Hrdina na betonové podlaze

Šlo o jedno z nejhrdinnějších gest odboje proti komunistickému režimu v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy třiatřicetiletý Pavel Wonka a jeho starší bratr Jiří se v roce 1986 rozhodli – jako nezávislí a svobodní občané – kandidovat do komunistického Federálního shromáždění. Věděli, že nemají šanci. Oficiální kandidáti spojení do Národní fronty procházeli přísným ideologickým výběrem a na kandidátku stran se nedostal nikdo, kdo by byl jen náznakem podezřelý z neloajálnosti ke komunistickému režimu. Přihlásit se do voleb jako svobodný občan, kritizující ve volebním programu pokřivenou socialistickou spravedlnost, vyžadovalo odvahu a také riziko, že se režim za takovou „drzost“ pomstí.

Kandidatura samozřejmě neprošla, komunisté do voleb Wonku ani jeho bratra nepustili. Policie je ale obvinila z pobuřování a soud následně poslal do vězení – Pavla na jednadvacet měsíců, jeho bratra na rok. Pavel Wonka právoplatnost rozsudku nikdy neuznal; odvolával se na ústavu, psal stížnosti. A jako nevinný se choval i ve vězení, což mu přineslo zavírání na samotku i bití od dozorců. Na protest držel opakovaně hladovky. V roce 1988 byl s podlomeným zdravím propuštěn; prakticky se nemohl postavit na nohy. Přesto byl znovu zatčen a poslán do vazby, kde za tři týdny, 26. dubna zemřel.

Jak vyplývá z dokumentů a vzpomínek pamětníků,…