Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Každý v něco věří

S architektem Markem Štěpánem o stavění kostelů, konzervatismu a mraku

Marek Štěpán
Marek Štěpán • Autor: Matěj Stránský

Pokud zadáte do Googlu slovo Sazovice, budete možná překvapeni. O téhle malé vesnici poblíž Zlína totiž píší architektonické servery z celého světa. Přesněji: zaujal je tamní nový kostel. „Spojuje prvky historických rotund z 10. století se současným minimalismem,“ píše se například na Inhabitat.com. Navrhl ho architekt Marek Štěpán. Jeho heslem je „moderní architektura vyrůstající na konzervativních kořenech“ a jeho největším zákazníkem katolická církev. Kostel podle jeho návrhu roste právě teď také na brněnském sídlišti Lesná.

Scházíme se na Popeleční středu. Co pro vás tento den znamená?

Liturgie na Popeleční středu vrcholí slovy „pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Pro mě jako pro katolíka je to takové připomenutí, že tady nebudeme věčně a že se máme podívat na život někdy i z takového pohledu.

Na jaké myšlenky vás to přivádí?

Ne že bych pak celé dny meditoval o své dočasnosti. Ale přece jen se po Popeleční středě drží půst, člověk dělá některé věci trochu jinak, takže třeba mám pak víc času být se svou nejmladší dcerou. Anebo víc přemýšlím. Když to jde dobře, přetaví se vše ne v nějaké pocity zmaru, ale v to, že pak člověk něco udělá třeba pro jiné lidi.

Z půstu se stala móda i mezi nevěřícími. Praktikujete ho?

Budu se snažit být bez alkoholu, kávy a sladkostí. Čtyřicet dní bez masa asi ne, to pak koušu do všeho okolo a jsem nevrlý. To není dobré, už jsem to vyzkoušel. Je pravda, že nějaký druh půstu drží spousta lidí, i moji známí, kteří nejsou katolíci. Každý potřebuje nějakou duchovní očistu. Ne třeba zrovna od masa nebo nějakého jídla, třeba od televize nebo něčeho jiného, co ho zanáší.

ODRAZ SPOLEČNOSTI

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že se Evropa vrací ke křesťanským kořenům a že se bude stavět víc kostelů. Myslíte si, že katolická církev má dnes šanci přitáhnout lidi, kteří hledají duchovní cestu?

Myslel jsem spíš obecně na křesťanství. Vždycky když Evropa byla v ohrožení nebo to tu nějak vřelo, jako třeba teď, byla tady tendence se více semknout. Předpokládám tedy příklon k těm úplně základním hodnotám – a to jsou hodnoty křesťanské. Z toho taky usuzuji, že se bude stavět víc kostelů.

Katolická církev vždycky objednávala kvalitní architekturu a výtvarné umění. Má dnešní klérus vkus?

Myslím, že to vcelku odráží společnost. Takže většinově spíš ne, ale najdou se světlé výjimky – lidé, kteří jsou neuvěřitelně sečtělí a znalí umění, a dokonce ho umí interpretovat. Jsou to výjimky, ale přibývá jich.

Kdo jsou ty výjimky? Mladá generace?

To bych ani neřekl. Přijde mi, že ti nejmladší naopak rebelují konzervativismem. To znamená, že se vrací někam do 19. století, všiml jsem si i inklinace k pozdnímu baroku. Je to většinou spjato také s konzervativním názorem v rámci církve. Modernistická je spíš střední a starší generace.

Kde jste se s tímhle typem mladého konzervativního křesťana setkal?

Třeba při různých prezentacích našich návrhů. Slyším tam názory proti multikulturní společnosti a liberálním proudům v církvi a obrací se to i proti moderní formě staveb – setkávám se s tím teď mnohem častěji než před deseti lety. Konzervativní katolíci vidí zlatou dobu v éře od baroka do 19. století. Tehdy bylo všechno velmi zdobné: oblečení kněze, oltáře, svícny, květiny i sochy. Modernistické pojetí církevní architektury tihle mladí konzervativní křesťané zatracují – a mě taky. O kostele v Sazovicích mi po sociálních sítích psali, že je to krystalický hnus. Není jich tady moc, ale jsou.

Ve vašem kostele sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu je to naopak, mají současný kostel, nechali vytvořit barevná okna od Jakuba Špaňhela a mají v kostele několik kusů současného umění. Kdo se tam o výzdobu stará?

Jednoznačně tamní farář Vítězslav Řehulka. Když se stavěl kostel, zjistil, že architektura a umění vlastně také můžou přibližovat evangelium přes příběhy. On byl předtím spíš fotbalista, ale pak zjistil, že umění funguje, a začal s tím pracovat. Že tam ovšem začal pracovat právě malíř Jakub Špaňhel, je trochu náhoda. Když jsme chtěli do kostela oltářní obraz, dostal jsem od tehdejšího ředitele Národní galerie Milana Knížáka tipy na několik slibných mladých umělců. On byl první, kdo mi vzal telefon.

Vaše nové dílo, kostel na brněnském sídlišti Lesná, je občas označován jako hypermoderní, futuristický nebo rovnu sci-fi. Proč?

Lidé si na vizualizacích všímají té hranaté věže a velkého barevného okna kostela, tak jim to asi připadá jako UFO. Když se řekne kostel, máme v hlavě zakódované takové ty barokní kostely z doby Josefa II., vpředu věž, pak loď, vzadu apsida. Josef II. udělal z farářů státní úředníky a určil docházkovou vzdálenost do kostela na jednu hodinu. Takže těchto kostelů se stavělo z příkazu císaře hrozně moc a je to prostě v nás. Cokoliv se odchýlí, zdá se nám hypermoderní. Přitom já se za modernistu zrovna nepovažuji.

Církev jako celek vkus moc nemá, ale najdou se výjimky – lidé, kteří jsou sečtělí a znalí umění.

Tweetni to

Jaká éra ovlivnila vás?

Zcela určitě románská doba. Stavby jsou silné a zemité, veškerá kultura začínala tenkrát znova, ještě to moc neuměli, ale o to je to intuitivnější. Stavby jim vycházely spíš jako takové brambory – a to se mi líbí. Je to například kostel ve Vinci u Mladé Boleslavi, cisterciácký klášter La Thoronet nebo korunovační kapli v Cáchách.

KOSTEL S GARÁŽEMI

Tehdejší stavitelé by byli překvapeni, co všechno kostel dnes obsahuje. Jsou tam záchodky, společenský sál nebo třeba kuchyňka. Co všechno vaši zadavatelé chtějí?

Dnes kostel bez společenského zázemí nemůže existovat. Jde se tam na kafe, dělají se tam různé oslavy, setkání seniorů nebo tam chodí matky s dětmi. Mohou tam být zkoušky kapel, potkávají se tam mladí. Tohle zázemí plní čím dál důležitější roli. Průkopníky v tom jsou třeba salesiáni, kteří nabízejí prostory a spoustu činností pro veřejnost.

V kostele, který roste na sídlišti Lesná, jsou i podzemní garáže pro čtyřicet aut a tři byty.

Garáže jsou tam ze dvou důvodů. Jednak proto, že každá stavba musí mít dneska své parkování, a nám přišlo nejlepší dát ho do podzemních garáží. A zadruhé to snad bude přínosné komerčně, je možné je pronajmout a získat peníze na provoz. Pak tam bude byt pro faráře, který bývá většinou jinde, na faře. Ale na sídlišti bylo nejpraktičtější ho umístit do stejné budovy. Další byt bude pro návštěvy. A může tam bydlet ještě jeden člověk navíc.

Nepřevažují společenské funkce ty duchovní? Platí poznámka jedné z věřících v kostele na pražském sídlišti Jižní Město, podle níž je z kostela dneska už jen „kulturák s věžičkou“?

Neplatí. I v historii lidi spojovali bohoslužby s dalšími záležitostmi, společenské funkce kostel plní už dva tisíce let. První křesťané se scházeli v domech, středověký kostel měl propojku do šlechtického sídla, také v baroku měly kostely množství různých prostor, kde byly kabinety, oratoře, místnosti s kamny – prostě místa se společenskými funkcemi. Kafe tehdy nebylo, ale lidé se tam určitě setkávali.

Existuje nějaký církevní předpis, který upravuje, jaké funkce do kostela patří?

Po druhém vatikánském koncilu v roce 1963 vydala církev Sacrosanctum Concilium (Konstituce o posvátné liturgii), kde jsou uvedené zásady současné bohoslužby a její symbolické odkazy. Je to ale spíše obecné.

Reklama
Reklama

Kostel sv. Václava, Sazovice, architekt Marek Štěpán
Mezi rotundou a minimalismem. (Sazovice) • Autor: Matěj Stránský

V tomto dokumentu se objevují v souvislosti s chrámem obraty jako „příbytek Boží.“ Jak může architekt zařídit, aby kostel i přes všechny svoje komunitní funkce působil duchovně?

Samotný bohoslužebný prostor by měl promlouvat k současníkům, stejně jako barokní chrám působil na tehdejší věřící. Nejvíc času trávím právě hledáním znamení doby, tedy toho, co k nám promlouvá. V kostele v Sazovicích se to myslím povedlo dobře. Slovně to definovat je ale těžké, hledám někde hluboko v podvědomí.

Zkuste tedy popsat účinek prostoru v Sazovicích?

Mám tam pocit bezpečí. Není tam kontakt s venkovním prostředím. Je prostorem ztišení. Ani oknem, nic vás nerozptyluje. A pak je tu difuzní světlo, které dopadá shora. To už psali cisterciáci v 1. tisíciletí, že světlo je znamení věcí duchovních. Důležitá je prostota a jednoduchost té stavby. To k lidem evidentně promlouvá. Vím to z reakcí lidí v Sazovicích i podle toho, jak fotografie kostela prolétly světem.

Snímky od ateliéru BoysPlayNice podtrhují jednoduchost prostoru – a jsou velmi lichotivé. Myslíte, že kdyby kostel byl vyfotografován jinak, že by ho publikovalo tolik serverů a magazínů?

Architektura má nějaký formální jazyk a ten se z fotek pozná. Pokud o tom člověk něco ví, tak se zorientuje a umí si tu stavbu reálně představit. Ale že by si toho bez takových fotek ve světě tolik nevšimli, to je možné. Taková je doba, tak to je.

Kostel sv. Václava, Sazovice, architekt Marek Štěpán
Jednoduchost a rozptýlené světlo. (Kostel v Sazovicích) • Autor: Matěj Stránský

Kostely jsou financované většinou ze soukromých peněz, hlavně ze sbírek. Kostel v Sazovicích stál 26 milionů, kostel na Lesné bude stát 100 milionů. Jak je možné vybrat tolik peněz? U nás, v ateistickém Česku?

Nevím, s kolika jste se potkala ateisty, já teda s mnoha ne. Skoro každý v něco věří. Ať už je křesťan, nebo to má jinak, ale duchovní potřeba tam je a může leccos rozhýbat. Nové kostely jsou financované jen ze sbírek. Na kostel v Lesné ostatně může každý ještě přispět, sbírka stále probíhá. Hledá se třeba donátor na duhové okno.

Kostel je veřejná budova. Tak proč mu nedat nějaké jiné veřejné využití? Je to určitě lepší než ho zbourat.

Tweetni to

Jak sehnali peníze v Sazovicích?

Tam to dal do pohybu jeden místní patriot, pan Václav, který dal velkou částku a vše také do velké míry zorganizoval. Oni tam chtěli postavit kostel už ve třicátých letech, ale nikdy se to nepovedlo, až teď. Když přišel tenhle první impulz, velmi rychle se to rozhýbalo, hodně zaplatili místní podnikatelé, ale jinak každý dal něco podle svých možností.

ROMÁNSKÉ BRAMBORY

Zkoumáte církevní stavby i se studenty na stavební fakultě. Téma vaší Laboratoře sakrálního prostoru je kostel ve městě. K čemu tedy slouží kostel v současném velkém městě?

Zaprvé je to skvělý orientační bod, a na dlouho. V Ostravě jsme si všimli, jak je to důležité, v tom bezbřehém průmyslovém chaosu. Pak je to symbol evropské kultury – antika a křesťanství, to jsou prostě naše kořeny. A ještě jedna věc, to jsou právě ta komunitní centra, místa setkávání se i mimo mše. Kostel prostě zakotvuje okolní prostor v čase.

Občas používáte v těchto souvislostech termín duchovní brownfield. Co si pod tím máme představit?

Všichni znají průmyslový brownfield. Je to nějaká oblast, která chátrá a nevyužívá se. Takže jsme hledali podobná místa v duchovní oblasti. Zkoumali jsme Brno a letos to děláme v Ostravě.

Kde jsou „duchovně chátrající oblasti“?

V Brně nám vyšlo právě sídliště Lesná. I další oblasti – Líšeň a Kohoutovice, ale na té Lesné opravdu kostel potřeba je. V Ostravě jsme vytipovali tři místa. Jedno je zase sídliště, ostravská Dubina, kde je obrovská hustota osídlení, a není tam ani komunitní centrum, ani kostel, nic. Pak to jsou Mariánské Hory, kde je obrovský kostel, ale tak trošku se neví, co s ním. A třetí jsou Kunčičky, ghetto obklíčené fabrikami. Tam jakýsi kostel stojí, ale vlastně vůbec nesplňuje to, co tamní lidé potřebují. Chybí jim spíš to komunitní centrum vedle něj. Místo, kde by se mohli scházet, třeba na to kafe.

Jmenoval jste Mariánské Hory, místo s velkým novobarokním kostelem. Proč je to problém?

Ten kostel tam je, ale zase pro něj není pořádné využití, je málo navštěvovaný, což není dlouhodobě udržitelné.

Co se dá dělat v takovém případě?

Uvažovali jsme, že by mohl být věnovaný hudbě, protože se předpokládá, že kousek vedle přes park bude ostravská konzervatoř. Poblíž je farní budova, kde by mohlo být ubytování, v kostele by se dala upravit světla a místo pro jeviště. Celkově by to mohlo být velmi dobré zázemí pro hudbu a pořád zároveň duchovní prostor.

V Česku je hodně míst, kde jsou kostely prázdné a chátrají. Co s nimi? Jak se díváte na využití kostelů pro jiné účely?

Kostel je veřejná budova. Takže proč mu nedat nějaké jiné veřejné využití? Je to určitě lepší než ho zbourat. Horší je to v případech, kdy v kostele ani nemůže být žádná jiná funkce. V Ostravě Muglinově je jeden kostel mezi dálničním přivaděčem, dálnicí a haldou. Tam se opravdu neví, co s ním. Je to trochu marnost, prach je a v prach se obrátí. Ale třeba za pár let na něco přijdeme.

Máte jako architekt tři dokončené novostavby kostelů, jedna se staví, k tomu několik rekonstrukcí a dostaveb či menších intervencí. Jste tedy určitě největší český expert na kostely ve 21. století. Jak se to stalo?

Asi mě to baví a zároveň je to mým vztahem k Bohu. Jsem věřící a všechno mi to tak nějak dává smysl, vnímám v tom vedení Ducha. Je v tom taky kus trpělivosti, žádný z kolegů u toho tak dlouho nevydržel. Církev jako investor nemusí být vždycky ideální, že ano.

Udělat kostel, to zní naopak jako zakázka snů.

Zeptejte se architektů, kteří nějaký kostel dělali. Ale já v tom mám docela jasno. Jsem za to rád.

Kam chodíte do kostela vy?

Ve Vranově u Brna, tam s rodinou bydlíme. Je tam barokní kostel Narození Panny Marie, do kterého hodně investovali Lichtenštejnové. Celý ho podkopali, aby si pod ním udělali rodovou hrobku. Pozdní baroko, snad jen podlaha není pomalovaná, samá freska, samý obraz a samý anděl. Tehdejší lidi to uměli přečíst a kněz to dokázal zapojit do kázání. Oni tam viděli ty příběhy, on jim o nich vyprávěl. Dneska je to spíš estetická záležitost. I když mně se stejně víc líbí ty románské brambory.

Je tam něco, co zesiluje váš duchovní zážitek?

Na hlavním oltáři je obraz a na něm trojjediný Bůh – otec, syn a Duch svatý a mezi nimi mrak. Ten se nejvíc blíží abstraktnímu umění. Vnáší tam klid. Na něj se rád dívám.

Marek Štěpán
Marek Štěpán • Autor: Matěj Stránský

Marek Štěpán (50)

se narodil ve Frýdku-Místku. Vystudoval Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně. Od roku 1997 má v Brně vlastní architektonický ateliér spolu s manželkou Vandou Štěpánovou. Věnuje se převážně zakázkám pro katolickou církev: má na kontě několik novostaveb, rekonstrukcí i menších zásahů do stávajících staveb, jako je design oltářů či osvětlení – to projektoval pro Chrám svatého Víta na Pražském hradě. Z dostaveb a rekonstrukcí navrhl například věž pro kostel v Kozmicích (2002) nebo obnovu vyhořelého středověkého kostela v Ostravě-Hrabové (2006). Velkou rekonstrukci se současnými prvky provedl také v piaristickém kostele sv. Kříže v Litomyšli (2015). Nový kostel navrhl Marek Štěpán mimo jiné pro ostravské sídliště Zábřeh (2007), Šumnou (2008) a pro vesnici Sazovice nedaleko Zlína (2017). Nyní se podle jeho plánů staví kostel na brněnském sídlišti Lesná – na něj stále probíhá veřejná sbírka.

M. Štěpán vyučuje v Ústavu architektury Fakulty stavební VUT. Navrhl také modulární dům pro jednoduché bydlení Freedomek, který se vyrábí a prodává v několika zemích.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1216
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte