Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Tak nějak bokem

Vznik filmu Pražská pětka výmluvně vystihuje perestrojku na Barrandově

*47, Perlova ulice, Praha 1984
Perlová ulice v Praze, 1984 • Autor: Lubomír Kotek

„Dnešní doba si žádá nové postoje, nové myšlenky, nové odvážné činy. A ani my, pracovníci zestátněné kinematografie, nechceme a nesmíme zůstat pozadu. V této souvislosti jsme se rozhodli provést tu přestavbu klasického filmového příběhu a dali jsme zelenou filmovému experimentu,“ deklamuje osvětový pracovník a alkoholik Dr. Milan Šteindler, CSc., v úvodu filmu Pražská pětka, který se stal filmovou událostí roku 1988.

Šteindlerův břitce parodický komentář pronášený vedle vadnoucích karafiátů stále opilejším hlasem v sobě drze spojuje dikci prezidenta Gustáva Husáka a vyprázdněnost projevů normalizačních kulturních pracovníků. Je tak něčím, co československé publikum rozhodně nebylo v kinech zvyklé slýchat. Ostatně celá Pražská pětka debutujícího Tomáše Vorla byla něčím nevídaným.

Reklama
Reklama

Barrandov_Prazka petka04_foto Vorelfilm
Proti normalizační „prudě“. (Baletní jednotka Křeč)

Snímek zachycoval v pěti epizodách tvorbu nejvýraznějších pražských amatérských uměleckých souborů té doby – baletní jednotky Křeč, pantomimické skupiny Mimoza, divadla Sklep, recitační skupiny Vpřed a výtvarného divadla Kolotoč. Sdružovaly se právě pod hlavičkou Pražská pětka a stavěly se tvůrčí nekonformností proti normalizační „prudě“. „Chtěli jsme do toho dát myšlenky, které jsme cítili, a kdyby to chtěli zakazovat, tak by nám řekli, kluci, brzděte. Ale nikdo nic neříkal,“ vzpomíná po letech na natáčení Milan Šteindler. Vznik Pražské pětky, jež se točila od půle roku 1987 do září 1988, tak možná lépe než jakýkoli jiný film vystihuje situaci na přestavbovém Barrandově na konci osmdesátých let.

Názory, ne angažovanost

I po letech napadá diváka při sledování Pražské pětky otázka, jak mohl film, který si otevřeně dělá legraci z vládnoucího režimu, vůbec vzniknout. Filmovému studiu Barrandov sice už nevládl tvrdou a v podstatě neomezenou ideologickou rukou hlavní dramaturg Ludvík Toman, který až do roku 1982 diktoval podobu normalizační kinematografie. Přesto byl Barrandov pod ideologickým dohledem Ústředního výboru KSČ, platily dramaturgické plány a pětiletky, jež podléhaly ideologické kontrole, a hotové filmy musely projít schvalováním. Ani myšlenky přestavby a glasnosti, s nimiž v roce 1985 přišel sovětský vůdce Michail Gorbačov a které pomalu přecházely do československé reality, neznamenaly, že se moloch, jakým byl Barrandov, jako jeden muž pohnul k progresivní tvorbě a novým, nečekaným tématům.

Kinematografie, v porovnání například s divadlem, byla navíc už z podstaty méně dynamická v reakcích na proměňující se dobu. Zatímco divadlo Sklep mohlo hrát na okrajových scénách bez nutnosti profesionálního zázemí a ignorování oficiálních autorit jeho členům umožňovalo tvořit svobodněji a kritičtěji, celovečerní film vyžadoval technické i finanční zázemí, a filmaři tak byli více vázáni na stát a oficiální struktury. „Zvažoval jsem hodně, co můžu a co nemůžu – proto jsem raději tlačil Pražskou pětku, než abych šel do vyložených zběsilostí a vzal třeba nějakou věc Václava Havla a snažil se ji realizovat. To bych dostal přes prsty hodně rychle,“ vzpomíná Karel Czaban, v jehož dramaturgické skupině Pražská pětka vznikla.

I na Barrandově však bylo cítit jisté oteplení. Zvláště pak od roku 1988, kdy nastal pohyb uvnitř komunistické strany – a na pozici hlavního ideologa střídá Vasila Biľaka liberálnější Jan Fojtík. Ten se obklopoval buď generačně mladšími neokoukanými tvářemi, nebo dokonce lidmi s pověstmi reformátorů či liberálů. Režim tak mnohé toleroval. Přimhuřoval oči před hospodářskými delikty a černou ekonomikou, připustil vznik mládežnických organizací nebo ekologických hnutí, rostl prostor pro soukromé aktivity. Bylo možné říkat své názory, ale ne se politicky angažovat.

Tlak na stárnoucí politickou garnituru sílil i s tím, jak se k moci snažili prosadit mladší komunisté hlavně ze Socialistického svazu mládeže. Ti, jak píše Milan Otáhal v knize Opozice, moc, společnost 19691989, „sice nechtěli změnu režimu, ale chtěli jeho reformu“. Pod hlavičkou SSM se konala řada hudebních festivalů, na nichž často vystupovali hudebníci, proti kterým mělo vedení strany výhrady. Mladší generace obecně byla vůči režimu kritičtější, i když i uvnitř ní stále panoval strach ze ztráty existenční jistoty. Navzdory oteplení byl komunistický režim přijímaný jako daný fakt. V československé společnosti tak panoval pocit, že je částečně možné dělat si své věci, pokud nebudou otevřeně atakovat existující moc.

Jak využít video

„Dělat si své“ začalo v rámci možností zkoušet i pár lidí na Barrandově, jenž byl tak trochu světem sám pro sebe. Nebyli vedeni snahou o tvůrčí vzdor nebo bojem proti režimu. Většinou prostě chtěli natočit „lepší film“. Systém jako celek se v porovnání třeba s koncem sedmdesátých let příliš neměnil, ale někteří šéfové dramaturgických skupin dostávali větší odvahu. „Myslím, že cítili, že je vzhledem k oteplení naopak vhodné přizvat mladé tvůrce a udělat něco zajímavého, aby se řeklo, že v téhle skupině udělali dobrou věc,“ poznamenává Milan Šteindler, který se tak dostal v roce 1988 až nečekaně snadno ke svému celovečernímu hranému debutu Vrať se do hrobu, jenž vznikl v dramaturgické skupině Jiřího Blažka, který patřil právě k progresivněji uvažujícím dramaturgům.

Film zamotal hlavu schvalovací komisi, v níž byli kromě dramaturga zástupci filmových podniků a ÚV KSČ, kterým se film nelíbil.

Tweetni to

K těm se počítal i Karel Czaban, jenž léta na Barrandově koordinoval dramaturgii a vypracovával plány, podle nichž filmová fabrika jela. Czaban spojil chuť dělat „lepší věci“ s kariérou a osobní ambicí vytvořit vlastní dramaturgickou skupinu. Využil k tomu tehdy populární video, s nímž bylo třeba v socialistickém Československu nějak naložit. Právě jeho dramaturgická skupina měla od roku 1986 vyrábět videoprogramy, od nichž si strana a vláda ekonomicky i ideologicky mnohé slibovala.

Czabanovy ambice se o rok později potkaly s ambicemi Tomáše Vorla, čerstvého absolventa katedry režie na FAMU. Czaban hledal vhodné a levné formáty, které by se hodily pro video. Už hotová představení souborů Pražské pětky, jejichž popularita rostla v té době geometrickou řadou a v jejichž okruhu se Vorel pohyboval, se nabízela jako dobrá cesta. Video otevřelo možnost tvůrčímu experimentu, jenž se dal obhájit, protože byl zaštítěn oficiální politickou poptávkou po využití nového média. Vytvořilo skulinu v systému, do níž se vtlačila část neoficiální kultury. To vše v situaci, kdy se ke konci osmdesátých let smazávala hranice mezi jednotlivými zónami společnosti – mezi první a druhou kulturou. Lidé z oficiálních kruhů Barrandova se tak dostávali do kontaktu například právě s divadlem Sklep. O něm se vědělo víc i díky filmu Kopytem sem, kopytemtam Věry Chytilové, jenž patřil mezi nejlépe hodnocené tituly roku 1987.

„Ředitel Barrandova, který neměl nejmenší potuchy, že existují nějaká malá divadla, to odsouhlasil, ale nikdo jiný o tom pořádně nevěděl. Pořád se to bralo, jako že tam dělají nějaké video,“ popisuje Czaban okolnosti natáčení Pražské pětky. Nakonec však byla Pražská pětka paradoxně natočena na klasický materiál. Czaban i Vorel s Václavem Marhoulem, který se na filmu podílel produkčně, protože se mohl se soubory a svými kamarády lépe dorozumět než oficiální produkce, vycítili příležitost natočit standardní celovečerní snímek. A podařilo se ho protlačit do výroby s více než slušným rozpočtem pět milionů korun. Za ně vznikl film spojující rozmanité poetiky pěti generačně blízkých souborů.

Nejdřív sebe, pak diváky

Pražskou pětku nepovažuji za svůj debut, za svůj názor, protože je názorem kolektivu lidí, je to vlastně pět názorů, pět poetik,“ řekl v roce 1988 časopisu Kino Tomáš Vorel. „Já jsem vystupoval především v roli koordinátora a realizátora těchto názorů, který převádí divadelní vyjadřování do filmové řeči… Texty a scénáře nevznikaly ze snahy něco sdělovat, ale bavit: Nejdřív sebe, pak diváky.“

Pantomimická groteska Směr Karlštejn skupiny Mimoza, kterou napsal Vorel s Davidem Vávrou, ironizovala organizované mastňácké výletnictví ideálních panelákových rodin do přírody. Výtvarně pojatý kaleidoskop Bersidejsi divadla Kolotoč je formální meditací. Recitál Oldův večírek ukazuje na fungování bizarního hotelu zdeformovanou realitu soudobé společnosti. Choreograficky výrazně pojaté Barvy vyprávějí o střetu uniformity a jedinečnosti a povídka divadla Sklep s názvem Na brigádě je parodií budovatelských zemědělských agitek padesátých let.

Barrandov_Prazka petka01_foto Vorelfilm
Kapusta roste zhusta. (Na brigádě)

„Tvorba tohoto divadla je mému srdci nejbližší, neboť se vrací do dob minulých, do dob, kdy se scelovaly meze a lidé, formovaly se názory a životní postoje. Každý z nás si tehdá musel ve společnosti najít své místo! Musel se rozhodnout! Ano!“ říká Dr. Šteindler. „To obrovské nadšení, to nasazení, ty vznešené ideály, ten historický optimismus… Jako bych se vracel do dob svého mládí. Melodram divadla Sklep s názvem na Na brigádě na nás dýchne obrovskou, neutuchajucou radosťou…“

Po letech Milan Šteindler vzpomíná, že byl trochu překvapen, co si mohl při natáčení dovolit – ale na druhou stranu nikdo z tvůrců neřešil, jestli jim to bude někdo zakazovat. Pak ale jejich renegátský postoj narazil na realitu Československého filmu. „Vznikalo to v rámci oficiální instituce tak nějak bokem, teprve když to mělo být hotové, začali z toho mít někteří lidé zamotanou hlavu,“ podotýká Czaban.

Film zamotal hlavu schvalovací komisi, v níž byli kromě dramaturga zástupci filmových podniků a ÚV KSČ, kterým se film nelíbil. Snímek tak putoval takzvaně k ledu, ale ne na dlouho. „Náhodou“ totiž z Barrandova unikla videokazeta s filmem, který se neoficiálně hrál před nabitým sálem na Fóru mladého filmu v Bratislavě v prosinci 1988. Od té chvíle nemělo smysl ho „schovávat“ – a obklopen fámami „co bude k vidění a co bude naopak zakázáno“, jak psalo Kino v roce 1989, tak směřoval do široké distribuce. Premiéru měla Pražská pětka v červnu 1989 v pražské Lucerně.  A film, který vznikl „tak nějak bokem“ uvnitř pomalu končícího systému, se stal jedním z nejnavštěvovanějších titulů roku. A jedním ze symbolů proměňující se společnosti.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte