Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Lid a hry

Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě

Samizdat03

V září 1987 vychází v samizdatu nulté číslo Lidových novin uvozené textem disidenta a dramatika Václava Havla Co lze a co nelze očekávat od právě vzniklého nezávislého měsíčníku. V šesti bodech se tehdejší čtenáři dozvídají o dobré vůli redakce navázat na slavné předválečné Lidové noviny, i když v mnohem skrovnějších podmínkách a touze pokrýt svět ve veškeré jeho pestrosti.

Těch třiadvacet prvních stran se skládalo v bytě prvního šéfredaktora LN Jiřího Rumla, který texty i redigoval, případně vracel zpátky autorům na přepsání. „A ti byli pěkně nasraní. Psali to v kotelnách a zadarmo, a ještě po nich chtěl někdo přepis,“ vzpomíná s pobavením Jan Ruml, syn tehdejšího šéfredaktora, který podle svých slov byl „logistou“ a distributorem nového listu. Celá akce kolem vzniku každého dalšího čísla nelegálních (ale stále úřady o registraci žádajících) Lidovek probíhala ve čtyřech fázích: obsahová, přepisovací, distribuční a rozmnožovací.

Reklama
Reklama

Prvních deset kopií směřovalo rovnou do rukou členů redakční rady, tedy jejího předsedy Jiřího Dienstbiera, Petra Pitharta, Václava Havla a dalších. Ostatní kopie putovaly k neméně důležitým, i když bezejmenným lidem: těm s minoltou. „Jezdili jsme na Jižní Město do bytů, k

de byly první kopírky, a v rychlém sledu se udělalo dvě stě, tři sta kopií. Pak už to bylo na lidech, ke kterým se dostaly, aby udělali další načerno v podnicích, kde pracovali,“ popisuje běžné kolečko opakující se s každým vydáním Jan Ruml.

A čtenáři uvyklí praxi totalitního státu „co si nepřepíšeš, to nemáš“ se činili – tehdejší čtenost Lidovek je odhadovaná na desítky tisíc. Skladba textů je stále spíše komentativní a úvahová, pilířem se stávají fejetony Ludvíka Vaculíka, nechybí však ani první reportáže. Jednou z nich je Staroměstské náměstí 17:00 Olgy Šulcové, zachycující demonstraci ke Dni lidských práv v prosinci 1987, jež končí symbolicky řečnickou otázkou dívky procházející náměstím po jejím ukončení: „Kdyby mi tak někdo řekl, co se děje? Co to bylo?“ A přáním autorky: „Snad už se to dozvěděla…“

Jakkoli Lidovky z nepochopitelných důvodů Státní bezpečnost jako nelegální médium nechávala být, jistota, že se podaří vydat další číslo, mezi jejich tvůrci určitě nepanovala. Prvním varováním bylo zadržení Jana Rumla Státní bezpečností na podzim 1987. „Sebrali jen písemnosti, mimo jiné tašku s nultým číslem Lidovek, pak mě poněkud překvapivě propustili a já zamířil na plánovanou schůzi redakce,“ říká.

Untitled
VOKNO

Odhadovat, proč se proti Lidovkám v začátcích nezasáhlo s razancí, kterou totalitní stát předváděl v mnoha jiných případech, je téměř nemožné. Vydavatel samizdatu Vokno František Stárek byl za svou vydavatelskou činnost odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody a kunsthistorik Ivan Jirous dostal kvůli Voknu počátkem osmdesátých let dokonce pět let těžkého kriminálu. Přesto byla role nezávislého měsíčníku Lidové noviny ve srovnání s jiným samizdatem specifická. „Neustále jsme žádali na Federálním úřadě pro tisk a informace o registraci. Navíc redakce chtěla jít cestou dialogu, dávat prostor i druhé straně, radikálně se nevymezovat,“ popisuje Jan Ruml ideové kořeny redakce, jejíž mnozí členové včetně šéfredaktora byli před okupací Československa armádami jeho „lidově demokratických“ spojenců členy komunistické strany. Přesto i na médium snažící se neustále o svou legalizaci si Státní bezpečnost došlápla – Jiří Ruml a Rudolf Zeman, dvě vůdčí postavy projektu, byli zatčeni v říjnu 1989, a listopadovou revoluci tak strávili ve věznici na pražské Ruzyni.

Novinář sportovcem

Politická umírněnost pomohla na svět druhému českému pokusu o žurnalistický samizdat – Sportu. Tento „časopis pro kulturní a společenskou orientaci“ poprvé vyšel v červnu 1989 a hned svým úvodníkem se jasně vymezil. „Vznikáme, protože zde není dostatek prostoru pro autory a protože Lidové noviny podle nás upadají do pasti stereotypů spojených s určitým typem politické reflexe,“ hlásala do světa mladá redakce prohlašující se otevřeně za antikomunistickou.

Samizdat05
SPORT

Tým, který se dal dohromady z přispěvatelů Lidovek a kulturního magazínu Revolver Revue, si do svého čela postavil Zbyňka Hejdu, mimořádného básníka a velkou autoritu českého disentu. Název Sport, shodný s titulem tehdejšího nejprodávanějšího deníku, byl u média bez řádky o jakémkoli sportování ironickou nadsázkou i symbolem.

5405_23
Revolver Revue • Autor: GFŘ

„Být tehdy novinářem prostě znamenalo podat sportovní výkon. Nejen psát, ale být fyzicky propojen s tím, co děláš,“ vysvětluje spisovatel a tehdejší redaktor Sportu Jáchym Topol. Mezi sportovní disciplíny, jež se staly součástí práce novinářů pohybujících se v ilegalitě, patřily podle Topolových slov především běh, přenášení a roznášení, honba za materiálem a tisknutí. „V podchodu tiskárny jsem měl pravidelně sraz s holkou, o které jsem neměl tušení, jak se jmenuje. Ta mi předala plastové flašky s tiskařskou černí a já se s naloženým batohem vydal přes policajty obšancované Staré Město k tajné tiskárně,“ vzpomíná na své sportovní výkony Topol.

Čerstvé číslo v počtu několika desítek kusů roznesli „běžci“ po těch, u nichž byla jistota, že zajistí jeho přežití – šíření. Zvlášť ceněným běžcem byl podle Topola tehdejší manažer undergroundové skupiny Národní třída a dnešní politik za ODS Alexandr Vondra.

Novinář svoboden

Novinářem s pověstí muže mizícího Státní bezpečnosti skoky přes pražské střechy byl Jan Urban, spoluzakladatel Východoevropské informační agentury (VIA). „Jinak ode mě z bytu utéct nešlo. A pak – pracoval jsem jako zedník a na údržbě komínů, takže jsem měl ten prostor zmapovaný,“ uzemňuje vzletnou pověst Urban. Inspirací pro Východoevropskou informační agenturu mu byli sovětští disidenti, kteří za gorbačovského tání v roce 1987 uspořádali v Moskvě konferenci na téma Nezávislé informace jako cesta ke svobodě.

Urbanovi se podařilo do Moskvy dostat, a přinést tak alespoň zprostředkovaně zkušenost z ruského podzemí. „A hlavně jsem přivezl dohodu, že vznikne informační osa Praha, Varšava, Budapešť, Moskva. Odkud potečou zprávy nejen ke spoluobčanům, ale i dále do světa,“ vzpomíná Urban, který byl hned po příletu z Moskvy v Praze na několik hodin zatčen.

Nakonec jej estébáci z ničeho neobvinili a Východoevropská informační agentura oficiálně vznikla v roce 1988. Jejím skálopevným pravidlem bylo domácí zprávy nečerpat jen z jednoho zdroje, ale ověřovat, u zahraničních (sdělovaných telefonicky a těsně před revolucí i neuvěřitelnou vymožeností – faxem) pak stoprocentně důvěřovat kolegům, že odvedli stejně kvalitní práci.

Na kolika výsleších byl či kolikrát utíkal před Státní bezpečností, už si Urban nevybavuje. Poté co třikrát vzali na výslech jeho otce po několika infarktech, a ten následně zemřel, se však rozhodl, že vězení už riskovat nebude. Proto když u něj v srpnu 1989 zazvonil úřední posel s povoláním na mimořádné vojenské cvičení na následující den do Mělníka, sebral se a vyrazil do fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí. „Věděl jsem od přátel, že je tam lékař, který by snad mohl pomoci,“ vzpomíná. A doktor, kterému v ordinaci popsal svou situaci, mu skutečně pomohl: pro „akutní nebezpečí infarktu“ jej ihned hospitalizoval. Policie, která si pro „zběha“ došla za dvě hodiny nato domů, musela odejít s prázdnou. Po propuštění se ještě pro jistotu skrýval nějaký čas po známých.

S blížícím se koncem režimu stoupala nutnost informovat lidi odhodlané ke změnám – rychle, svižně, stále. A právě v tomto momentu se Východoevropská informační agentura nešťastně podílela na šíření dezinformace o smrti studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída během demonstrace 17. listopadu. Zpočátku se jevilo, že tragická zpráva pochází od věrohodného zdroje a její šíření posilovalo odhodlání lidí postavit se režimu. Po pár dnech ale bylo jasné, že jde o podvrh z neznámé dezinformační dílny; student Šmíd ani nikdo jiný zabit nebyl.

Nezávislá novinařina už v Československu měla našlápnuto a s listopadovými událostmi její čtenost stoupala do astronomických čísel. „Šel jsem ráno po ulici a celá Praha najednou byla polepená mojí reportáží o vystoupení Havla a Dubčeka na balkonu Melantrichu,“ vzpomíná Jáchym Topol. „Bylo to všude, na zastávkách tramvají, v masně, na zdech ulic. V tu chvíli mi došlo, že jsem novinář, že jsem vně dění.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Respekt 39/2009

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte