Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Téma

Masarykův sen a my

Co máme společného s republikou, která vznikla před sto lety

U příležitosti výročí 28. října odemykáme komentář z loňského speciálu 1918 - 1938. Zároveň připomínáme, že v prodeji je nyní aktuální speciál Respektu k 30 letům od sametové revoluce nazvaný 1989: Nejlepší rok v dějinách.

Pokud bychom uplatnili dnešní převládající rétoriku na události vedoucí ke vzniku republiky, tak bychom mohli konstatovat, že v letech 1914–1918 se nikým nevolené elity bez jakéhokoli mandátu od svého národa rozhodly vyjednávat o založení Československé republiky. A uspěly. Tomáš G. Masaryk a jeho druhové jednali na vlastní pěst, většina Čechů (nemluvě o Slovácích a dalších menšinách žijících na našem území) o jejich misi ani netušila. A kdo ví, jestli by to schvalovala, ještě pár let předtím byl Masaryk označován za zrádce národa, který má se svými kosmopolitními myšlenkami táhnout pryč. Masaryk ale zůstal, rozhodl se řídit vlastním politickým instinktem a podle něj i jednal.

Nepotřebujeme intriky

Na konci října nás nepochybně čeká řada velkolepých projevů, bude se oslavovat vznik republiky, Masarykovo jméno mnozí ověnčí vznešenými přívlastky. A pak zase bude ticho, prázdno. Co s politikem, jehož myšlenky dnes na politické scéně téměř nikdo nehájí? Možná je sté výročí lepší využít ke kladení otázek než ke kladení věnců, k přemýšlení o tom, kdo jsme, odkud a kam kráčíme.

Máme vůbec něco společného se státem, který v roce 1918 vznikl? Přišli jsme o německou a maďarskou menšinu, ztratili jsme velkou část tehdejšího území – Slovensko a Podkarpatskou Rus –, většina židovských spoluobčanů byla zavražděna. Masarykovým myšlenkám humanismu se dnes v praktické politice vysmíváme, nezanedbatelná část Čechů ostatně ani naši moderní historii nezná. Veřejný prostor se opět hemží vlastenčením (Masaryk ho dával do protikladu k vlastenectví), lidé chtějí určovat, kdo je správný Čech a kdo ne. Co nás pojí se státem z roku 1918 kromě části společného území, hlavního města, vlajky a státního znaku?

Než se ale dostaneme k možným odpovědím, zastavme se obecně u připomínání osmičkových výročí. Občas se zdá, že máme raději ty momenty, kdy jsme o něco přišli, než ty, kdy jsme něco získali. Zejména roky 1938 a 1968 prožíváme intenzivněji, svou roli v tom jistě hraje i možnost naplno rozehrát svůj obraz věčné oběti. Je to zdejší tradice, o které píše Masaryk už v České otázce z roku 1895. Zmiňuje doslova náš „zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví; v tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru“. Dále ještě uvádí: „A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné – zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckého právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým.“

„Je lokajství nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých?“

Co jsme tedy vlastně v roce 1918 získali? Provokativně by se dalo říct, že nic jiného než úkol. Pro většinu lidí se tehdy fakticky moc nezměnilo. Bydleli ve stejném městě, ve stejné ulici, chodili do stejného zaměstnání. Nárůst svobod a možností nelákal každého. Přesto ale došlo pro všechny k zásadnímu zvratu, a to v míře vlastní odpovědnosti. Do vyhlášení republiky se nemusel nikdo moc o politiku starat, protože občané neměli na rozhodování monarchie větší vliv. A v říjnu tu najednou byl a s ním i ona odpovědnost, se kterou se pojí sebeúcta.

Masaryk brzy došel k závěru, že je třeba dát novému státu program. V čase vzniku republiky mu už bylo osmašedesát let a měl za sebou bitvy, které nikdo před ním nezažil. Od osmdesátých let 19. století vlastně permanentně stál proti většinovému mínění. Bořil nacionalistické mýty kolem falešných rukopisů, které měly dokládat, že máme velkolepější historii než Němci. Postavil se ničivému antisemitismu, odmítal populární tezi, že je zradou na národu učit se jiné jazyky nebo přinášet z Evropy do Čech vědecké či kulturní vlivy.

V již citované České otázce polemizoval s populární myšlenkou, že „malý, slabý národ si prý jinak nemůže pomoci – buď žebrat, nebo intrikovat“. „Je to pravda?“ ptal se Masaryk. „Je skutečně nutné, aby malý národ, aby člověk v poměrech malého národa pomáhal si intrikou, má lež v různých svých podobách stát se přímo národní zbraní? Může člověk jen ve velikém národu být pravdivým, naprosto pravdivým, nerodí se mužové bez bázně také v národech malých? Je machiavelism a lokajství nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých?“ Podle Masaryka to tak není: „Kdo chce a umí pracovat, nepotřebuje intriky.“

Souhra náhod

A přesně s touto idejí buduje v roce 1918 nový stát. Ve svém prvním projevu po zvolení prezidentem (v prosinci) mimo jiné říká: „Všichni občané dobré vůle, bez rozdílu stran, náboženství a národnosti, mají dánu možnost vybudovat vzorný demokratický stát, jehož úkolem bude starat se o zájmy všeho svobodného samosprávného občanstva.“ Chce, aby se zapojil každý, protože jedině tak nový stát přežije.

Zajímavé je, že ač byl Masaryk tak výjimečný zjev, lidé ho milovali. Obdivovali na něm to, za co se mu stejný národ nedlouho předtím vysmíval, tedy odvahu, zásadovost, vlastenectví (nikoli národovectví) a hlavně oddanost pravdě. Změně přístupu pomáhala samozřejmě i propaganda – ve školách, institucích –, ale bralo se to tak, že nabízí příklad k následování. Svou slušností, pílí, střídmostí. Lidé chtěli, aby stát byl jako Masaryk.

Byli tehdy Češi tak výjimeční? Proč jinde (v Německu, Polsku, Maďarsku…) dávali přednost autoritářům, a my vzdělanému sociologovi? Jak je to možné, že později Češi podléhali (a stále podléhají) mnohem negativnějším osobnostem? Zdá se, že v mnoha ohledech šlo o souhru náhod.

Jednu z nejlepších interpretací nabídl ve své vzpomínkové knize Příběh jednoho Němce Sebastian Haffner. Popsal v ní, že jeden čas bylo meziválečné Německo okouzleno Waltherem Rathenauem, který na začátku dvacátých let zaváděl liberální politiku, ale bohužel byl brzy zavražděn extremisty. A následně ta samá společnost podlehla kouzlu Adolfa Hitlera.

„Masa reaguje nejsilněji na toho, kdo jí je nejméně podobný. Normalita spojená s pracovitostí může přinést popularitu; ovšem největší lásku a největší nenávist, zbožnění a zatracení probouzí krajní abnormalita, která je pro masu naprosto nedosažitelná, ať už stojí výjimečný jedinec vysoko nad ní, nebo hluboko pod ní. Pokud jsem se ze své německé historie něco naučil, tak toto: Rathenau a Hitler jsou zjevy, které vzrušily fantazii německé masy do krajnosti. Jeden svou nepochopitelnou kulturou, druhý nepochopitelnou sprostotou,“ píše německý publicista, který v roce 1938 emigroval do Velké Británie.

Toto Haffnerovo poučení lze aplikovat i na nás. A vysvětluje, proč je důležité vytvářet kvalitní instituce a dobré spojenecké vztahy. Ty zůstávají, když jedinci odcházejí. Masaryk byl v době klidu silným pojícím tmelem, ale v době krize bylo stále zřejmější, že se jedná o pouhý sen. Pod povrchem byl mnohem slabší a zranitelnější stát. Řada Masarykových tezí zůstala jen v teoretické rovině. Ačkoli velmi usiloval o větší zapojení národnostních menšin do státní politiky, nikdy k tomu nedošlo. V tomto ohledu byla zdejší stranická politika příliš šovinistická, což vedlo k tomu, že velká část Němců, Slováků a Maďarů nikdy nepropadla nadšení z mladé republiky.

Kdo ví, jak by se situace vyvinula, kdyby Hitler nepřišel. Každopádně rok 1938 vše zpřetrhal a zahrál na jinou strunu, mnohem silnější, než byl Masarykův svým způsobem převýchovný program. Opět se vrátil obraz věčné oběti. Události z let 1948 a 1968 už pak jen dokonaly své dílo.

Ale…

Masarykova republika už neexistuje, Masarykův sen se však nerozplynul. Je zajímavé, že Češi, i když žili tak dlouho pod hnědou a rudou totalitou, se stále k prezidentu zakladateli vraceli a vracejí. Lze také předpokládat, že tento přístup přečká i dnešní politickou reprezentaci, která vzývá zcela jiné ideály.

Pokud se tedy vrátíme k otázce, co máme společného se státem z roku 1918, tak odpověď nalezne každý sám v sobě. Jestli cítí kontinuitu a tehdejší hodnoty, které Masaryk republice předložil, pak se základní nit nepřetrhla.

Masaryk nám neporadí, co máme dnes dělat, sám by byl odpůrcem budování nějaké modly, jen nám připomíná, že můžeme a máme chtít být lepší. Klást na sebe nároky. Tak jako nám to připomínají svým odkazem i Milada Horáková, Jan Palach, Václav Havel a další.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].