Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Propojit všechno

S Denisou Kera o kutilství 21. století, kráse elektrických spojů a cestě zpět k Platonovi

Denisa Kera
Denisa Kera • Autor: Matěj Stránský

Vyrábí vibrující a světélkující lízátka, „loví“ divoké laktobacily a dělá z nich jogurty, leptá elektrické spoje do tvaru děl starých mistrů. Ve svých akademických pracích spojuje filozofická témata a moderní technologie a bojuje proti myšlence, že práce se dělí na manuální a intelektuální. Filozofka, designérka, badatelka a „makerka“ Denisa Kera se po osmi letech života v Asii vrátila do Evropy a v Praze připravuje první festival kutilů jedenadvacátého století. Říká se mu Maker Faire – čeština zatím nenašla výstižný ekvivalent – a ve světě je to zavedená akce, kde se potkávají lidé, pro které je kutění všeho druhu zábavou, s vizionáři, kteří mají potenciál proměnit ekonomiku.

Chtěla jsem se vás zeptat, co zrovna kutíte. Ale není to přesné, protože slovo „maker“ neznamená kutil. Jak se vás mám správně zeptat česky?

Tohle mě právě zrovna teď trápí. Jak slovo „maker“ výstižně přeložit do češtiny. Výrazy jako kutění, domácí práce nebo „bastlení“, což je další nepříliš český výraz padající v souvislosti s elektronikou, plně nevystihuje, co všechno hnutí makerů zahrnuje. Takhle dnes označujeme lidi, kteří chtějí něco dělat rukama – ať už jde o elektroniku, zahradničení nebo vaření. Nicméně alespoň pro setkání makerů už jsme český ekvivalent našli a říkáme mu jarmark.

V čem se váš maker liší od kutila, který si postaví skleník ze zavařovaček?

U makerů lze najít všechny možné motivace a charakteristiky. I v zemích, které nemají takovou kutilskou tradici jako Česko, najdete makery, kteří vymýšlejí řešení pro zahrádku jako Přemek Podlaha. Pak tam máte třeba libertariány, pro které je tohle cesta, jak si udržet kontrolu nad svým hardwarem i životem, pros-
tě způsob, jak být nezávislý na institucích. Nebo tzv. preppers, což jsou lidé, kteří se vysloveně připravují na konec světa.

Pro někoho to je hobby, zábava a způsob trávení volného času. Ale zároveň u toho lidé zjišťují, že by se tím mohli živit. Mě osobně na makerství nejvíc zajímá to, jak kombinuje manuální a intelektuální práci. A že se snaží skrze experimenty a výrobu prototypů světu porozumět a zlepšit ho.

Jak často se z makerů stanou majitelé firem, u nichž se koníček proměnil v byznys?

Přesně to nevím, ale většina produktů, které lidi dnes baví – od hoverboardu přes drony po 3D tiskárny –, takto vznikla. Speciálně 3D tisk je nejlepší příklad toho, jak se ze zábavy v hackerspacech stal byznys. Koncem devadesátých let skončil patent na tvz. additive manufacturing, tedy metodu, při níž se výrobek tvoří kladením jednotlivých vrstev na sebe. Lidi se tomu začali věnovat po garážích a v otevřených dílnách a pak se někteří rozhodli to vyrábět ve velkém jako produkt. Třeba neslavný MakerBot, který vlastně zneužil a zpětně patentoval práci celé komunity, ale také slavný český Prusa Research, kterému se naopak daří podnikat i podporovat komunitu makerů.

Reklama
Reklama

Pro rozvoj inovací, a to nejen těch technických, je zásadní otevřené a velkorysé prostředí. Je to především otevřená společnost, v které se člověk může seznámit s nejrůznějšími názory i hodnotami, ale třeba také garáže a otevřené dílny všeho druhu, ať už jim říkáme hackerspacy, makerspacy, kde si každý může vyzkoušet různé technologie. Jsou to místa, kde se lidé potkávají, něco nového naučí nebo vyzkouší bez velkých tlaků a očekávání. A pak třeba přijdou s novým a nečekaným nápadem.

Čekáte, že český Maker Faire bude jiný než třeba ty americké, protože kutilství má v Čechách tak dlouhou tradici?

To byl jeden z důvodů, proč mi nabídka organizovat Maker Faire v Praze přišla skvělá. Můžeme ukázat tradici i současnost českého kutilství na jednom místě. Od archivních komunistických vychytávek vzniklých z nouze po výtvory radioamatérů, kteří se pořád pravidelně scházejí na bazarech, až po hackery a bastlíře s elektronikou nebo designéry s 3D tiskem.

Kutilství českou společnost spojuje: staré a mladé, Pražáky a mimopražské, řemeslníky i vědce. Právě čeští vědci jsou pro mě největším zdrojem překvapení, protože kutí naprosto bláznivé projekty. Třeba náš programový ředitel Jirka Zemánek z ČVUT vymyslel Eggstatic, který dělá stroboskopické efekty na kraslicích, díky speciálně navrženým algoritmům rozpohybuje na vajíčku animace. A zároveň vyhrává vědecké ceny za prototypy laboratorních přístrojů. Jako jedno z mála míst na světě máme i specializované pracoviště v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde vědci navrhují a vytvářejí vlastní vědecké přístroje. Máme prostě tradici kutilství i na úrovni vědy, což je jedinečné. Kutí se tady i ve velkých korporacích, byť často potajmu.

Na čem zrovna teď pracujete?

V posledním roce mě hodně fascinují fermentační projekty a v rámci nich laktobacily. Zajímá mě jednak fakt, že laktobacily jsou pro nás prospěšné, a jednak komunita. Jde o experiment s jinými lidmi a chutné jídlo je velmi jednoduchý prostředek k propojení. Žiju částečně v Izraeli a tamní legendy vyprávějí o palestinských pastevcích, kteří vyrobí jogurt tak, že strčí plod karobu ze stromu zvaného rohovník do mléka, které následně zkvasí. Podobné příběhy mají v Řecku a jinde. Takže jsem v Tel Avivu nebo v Řecku dělala takový lov na divoké laktobacily ze sladkých plodů a rostlin a nejrůznější experimenty s jogurty a sýry. Říká se tomu „citizen science“, občanská věda, kdy amatéři bádají a provozují vědu. A právě přes tohle hnutí jsem se někdy v roce 2010 dostala k maker fairům, protože velká část makerů se věnuje jídlu.

Zároveň o sobě prohlašujete, že jste „very bad maker“, že vám to kutění vlastně moc nejde. Musí být maker zručný?

To bych neměla moc šířit, když teď organizuji Maker Faire. Mě strašně baví zábavné a neužitečné projekty – takto jsme před časem s mým přítelem vyráběli lízátka, do nichž jsou vložené spoje, takže při lízání vibrují nebo světélkují. Problém je, že já líp mluvím a píšu, než pájím. Byla jsem přitom na workshopu vedeném mistrem pájení v čínském Šen-čenu, který vede školu na mobily, hlavně levné a nelegální kopie. Šen-čen je jinak Mekka makerů a světové centrum elektroniky a elektrotechniky, kde se všechno, co používáme, prototypuje i vyrábí. Učila jsem se tedy pájet od nejlepších, ale stejně pořád pájím jako prase, jak mě nedávno jemně urazil kamarád Zohar, který jinak vymyslel ta lízátka. Mám prostě blok. Mně – a řadě dalších lidí vyrůstajících v komunistické společnosti – bylo někdy ve druhé třídě řečeno, že kdo pracuje rukama, je blbec. Že manuální práce je podřadná a že inteligentní lidé dělají matematiku, fyziku a chemii.

Ale vždyť komunisté oficiálně oslavovali lidi, kteří pracují rukama…

Ale ve školství se to neodráželo. Mě velmi bavilo něco dělat rukama, dokonce i plést a vyšívat, ale velmi zřetelně jsem vnímala opovržení, které manuální práce vzbuzovala.

To vám musel udělat radost plán průmyslníků a ministra školství nahnat děti zpět k ponkům, a tím je v roce 2018 nadchnut pro technické obory.

Představa, že takto budeme rozhodovat o budoucnosti dětí, je hloupá, skoro až kriminální. Neodpovídá době a nereaguje na výzvy typu automatizace a robotizace, která semele právě podobné práce, které tahle lobby z 19. století zachraňuje. Podle mě brání jenom svoje právo certifikovat, regulovat a centralizovat. Nechápu, že jim to prochází. V době, která se tak rychle mění, nemá smysl dělat pětiletky, ale pořádně zaplatit učitele a přitáhnout nadšené a schopné lidi, kteří budou vědět líp, co se má učit a kam děti vzít. Doufám, že Maker Faire naruší tuto komunistickou představu o manuálním a intelektuálním vzdělávání. Já vlastně chci „učňáky pro všechny“ – akorát tomu říkám otevřené a hackerské dílny.

DIGITÁLNÍ POSLEDNÍ VŮLE

Před dvanácti lety jste stála u zrodu zcela nového oboru – studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. O čem je dnes řeč, když mluvíme o nových médiích?

Studium nových médií je stále krásný experiment. Hlavní důvod, proč jsem do toho někdy v roce 2006 šla, byl, že mi jako filozofce chybělo propojení se světem technologií. Dělení zde bylo vždy – ČVUT na jedné straně a humanitní vědy na straně druhé, a nikdo neměl jasno, jak tyhle věci kombinovat. Ale věděli jsme, že je nutné tyhle světy propojit.

Na počátku za mnou chodili vyděšení studenti, kteří chtěli vědět, co z nich bude. Říkala jsem jim, že je připravujeme pro pozice, které ještě nejsou. Tehdy jsem tomu sama moc nevěřila, ale ukázalo se, že jsem měla pravdu. První generace našich studentů odcházela ze školy přesně v okamžiku, kdy začínal boom sociálních médií (kolem roku 2009) a všichni si našli práci jako experti na sociální média. A stále platí, že vlastně nevíme, co z těch lidí bude – a to by mělo být mimochodem jediné kritérium dobrého vzdělání.

Jaká otázka vás teď z oboru nových médií nejvíc zajímá?

Po Maker Fairu se vrátím k výzkumu, který mi umožní jeden program EU. Budu si hrát s blockchain technologiemi, z kterých veřejnost zná jenom Bitcoin, a nevidí jejich jiné ambice. Blockchain je technologie s velkou sociální ambicí vytvářet smlouvy a instituce. Výzkum chci začít projektem poslední vůle. Už dva roky pracuji na svojí poslední vůli na platformě Ethereum. Bude to smlouva, která se spustí v okamžiku, kdy senzor, který nosím na těle, přestane vysílat data o tom, že žiju.

Co bude obsahem poslední vůle a co se stane, až senzor přestane vysílat?

Stát se mohou různé věci. A poslední vůle mohou mít různou podobu. To je to, co chci zkoumat. V mém případě to bude filozofická performance. Chci, aby se v momentě, kdy zemřu, přečetla určitá pasáž z Platonova dialogu Menexenos, který je o tom, jak vést pohřební řeč, a otevírá otázky, které mě zajímají jako filozofku, totiž vztah slov, činů a digitálních hashů, dat a kódů. Někdo ale bude mít velmi praktické řešení – když senzor zahlásí, že nežije, a on mailem nepotvrdí, že je naživu, tak si to může nastavit tak, že se do nemocnic rozešle mail, že si nepřeje být oživován nebo že poskytuje orgány.

Před časem jste o smrti a smrtelnosti napsala esej, kde píšete, že dnes umíráme nadvakrát, přičemž ta digitální smrt se na rozdíl od té reálné vlastně nikdy neodehraje. Digitální stopa, kterou dnes za sebou necháváme, je prostě příliš hluboká.

Smrt patří k základním filozofickým tématům, ale kromě toho je to velice osobní téma. Otázek je celá řada – co se stane s vaším Facebookem, když zemřete, nebo jestli je možné osobnost přetavit do nějaké virtuální podoby, která přežije a bude dál existovat. A když jsem zmínila Platona, tak můj zájem o dělení práce na manuální a intelektuální je spojený s četbou jeho textů a s problémem smrtelnosti a pomíjivosti. On to dělení na rozumové, duchovní a nesmrtelné na jedné straně a vše pomíjivé, tělesné a smyslové na straně druhé vytvořil. Antická filozofie rozlišuje mezi kontemplativním rozumem, který je teoretický, a tím praktickým, který je spojený s materiálním životem. Materiální je prchavé, nestálé, nemá hodnotu. To jsou stará evropská a západní rozdělení, která se neustále vracejí. Měli bychom se ovšem k Platonovi vrátit, abychom pochopili, jak to myslel. Je často ironický, hraje velmi komplikovanou hru, není to jen text. Když se zabývám technologiemi a designem, tak je to pro mě zároveň cesta, jak číst Platona jiným způsobem.

Takže je možné skrze technologie jedenadvacátého století pochopit antické filozofy?

Baví mě propojovat staré koncepty a technologie s dnešní dobou. Jeden z projektů, na který jsem hrdá, spojuje staré řemeslo, jakým je leptání do kovu, s leptáním tištěných elektrických spojů. Pro mě jsou elektrické spoje esteticky zajímavé a zaujalo mě, že ta technika je stejná od dob vynálezu tisku. Z jednoho z vůbec prvních leptů, Krajina s velkým dělem od Albrechta Dürera, jsem vytvořila funkční spoj, který světélkuje při dotyku. Často se říká, že digitál zabil tisk, ale bez tisku a řemesel s tím spojených by žádné digitální spoje nebyly, naopak je dnešní doba návratem tradiční techniky leptání. Pomocí toho parazitního spoje a leptu od Dürera se vlastně dívám na dějiny médií a technologií novým způsobem, zviditelňuji nové souvislosti.

NAPROSTO NORMÁLNÍ

Jak se dcera otce turecko-kosovského původu a bulharské matky, která vyrostla v Praze, ocitne v Singapuru?

Máma by se strašně urazila, kdyby slyšela, že o ní mluvíte „jen“ jako o Bulharce. Bulharsko miluje, ale je to velká vlastenka narozená na Šumavě a pokládá se za Jihočešku z Tábora. Má bulharské kořeny – její rodiče přišli po válce do Sudet, kam je společně s občany dalších tehdy spřátelených zemí pozvala československá vláda, aby osídlili pohraniční po vyhnaných Němcích. Moc se o nich neví, ale přitom jich tu bylo celkem dost a čas od času narazím na lidi, kteří mají podobný původ.

Proč se babička s dědečkem rozhodli odejít z Bulharska?

Babička byla zapálená komunistka a děda byl monarchista a jeden z prvních parašutistů v Bulharsku. Po válce babička tušila, že děda bude mít v novém režimu problémy, tak s ním odešla do Sudet. Máma to pak nicméně zkomplikovala tím, že se někdy v sedmdesátých letech ve Varně potkala s mým kosovským otcem. Náboženské ani politické otázky pro ně nikdy nehrály moc roli a jsou stále spolu. Celý život to ale museli řešit: tátova muslimská rodina neměla ráda mámu a tehdejší Jugoslávie jí dělala problémy s vízem, protože byla z komunistického Československa. Máma zase měla problém se svými rodiči, protože Turci jsou samozřejmě nepřátelé všech balkánských křesťanů. Byla dokonce předvolána na bulharskou ambasádu vysvětlit, proč si bere muslima, a ještě člověka z nekomunistické země. Žili jsme mimo jiné v Jugoslávii a často navštěvovali Bulharsko, takže si z dětství pamatuju, že se pořád řešila víza a pasy.

Nelze přehlédnout, že vás zajímá propojování zdánlivě nesouvisejících světů a nacházení souvislostí tam, kde je málokdo vidí. Myslíte, že to má kořeny právě ve vaší rodině?

Možná. Svůj osud ale vnímám spíše jako typický příběh člověka dvacátého století, jako příběh všech těch migračních vln a přesídlování. Během osmi let, které jsem strávila v Asii, jsem mimo jiné zjistila, že tam je takto složitý původ naopak pravidlo. Lidi se narodí na Srí Lance, pak žijí v Singapuru a příbuzné mají po celém světě. Z mého pohledu jsou české debaty o tom, jestli migranty přijmeme nebo nepřijmeme, úplně směšné, protože se to vždy dělo, děje a bude dít. Otázka je spíš, jak to dělat spravedlivě a rozumně. A kdybychom se podívali do rodinné historie většiny Čechů, tak tam najdeme podobné osudy. Na mě je možná jenom víc vidět kvůli jménu.

V jednom ohledu jste se tedy cítila v Singapuru doma. V jakém ohledu jste se tam naopak cítila jako cizinka?

Já se vcelku snadno adaptuji a za možnost žít v Asii jsem ráda. A nežila jsem jen v Singapuru, hodně jsem cestovala po celé jihovýchodní Asii a sledovala makerské aktivity a inovace v oblasti hardwaru. Stále miluju Indonésii nebo Japonsko. Jestli mi něco hodně chybí, tak je to právě Japonsko, protože Japonci mají mimořádnou citlivost a vnímavost pro tvary, chutě, materiály. Výborně se oblékají, stolují a servírují jídlo – tamní estetická rovina žití je velmi výrazná. Singapur je těžké milovat, ale lze ho obdivovat za ekonomický růst a dokonalé služby. Nikdy jsem se ale nesmířila s jejich všudypřítomnou sebecenzurou, která mi připomínala Československo konce osmdesátých let, i když oni tvrdí, že jsou to konfuciánské hodnoty. Režim jim zajišťuje živobytí a nemají se špatně, ale nemohou moc otevřeně kritizovat svou vládu a hlavně soudnictví. Přitom si přejí více politických svobod. Naprosto děsivá jsou potom lokální média v rukou jedné strany. Není to svobodná společnost v západním slova smyslu. A to moc lidí vychovaných na západě prostě nevydrží.

Denisa Kera
Denisa Kera • Autor: Matěj Stránský

Denisa Kera (43)

vystudovala filozofii na FF UK, spoluzakládala Studia nových médií na FF UK a působila v Centru globálních studií Akademie věd. Přednášela na řadě univerzit, mimo jiné na singapurské Národní univerzitě nebo na univerzitě v americké Arizoně. Žila osm let v Asii, mimo jiné v Singapuru, Indonésii nebo v Japonsku. Jako kurátorka stojí za řadou technologicko-uměleckých projektů. Žije v Praze a Tel Avivu s přítelem a dcerou.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte