Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Stínadla se bouří

1988: Vzpomínky a eseje

Tak jsem nazval kdysi dosti blbou povídku či text, ve kterém jsem polopaticky ventiloval své nadšení z událostí let 1988–1989, kdy se po letech Husákova bezčasí ozvaly zase dějiny (Husáka, přes některé pokusy o jeho rehabilitaci, považuji za vůbec největší kreaturu doby vlády normalizační amorálnosti, která českou společnost rozložila a zatěžuje ji dodnes).

Zatímco v padesátých letech pod příkrovem teroru stále přežívala nekomunistická kultura, která se po uvolnění režimu v následujícím desetiletí opět s plnou silou projevila, a v sedmdesátých letech ještě více méně značná část společnosti věděla, že zemi okupují Rusáci a vládnou jí bezskrupulózní kariéristé a kolaboranti, společenský marasmus dostoupil vrcholu právě v osmdesátých letech. Zemi ovládala naprostá zmrtvělost a vyduchlost. Nejenže jsme si zvykli na vševládnoucí blbost a podprůměrnost, neumětelství, kolaboraci, přetvářku, lež, děsivě kýčovitou a patolízalskou kulturu, mrtvé lesy, toxické řeky, vševládnoucí nepoctivost, šlendrián, nedochvilnost… ale komunistům se začalo dařit měnit společnost a kulturu jako takovou.

Reklama
Reklama

Naše učitelka češtiny na střední škole, čerstvá absolventka peďáku, vůbec nebyla komunistická svině nebo zapálená svazačka, ale nevěděla, kdo to byl Jakub Deml, Jan Zahradníček nebo Václav Černý. Komunistům se s novou generací podařilo vyšlechtit nového socialistického člověka, umělou bytost bez paměti, vytrženou z jakéhokoli kulturního kontextu. To byl skutečný Orwellův rok 1984.

Jistý poklid vládl v osmdesátých letech i na opoziční scéně, která si po letech tvrdé perzekuce vybojovala své místo na slunci, a pokud někdo neudělal nějaký výrazný přešlap přes pomyslnou linii „tolerovaného“ statu quo, mohla si opozice více méně žít i s StB za zády (to ovšem platí o Praze, na venkově byla situace podstatně jiná). Zatímco v Polsku běžely podzemní tiskárny naplno, v Česku se vyráběl samizdat o několika desítkách či stovkách kusů a vydávala se prohlášení, která – z tehdejšího pohledu – neměla sebemenší odezvu: jak ve společnosti, tak ze strany moci, pokud tedy za ni nepovažujeme permanentní šikanu a buzeraci.

Zatímco v samotném SSSR běžela perestrojka a glasnosť, v Československu vládla strnulost. Členové stranického aparátu se podezírali a vzájemně hlídali, aby náhodou někdo neudělal něco za zády ostatním. Celý vládní aparát byl paralyzován a za všechnu tu nehybnost mohla okupace ze srpna 1968 – zdánlivá výhra, která ovšem Husáka a spol. držela po celou dobu v pasti. Kdyby se z „bratrské pomoci“ stalo to, co skutečně byla, prachsprostá, nevyprovokovaná okupace, rozpadla by se normalizátorům vláda pod rukama jako domeček z karet.

Nebyli sami, koho držel rok 1968 v pasti. Podobně na tom byla armáda vlastními kolegy ze strany vyloučených komunistů, kteří se po celou dobu normalizace na nic nezmohli, sekali latinu a jen intrikovali – ne ani tak proti straně a vládě, aby si nepokazili konexe, které jim zůstaly dovnitř stranického a vládního aparátu, jako spíš proti občanské opozici: lidem, kteří zastávali odlišná ideová východiska, ať už byli konzervativně, liberálně či socialisticky orientovaní. Tito intrikáni, kteří se báli připojit k Chartě, aby si tím neztížili cestu ke své možné rehabilitaci, ucítili s Gorbačovem novou šanci.

Když pak Gorbačov přijel v roce 1987 do Prahy a okupaci z roku 1968 nejen neodsoudil, ale de facto zdejší skalní komunisty podržel u moci s tím, že „eto vaša problema“, byl jsem tomu moc rád – představa, že by nás normalizátorů zbavili sami okupanti s armádou zdejších lísajících se exkomunistů, byla představa po výtce ostudná. Rok 1968 byl důležitou pobídkou ke změnám, ale zcela jinak, než si tito intrikáni, ke kterým do jisté míry patřil i Dubček, představovali.

V druhé polovině osmdesátých let bylo stále zřejmější, že je třeba vyjít do ulic, aby se něco změnilo. Nebyla vůbec náhoda, že se věci daly do pohybu právě během 20. výročí okupace Československa. I když už na Den lidských práv 10. prosince 1987 pořádala opozice na Staroměstském náměstí shromáždění, byla to akce malá a uzavřená – účastnili se jí pouze opoziční aktivisté. Svíčková demonstrace v Bratislavě na jaře 1988 byla sice skvělá, ale měla spíš náboženský než politický kontext, i když za bolševika byla politikou i předpověď počasí.

První velká a otevřeně protirežimní demonstrace se udála až 21. srpna 1988 v Praze a trvala řadu hodin, než se ji podařilo policejním jednotkám ve večerních hodinách rozehnat. I když se jí účastnilo několik tisíc lidí, většina Prahy o ní nevěděla. Při následující velké protirežimní demonstraci 28. října 1988 už ale bylo všechno jinak.

Několik dní před 28. říjnem jsme po Praze roznesli letáky s českým lvem, jak se utrhl ze řetězu, a „potopili jsme se“, to znamená, že jsme se přestali zdržovat v místě bydliště. Poté co pohotovostní pluky v bílých helmách s dlouhými obušky a štíty vytlačily protestující z Václavského náměstí, rozlily se demonstrace po celém Starém i Novém Městě, ulicemi projížděly obrněné vozy, po lidech „pálila“ vodní děla a houkání sirén se mísilo se štěkotem policejních psů a výbuchy slzných granátů.

Poté co nás policie vytlačila z Václaváku, ocitl jsem se asi s tisícovkou lidí na Staroměstském náměstí, odkud nás po delší době natlačily obrněné transportéry s radlicemi do úzké Železné. Nasazení obrňáků proti do té doby více méně pokojné demonstraci nás tehdy natolik rozčílilo, že jsme po nich začali metat dlažební kostky. Transportéry nás zatlačily až před Stavovské divadlo, kde jsem dostal z boku přímý zásah vodním dělem, a než jsem se stačil zvednout, vrhli se na mě dva fízlové a začali mě přes záda mlátit pendreky, což přes mokré hadry docela štípalo, načež mě předali pořádkové policii. Policisté mi nasadili pouta a vedli mě Železnou zpět na Staroměstské náměstí. Byla to scéna jako z nějakého filmu: ulice byla prázdná, posetá jen botami a různými oděvními doplňky, které poztráceli lidé v úprku před bicími komandy, ve vzduchu byly ještě zbytky slzného plynu a vládlo tam podivné ticho – jen odněkud zdálky tam doléhaly policejní sirény. Do tohoto ticha najednou vrzla vrata a z průjezdu domu vykoukla hlava. Jeden z policistů okamžitě k domu přiskočil, dveře rozkopl a vytáhl ven jakéhosi vyděšeného člověka, z kterého se vyklubal holandský turista. Do antonu, který stál přistavený na náměstí, nás naložili vedle sebe. Holanďan se mě ptal, co s námi bude. Vzpomněl jsem si na Strange Days od Doors, pokrčil jsem rameny a řekl jsem, že tohle je strange město.

MO VB v Benediktské, kam nás odvezli, bylo přeplněno zatčenými a vládl tam chaos. Velící důstojník chtěl po esenbácích, co nás tam vyložili, zatýkačenky, a když zjistil, že je nemají, vyhodil nás všechny ven. Ocitl jsem se na ulici a vydal se do restaurace Olympia na Újezdě, kde jsme se měli po demonstraci sejít s přáteli. Cestou jsem to vzal přes Václavák, že obhlédnu situaci. Městem ještě pojížděly policejní patroly, ale všude už vládl více méně klid. Na Můstku jsem narazil na postarší dámu ve večerní róbě. Zřejmě šla odněkud z divadla, a když mě uviděla zlitého a zbitého, zastavila a na celé to prostranství zakřičela: „Ty svině komunistický, já je tak nenávidím!“

Jakmile to vykřikla, jako kdyby z ní spadl nějaký balvan – úplně se celá proměnila, napřímila, najednou měla úplně jiný výraz v obličeji. Po letech trpění různého ponižování to najednou byl člověk, který si je vědom své ceny.

28. října 1988 jsem poprvé za svůj dosavadní život pocítil, že to divné, cizí město je moje město – že komunisté sice nad ním dočasně získali moc, ale ve skutečnosti jej nikdy nedostanou a vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český, navrátí. Když jsem dorazil do Olympie, bylo tam už asi padesát lidí a celou restauraci opanovala úžasná vzbouřenecká atmosféra.

Z naprosto mrtvolného bezčasí se stala malá občanská válka, kterou měli komunisté do roka a do měsíce prohrát, i když to tak tehdy ještě vůbec nevypadalo. Sám jsem v pád režimu uvěřil až asi týden před 17. listopadem, kdy jsem se dozvěděl, že komunisté povolili studentskou demonstraci – tehdy jsem si říkal, že tam přijde tolik lidí, že to bude jejich konec. No, ještě to pár dní trvalo… A trvá to stále. Svoboda je nikdy nekončící proces osvobozování, každého z nás, každý den. A existuje snad větší radost ze života?

P. Placák (1964)

Spisovatel, historik a publicista. Vyučil se mechanikem, prošel různými dělnickými profesemi. Publikoval v samizdatu, organizoval protirežimní demonstrace včetně první povolené 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí. V roce 1988 založil nezávislou iniciativu České děti a vydával samizdatový zpravodaj Koruna, za svoje postoje čelil perzekuci tajné policie. Po roce 1989 vystudoval historii na FF UK; v roce 1995 založil studentský politicko-kulturní měsíčník Babylon a stejnojmenné nakladatelství. Ještě v samizdatu debutoval prózou Medorek, za Fízla – rozsáhlý knižní esej věnovaný době komunistického režimu založeného na plošném fízlování, získal v roce 2008 cenu Magnesia Litera. V roce 2015 vydal historickou publikaci Gottwaldovo Československo jako fašistický stát.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte