Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Když se měli v kuchyních všichni rádi

Se spisovatelem Jáchymem Topolem o mládí v měkké totalitě, omluvence od estébáků a o ostrovech, na kterých se stále něco děje  

ROZHOVOR_Topol01_jaros
Jáchym Topol • Autor: Milan Jaroš

Jáchym Topol je dnes uznávaný spisovatel, a to nejen ve zdejší české kotlině, ale i ve světě. K vlastní tvorbě se ale dostal až po listopadu 1989. Do té doby prý neměl na nic absolutně čas; veškerou energii totiž věnoval jednak hraní v kapele, hlavně však práci na samizdatu, kde se praktikoval tzv. polský model – absolutně a beze zbytku plné nasazení. Polský model se nakonec ukázal i pro budoucnost jako hodně důležitý – po listopadu vydal několik básnických sbírek a úspěšných románů, ale „v plném nasazení“ napsal také stovky reportáží a novinových článků. Jejich výběr právě nyní vychází v šestisetstránkové „bichli“ s názvem Výstup Jižní věží.

„Hej hej, sem mladej…“ byla slova skladby, kterou tvůj brácha Filip zpíval v osmdesátých letech se Psími vojáky…

Jo jo, Russian mystic pop se to jmenovalo.

Tušíš, proč ji pojmenoval zrovna takhle? Mělo to něco společného s Gorbačovem a jeho perestrojkou, ze který byli tenkrát snad všichni tak trochu na větvi?

Ne, to zcela jistě vychází z tradice obrovskýho obdivu k ruský literatuře, k rozevlátým duším šílených bohémů a básnících anarchistů. S bráchou jsme strašně rádi vyřvávali třeba „Cypljónok várenyj, cypljónok žárenyj, cypljónok tóže chóče žiť…“ A pak je sloka, že kuřátko zatkli, zavřeli, nakázali, ať ukáže občanku, no a pak samozřejmě špatně skončí.

Byla nám blízká tahle pohnutá atmosféra poezie, smrti, kriminálu a šílenství – když bych to zkrátil, tak Babel, Mandelštam, Jesenin i Majakovskij. Nechci Lenina, ale kokain… Mně ně náda Lénina, mně náda kokaina, ja peterbjurskij anarchist… Tohle se nám líbilo, tyhle sebevražedný písničky, s tím teda Gorbačov neměl vůbec nic co dělat. Podobní punkeři, punkerky, básníci a šílenci ovšem řádí v Rusku dál.

V osmdesátých letech ti bylo přes dvacet, podobně jako je dneska tvé starší dceři. Jak se s dětmi bavíš o svém mládí, o době, než to prasklo? A porovnáváš svůj život s jejich?

Mám pocit, že pro obě mý dcery je naprosto neuvěřitelná taková ta možnost okamžitýho bezprostředního ponížení, kterou tehdy mohl člověk zažít kdekoli na ulici nebo ve škole nebo v zaměstnání. Že tě někdo sprostě seřve za to, jak vypadáš, co říkáš, že se třeba při chůzi klátíš…

Reklama
Reklama

My jsme vlastně byli neustále ve střehu, kdy nás někdo napomene nebo nám přímo napohlavkuje nebo nás povleče na strážnici, že se křivě koukáme nebo lezeme přes plot. To je, doufám, navěky pryč.

Co ještě je pryč?

Ono vůbec došlo ke společenskýmu posunu, a nebylo to jen životem v socialismu. Třeba za mýho dětství bylo normální, že děti dostávaly doma nařezáno nebo facku, což už dneska, v tomhle našem koutě Evropy, normální není. Nebo naprosto běžně člověk narazil na to, a to bylo hodně odporný, jak někdo tříská na ulici psa.

Ale asi bylo něco jiného, když člověk dostal facku od rodičů, a když dostal facku od policajta. Takže hnusná doba?

To, o čem mluvím, to byly ty vnější příznaky. Pak byly ty vnitřní, kdy jsme byli součástí různých partiček a dělali různý věci. V tomhle smyslu na druhou polovinu osmdesátých let vzpomínám jako na obrovsky úžasný, vlastně euforický roky. A notujeme si třeba s Petrem Placákem, že jsme v životě měli obrovský štěstí, protože jsme byli generace, která mládí prožila v té měkké totalitě. Že za věci, za který my jsme dostali pár facek nebo nás vyhodili ze školy nebo strčili do vazby a pak zase pustili, by si člověk v padesátých letech šel sednout na deset let. A že i lidi jen o pár směšných roků starší než my, o deset patnáct, jako třeba Pavel Zajíček nebo Franta Stárek, si ty kriminály odseděli. Navíc v druhé polovině osmdesátých let se už zformovala opozice a my se mohli přidat k čemukoli, co mělo smysl – hrát muziku, pořádat neoficiální výstavy, vydávat samizdaty.

K čemu ses přidal ty?

Hlavně k samizdatu. Chvíli jsem pro edici Petlice vázal knihy, ale to mi nešlo, protože jsem od přírody nešikovnej. Pak jsem začal dělat s Ivanem Lamperem a dalšími Revolver Revue, to se to ještě jmenovalo Jednou nohou. Ivan praktikoval polský model, což se ukázalo i pro budoucnost jako hodně důležitý, vlastně stěžejní.

Co byl polský model?

To, jak se chovali a co dělali Poláci, bylo pro nás obrovským vzorem. Polský model pak v praxi znamenal pracovat proti režimu s daleko větším nasazením, a co se týče časopisu, vydávat ho v daleko více kusech. Prostě to byla i díky těmhle aktivitám doba, kdy už svoboda byla ve vzduchu – i když jsme si ji vůbec nedokázali představit.

Revolverku, zpětným pohledem, jste sice dělali na koleně, ale co se obsahu týče, byla profesionální. Nikdo z vás se to přitom neučil. Jak to, že se vám to takhle dařilo – od výběru literatury po samizdatovou tvorbu či reflexi té doby?

Byli jsme hodně sečtělí. Vezmi si, že se stýkáš s básníky, spisovateli, ať už je to Stankovič anebo Bondy, všichni ti furt něco nosej a strkaj, překladatel Kořán taky něco má, Havel ti poradí, co si přečíst…

No a co se týče undergroundovýho tisku, tak naším inspiračním zdrojem bylo Vokno, který jsme se ovšem snažili předstihnout a nad který jsme byli trošku povznesení, cítili jsme se totiž jako větší intelektuálové.

Modrá je dobrá

Svoboda byla cítit ve vzduchu, ale režim tu mohl být ještě dlouho. Neděsil ses toho? Že třeba dalších dvacet let budeš dělat samizdat, chodit na neoficiální koncerty a že budeš neustále ve střehu?

Myslím, že byl velkej rozdíl mezi naší generací a generací třeba mýho táty, která zažila dětství za druhý světový války a mládí za Stalina, tedy strašný roky. Pak chvíli euforii okolo roku 1968, kdy se lidi začali chovat svobodně – a najednou bum bác a už měli na krku normalizaci… Tyhle zvraty byly mimo představivost naší generace – my už se do normalizace narodili a celý život v ní žili, neznali jsme nic jinýho. Takže to, v čem žiju, jsem do určité míry bral tak, že to tak bude napořád. Ale jak říkám, neměl jsem možnost srovnání. Nedokázal jsem si vůbec představit svět, ve kterém lidi můžou svobodně mluvit a kapely svobodně hrát. Ale strašně jsem po tom toužil.

My už se do normalizace narodili a celý život v ní žili, neznali jsme nic jinýho. Takže to, v čem žiju, jsem do určité míry bral tak, že to bude napořád.

Tweetni to

Na gympl jsi jezdil do Radotína, kam chodila spousta disidentských dětí nebo potomků jinak nepohodlných rodičů. Byl tam nějaký statečný ředitel – nebo jak si to vysvětlit, že nad vámi držel ochranná křídla?

Já jsem nastupoval na gympl v roce Charty, tedy v sedmasedmdesátým. Bylo proti ní obrovský tažení, no a nějakýho estébáckýho génia tehdy asi napadlo, že vyrazí nepříteli zbraň z ruky, když se ty děcka, který byly diskriminovaný a nebraly je na školy, uklidí na tenhleten gympl. Během dvou tří let tam najednou chodilo deset patnáct dětí z chartistických rodin, učili nás profesoři různě odevšad vyhozený, takže se tam nakonec zformovalo něco jako ghetto gympl, kde jsme si my dětičky půjčovaly samizdaty a podobně.

Policajti vás nechali v klidu?

Občas tam někdo přijel, třeba mě odvezli na výslech přímo z výuky asi třikrát. Byl jsem tehdy králem gymplu, protože jsem měl nejdelší vlasy. A když jsem přišel do školy po osmačtyřiceti hodinách v cele v Bartolomějský, měl jsem v žákovský knížce jako omluvenku razítko „Cela předběžného zadržení“.

Za co tě sebrali?

Vlastně za nic, chtěli jen prudit. Pořádali jsme výstavy, což znamenalo, že parta malostranských týnejdžrů ve sklepě u spolužáka Davida Sýse vystavila obrázky a recitovala u toho básničky. No a taky začali už hrát Psí vojáci. Dneska to zní naprosto neuvěřitelně, ale kvůli tomuhle se uváděla do chodu mašinerie a konaly manévry Státní bezpečnosti. Na druhou stranu se jim tady formovala nová generace opozice, tak na nás potřebovali dupat.

Kam jsi šel po gymplu?

Dostal jsem se na sociálněprávní nástavbu, ale na školu jsem se vykašlal a šel dělat topiče. Jenže mi hrozily dva roky vojny, takže jsem šel rovnou z tý kotelny na tři měsíce do Bohnic. Pro naši generaci totiž nebylo nejdůležitější studovat vysokou školu, ale získat modrou knížku.

Proč byla modrá důležitá?

Nesouviselo to s žádným pacifismem, prostě nikdo nechtěl do armády. Jednak člověk nevěděl, kam ho pošlou, třeba do Polska střílet na demonstranty – nebo byla i panika, že tě odvelej do Afghánistánu. No a zadruhý pro nás, disidentský hochy, to znamenalo, že člověk mohl snadno skončit ve vojenským kriminálu. Takže hodně z nás volilo cestu, která dneska zní hrozně tajemně, ale tehdy jí šly tisíce kluků. Demonstrativní pokusy o sebevraždu, simulace duševní poruchy. Navíc být zavřený na psychiatrii, to patřilo k modelu života undergroundovýho prokletýho básníka a prošli si tím všichni mí kamarádi, kteří jsou dnes součástí školních učebnic, jako Kremlička, Krchovský, Placák a další.

Jak dlouho tě v Bohnicích drželi?

Strávil jsem tam tři měsíce a 14 dní, a tak báječně jsem simuloval, že jsem dostal razítko a papír na hlavu, což znamenalo, že nemusím chodit do práce. To byla v socialismu výhra v loterii, protože jsem dostával pravidelnej invalidní důchod, čtrnáct stovek. Tu sumu si pamatuju, protože je to stejný číslo, kolik lidí podepsalo Chartu. Za byt jsem zaplatil dvě stovky, no a za zbytek jsem hostil kamarády.

Jak o tom mluvíš, tak to vypadá jako prima doba…

No je pravda, že spousta lidí na to takhle nostalgicky vzpomíná, i dnešní mladí, když o tom slyší, tak říkají: Vy jste se měli v těch kuchyních všichni tak rádi. Nicméně nedokážu si představit, jak bych se v té době zachoval coby chlap, kterýmu je pětačtyřicet a má dvě děti. My jsme měli opravdu strašlivý štěstí toho mládí – a toho, že jsme svoje aktivity proměnili v něco, co mělo smysl.

Ale muselo to mít odvrácenou stranu.

Jo, na druhou stranu, ta paranoia z fízlů byla strašlivá. Kontaminace strachem byla běžná součást života. Pavel Zajíček má báseň, která se mi strašně líbí a kterou jsem si zapsal někdy na gymplu a znovu asi před tejdnem jsem na ni narazil… „Vystrč hlavu z polštáře, / zbav se konečně tíhy, / zbav se hroznýho vladaře, / odpráskni kilo stíhy.“ Z toho, že člověka sledujou, že na něj nasazujou fízly, totiž byli lidi opravdu nemocní. Jak už jsem říkal, stačilo, že člověk vylezl na ulici a měl dlouhý vlasy nebo byl pankáč s divnou bundu se sichrhajckou, a v tu chvíli ho mohl kdejakej dementní pochůzkář legitimovat, ponižovat, popřípadě odtáhnout a zfackovat. Takže tohle byl každodenní chleba, na kterej se člověk adaptoval. Když jsem se pak rovnou ze socialismu ocitnul v New Yorku, ještě jsem tam ty tiky měl – někde za mnou zastavilo auto a já jsem nejprve koukl do výlohy, jestli to nejsou policajti nebo estébáci, protože jsem byl takhle zvyklej, když jsem roznášel po Praze samizdaty.

Míval jsi strach?

Třeba na nějaký demonstraci jsem s úžasem a hanbou zjistil, když se proti nám vyrojili policajti s pendrekama, že se mi strašlivě třesou nohy. Vůbec jsem to nemohl ovládnout.

A jak jsi tomu strachu čelil?

V Číně jsem byl na setkání se studentama, kde mě brali jako hrdinu sametový revoluce, přičemž my jsme zažili proti čínskejm disidentům úplnej prd. No a tam taky padla taky tahle otázka: jak jsem čelil strachu. A jediný, co mě napadlo, a je to pravda, že člověk prostě nebyl sám. Když jsi byla v tý partě, tak jsme se jednak my kluci vytahovali před holkama, a jednak jsme měli třeba po demonstracích možnost zajít na pivo, kde se veškerej strach a stihomam rozpustil v pochlastávání a hrdinských historkách.

V časové smyčce

S vlastní tvorbou jsi začal až po revoluci. To se v tobě něco uvolnilo?

Spíš je to tak, že do listopadu 89 jsem na vlastní věci neměl vůbec energii, hrozně moc času jsem strávil prací na Revolverce a hraní v kapele. Takže jsem s vlastním psaním začal, až když to prasklo.

Nakonec je z tebe úspěšný autor.

Můj celoživotní sen je, že jsem někde zahrabanej na venkově, píšu tam úžasný knihy a nepřicházím moc do kontaktu s lidma. To jsem si ale vyzkoušel a mám pocit, že kdybych to do důsledku provozoval, hrozily by mi kalný rána opilcova a deprese. Potřebuju nějakej svůj pocit životního zmaru rozpustit v kontaktu se skvělejma lidma, což se mi díky těm mejm štacím daří. Když to vezmu úplně od začátku, tak to byli Psí vojáci, potom deset let Revolver Revue, strašnejch let jsem strávil v Respektu. No a teďka je to už sedm let Knihovna Václava Havla. Mám fakt štěstí, že nedělám někde na pásu, ale že se podílím na tom, o čem si myslím, že pro tuhle zemi, když budu patetickej, je nezbytný. Jsou to takový ostrovy, kde se něco děje, který jsou něčím nabitý, kde jsou zajímaví lidi. To mi připadá hrozně důležitý.

Proč je dneska listopad zpochybňován? Člověk jako by čím dál častěji slyšel, že bylo za komunistů líp.

Ten pocit a cpaní do hlavy, že si tohleto myslí čím dál víc lidí, je z velký části mediální svinstvo. Nemůžu uvěřit tomu, že by většina Čechů zpochybňovala listopad nebo že by si inteligentní lidi v tomhle národě mysleli, že socialismus byl fajn. Tomu já prostě nevěřím. Podle mého názoru je to práce trollů a podvodníků, sprostá umělá propaganda přicházející z Východu. Lidi mojí generace se tak octli v časový smyčce. V mládí jsme se báli Rusů, tedy Sovětů. Pak nastala doba, kdy se věřilo, že Rusko se bude demokratizovat. A najednou prsk a prásk a Rusko máme za humny zas.

Kdybys mohl znovu „bejt mladej“, bral bys to?

Na to ti odpovím jako každej. Bral bych i to, že mi bude i o pouhých deset míň. Jak se říká – jde přece o to zdravíčko, paninko!

JÁCHYM TOPOL (1962)

Narodil se v Praze. Jeho otec byl básník a dramatik Josef Topol, dědeček z matčiny strany spisovatel Karel Schulz. Byl signatářem Charty 77. V roce 1981 maturoval na radotínském gymnáziu, poté studoval střední školu sociálněprávní, tu ale nedokončil. Pracoval v dělnických profesích jako skladník, topič, nosič uhlí, po pobytu v blázinci pobíral invalidní důchod. Působil jako textař a zpěvák skupiny Psí vojáci bratra Filipa Topola, později v kapele Národní třída. Do roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Revolver Revue. Spoluzakládal Respekt a působil v něm, nyní je šéfdramaturgem Knihovny Václava Havla.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Mázdrová

redakce vydání

mazdrova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 375
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte