Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Legionářský mýtus

Jak vznikl zásadní pilíř příběhu masarykovské demokracie – a co z něj zbylo

Tomáš Garrigue MASARYK (TGM), čs. legie, legionář, legionáři, Češi a Slováci v zahraničí
Prezident a jeho hrdinové. (TGM mezi československými dobrovolníky v americkém Stamfordu, 1918) • Autor: ČTK

Jako kdyby se mezi nimi rozpoutala absurdní občanská válka. V letech 1914–1918 se ocitli stovky kilometrů od své vlasti a stáli jeden proti druhému, občas sousedi z jedné vesnice, nebo dokonce bratři ze stejné chalupy, a měli po sobě střílet. Není známo příliš případů, kdy se Češi sloužící v rakousko-uherských uniformách dostali do přímého střetu se svými zběhlými kolegy, kteří coby čeští legionáři najednou bojovali ve francouzských, ruských či italských uniformách proti monarchii. Ale těch pár – v čele s legendárním Zborovem – vstoupilo do dějin po bok jiných bratrovražedných střetů, mezi něž patřila například nešťastná bitva u Lipan.

Austrian trenches at Zborov 1917
Zborov. (Původně rakouské zákopy dobyté československými legionáři v ruských službách, červenec 1917) • Autor: Mary Evans Picture L, Profimedia

Reklama
Reklama

Když první světová válka (tehdy ještě známá jako Velká válka) skončila a znepřátelené strany se postupně vrátily domů, bylo do značné míry právě na vysloužilých vojácích, jak bude vypadat budované Československo. Na nedávné bitevní spory bylo třeba rychle zapomenout a všichni museli jít svorně za stejným cílem. Během následujících dvaceti let svobodného státu se tak konstruoval obraz vojáka, který státu vybojoval samostatnost. Ačkoli byl českých legionářů oproti českým rakousko-uherským vojákům nepatrný zlomek, byli to právě dobrovolníci v „cizích“ službách, kteří za první republiky ovládli veřejný prostor coby hrdinové první světové války. Jak se podařilo vybudovat fenomén, který do našich dějin vstoupil pod souslovím legionářský mýtus?

Novodobí husité

Představu o českých ztrátách za první světové války si dnes můžeme snadno udělat v jakémkoli městě i vesnici díky všudypřítomným pomníkům válečným obětem. Až na výjimky přitom tito němí pamětníci nerozlišují, v jaké uniformě dotyční padli. Proto na většině pomníků čteme zastřešující nápisy podobné tomu, který se zachoval v obci Kaliště kousek od Prahy: „Na paměť osvobození naší vlasti 28. X. 1918 a ku cti našich padlých i všech, kdož za vlast bojovali a trpěli.“ Do této obecné charakteristiky se tedy vejdou jak legionáři, tak příslušníci řádného rakousko-uherského vojska.

Při bourání pomníku Josefa II. v Aši legionáři několik lidí zastřelili.

Tweetni to

O počtu padlých a vůbec účastníků války dodnes nemáme úplně jasno. Češi tvořili přibližně sedminu rakouské armády, celkem jich bylo v bojích nasazeno skoro milion a půl, přičemž na 140 tisíc se jich z bojů nevrátilo (pro srovnání: za druhé světové války padlo v bojích maximálně 25 tisíc Čechoslováků). Především jejich jména si dnes můžeme přečíst vytesaná do pomníků a pomníčků. Přeběhlíků bojujících proti monarchii na opačné straně bylo nesrovnatelně méně. Status legionáře byl za první republiky přiznán „jen“ 90 tisícům vojáků (nejvíc z Ruska – 60 tisícům – a nejméně z Francie – 10 tisícům), ztráty mezi tímto segmentem se vyšplhaly na 5 a půl tisíce. V císařské armádě tedy padlo pětadvacetkrát víc našich vojáků.

Jak se ovšem legionáři postupně vraceli z fronty do Československa (řadě z nich to z Ruska po vyhlášení míru kvůli střetům s bolševiky trvalo skoro další dva roky), coby zástupci vítězných mocností v obecném povědomí rychle vytěsňovali své poražené krajany. Zatímco rakousko-uherský voják se do kolektivní paměti vpisoval coby politováníhodná postava podobná hrdinovi románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, legionáři naopak nabývali obrysy neporazitelných reků, kteří nejenže dokázali svému státu vybojovat samostatnost, ale ještě přitom stihli na Sibiři ovládat dva roky cizí území dlouhé skoro 10 tisíc kilometrů.

Tento heroický obraz se nerodil automaticky ani snadno. Jedním z jeho hlavních autorů se stal prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten si byl dobře vědom toho, že Čechoslováci se při budování nové republiky nutně potřebují upnout k nějakým všeobecně sdíleným hodnotám. Bůh byl po válce mrtev a jeho roli měli částečně nahradit legionáři coby nositelé nejčistších myšlenek. V jeho vizi se měli stát jakýmisi dobrotivými husity pro 20. století, kteří se v zákopech na rozdíl od mytického blanického vojska nepropadli do spánku, ale naopak šli při plné bdělosti statečně od jednoho vítězství ke druhému.

Legionari03_profimedia
Bojovali jsme za vás. (Legionáři po bitvě u Zborova, červenec 1917) • Autor: Profimedia, Topfoto

Tak jako v případě jiných ideálů první republiky mělo i tuto Masarykovu představu ve veřejném prostoru zpopularizovat umění. Od četné legionářské literatury přes film (digitálně zrestaurovaný Zborov z roku 1938 bude mít mimochodem letos na podzim obnovenou premiéru) a zmíněnou pomníkovou tvorbu až po gigantické architektonické realizace korunované Památníkem osvobození na pražském Vítkově.

Místo pušky krumpáč

V roce 1919 byl na ministerstvu národní obrany zřízen Památník odboje. Muzejní instituce, která měla držet legionářskou tradici ve všeobecné paměti. První cenné předměty získal z velké výstavy v Obecním domě s názvem Náš odboj, jejíž vstupní místnost připomínala kapli. Jak nedávno zmapovali historici umění ve sborníku příspěvků Co bylo Československo?, legionářské prapory v hale obklopovaly bustu prezidenta osvoboditele. Podoba místnosti jasně asociovala svatyni s oltářem, což časopis Volné směry shrnul do výmluvné věty: „Krásná jest ona výstava, působí jako sbírka relikvií nějaké ideálně čisté církve.“

Legionáři pochopitelně nebyli žádnou homogenní skupinou lidí s jedním názorem. Šlo o pestrou směsici lidí s odlišnými postoji i morálními zásadami, které spojil prostý fakt, že se za války v jednu dobu ocitli na jednom místě, respektive v jednom mundúru. O jejich rozptylu ostatně svědčí počet organizací, ve kterých se oněch 90 tisíc mužů sdružovalo. Nejobsáhlejší byla Československá obec legionářská s 50 tisíci členy (mezi něž patřili i T. G. Masaryk a Edvard Beneš), která se hlásila k hradní politice. Odlišné postoje dalších legionářských organizací naznačují už jejich názvy: Sdružení socialistických legionářů, Svaz komunistických legionářů, Kruh legionářů židovského původu, Zemský výbor moravských legionářů, Združenie slovenských legionárov, dále tu byly ještě Ústřední jednota československých legionářů (pro katolíky) a Družina československých legionářů (pro fašisty).

Legionari04_profimedia
Ovládali 10 tisíc kilometrů. (Legionářský vlak na Sibiři, 1919) • Autor: Album Premium, Profimedia

Přes tuto pestrost se záhy uchytila představa jednotné legionářské kultury. Její podobu formovaly jak výstavy podobné zmiňovanému Našemu odboji, tak nově založená muzea. Památník odboje v Trojském zámku otevřel legionářské muzeum, v letohrádku Hvězda na druhém konci Prahy pak vznikla legionářská obrazárna. V ní se prezentovali malíři, kteří se účastnili legionářských bojů, pod vedením autora expozice Jindřicha Vlčka. Ten za války prošel dlouhým ruským vězením a následnou legionářskou anabází napříč Sibiří. Památník od něj koupil přes 600 jeho obrazů a kreseb.

První opravdu velkou legionářskou realizací ve veřejném prostoru se stala Legiobanka – neboli centrální budova Banky československých legií, kterou pro potřeby navrátivších se vojáků postavil architekt Josef Gočár na pražském Poříčí. Stavět se začala v roce 1921, symbolicky v roce, kdy nechaly úřady z Malostranského náměstí odstranit pomník českého, ovšem v rakouské armádě sloužícího maršála Radeckého. Hrdinného šlechtice měl záhy v obecné úctě nahradit bezejmenný legionář, který se stal novým národním mučedníkem.

Legiobanka
Novým mučedníkům. (Legiobanka) • Autor: Matěj Stránský

Základ tohoto ideálu, kdy se po vítězném boji voják obohacený novými zkušenostmi vrací z ciziny domů budovat svobodnou vlast, je dodnes vidět na průčelí Legiobanky. Sochař Jan Štursa (jako rakousko-uherský voják byl raněn na frontě u Haliče) ho ozdobil čtveřicí kamenných hlavic s podobiznami legionářů jednotlivých armád a jmény jejich největších bitev. Na ně pak jeho kolega Otto Gutfreund (sloužil v rotě Nazdar ve francouzské cizinecké legii) připevnil dlouhý reliéf, v němž ztvárnil příběh návratu legionářů do náruče symbolické matky Vlasti. Zatímco jim metaforická postava Míru odebírá z ruky zbraň, metaforická Práce jim do druhé strká krumpáč a lopatu.

Jak se dočteme v čerstvě vydaných Dějinách umění v českých zemích 800–2000, Gutfreund svým citlivým ztvárněním návratu vojáků do běžného života odmítl riziko v podobě oslavy ničivé války „na průčelí ústavu, jehož posláním jest podporovati práci a tvořivé podnikání“.

Jen pro Čechoslováky

V dobových učebnicích byli legionáři líčeni jako pevné společenství lidí, kteří se spojili v boji „proti nenáviděné maceše, monarchii rakousko-uherské“. A ze zákona jim podle nařízení z roku 1919 patřilo ve společnosti nadstandardní postavení: služba v legiích se jim počítala trojnásobně proti jejich kolegům z císařské armády, při žádosti o práci ve státní správě měli před všemi přednost. Protekce, díky níž se do státní služby dostalo na 15 tisíc legionářů (a díky které mimochodem nikdo jiný než legionář nesměl být členem čestné Masarykovy stráže na Pražském hradě), pochopitelně spoustě lidí ležela v žaludku.

První československý ministr financí Alois Rašín v roce 1922 na schůzi mladých národních demokratů burcoval proti protežovaným legionářům přezdívaným „bráškové“ těmito ironickými slovy: „Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi.“ A když byl rok nato na ulici smrtelně postřelen, jeho posledním přáním bylo, aby vzhledem k uchování národní jednoty atentátník nepocházel z řad jemu znepřátelených legionářů – což se naštěstí opravdu nestalo.

Další vrstvou obyvatelstva nespokojenou s legionáři byli logicky čeští Němci. Historik Antonín Klimek v třináctém dílu Velkých dějin zemí Koruny české připomíná, jak v prvních měsících mladé republiky ozbrojené legionářské hlídky provokovaly a ponižovaly německy hovořící krajany, přičemž častokrát docházelo k násilným střetům. V roce 1920 se pak podíleli na několika spektakulárních odstraněních císařských pomníků z ulic pohraničních měst.

Pomník Josefa II. od slavného sudetoněmeckého sochaře Franze Metznera v Teplicích legionáři odstranili přes odpor radnice poté, co starostovi pohrozili, že sochu odstřelí dynamitem; náměstí zaplněné protestujícími Němci předtím vyklidili s nabitými zbraněmi. Při podobné akci v Chebu ve stejném roce šest lidí zranili, a v Aši dokonce několik lidí zastřelili, když se obyvatelé marně pokoušeli pomník znovu vztyčit.

Pro drtivou většinu česky hovořícího obyvatelstva se však legionáři stali vedle pravidelné armády a sokolů třetí oporou mladého státu, na kterou se bylo možné spolehnout. V legionářích se naplňovaly nové ideály jako republikánství, brannost, demokratismus a samozřejmě i antimonarchismus a antikomunismus. Kdo se chtěl s těmito ideály identifikovat, měl během první republiky několik symbolických míst, kde se mu pravidelně připomínaly.

Památník na Vítkově
Obnovené vojenské pohřebiště. (Od roku 2006 slouží Národní památník znovu svému původnímu účelu) • Autor: Matěj Stránský

V červenci 1932 byl v den patnáctého výročí bitvy u Zborova otevřen pod vrcholem pražského Vítkova Památník odboje, do kterého byly přesunuty fondy zmíněného legionářského muzea a obrazárny (dnes v budově sídlí Vojenský historický ústav). Ve stejné době se zároveň nad muzeem začaly tyčit stěny památníku, který měl celý legionářský mýtus nepřehlédnutelně glorifikovat.

Základní podmínkou Památníku odboje bylo, aby ho navrhl architekt československé národnosti.

Tweetni to

Zuzana Minářová v předloni obhájené bakalářské práci v Ústavu dějin křesťanského umění přirovnává Národní památník na Vítkově ke svatostánku Masarykovy sakralizované politiky. Písmem svatým první republiky byla v tomto pojetí ústava, mesiášem Masaryk, mučedníky legionáři a svatostánkem jejich památník. Soutěž na jeho podobu vyhrál v roce 1925 architekt Jan Zázvorka, který se s ruskými legiemi vrátil do Československa až v roce 1920.

Cizinec mimochodem vyhrát nemohl, protože základní podmínkou soutěže bylo, že architekt musí být československé národnosti. Jak 28. října 1928 pronesl ministr zahraničí Edvard Beneš při proslovu při zahájení výstavby památníku, srovnávané jím se stavbou Národního divadla: „Ani památník našeho osvobození nám nezbuduje nikdo, kdo není z nás.“

Z Československa měl pocházet i veškerý stavební materiál. Jak se ovšem mělo záhy ukázat, komplex za více než 37 milionů korun se stal labutí písní celého prvorepublikového étosu, a tím i legionářského mýtu.

Bolševické pohřebiště

Zázvorka památník navrhl v podstatě jako kulisu k již předtím schválenému jezdeckému pomníku Jana Žižky od sochaře Bohumila Kafky. Za bronzový kolos (na místo byl osazen až v roce 1950) narýsoval neoklasicistní stavbu připomínající chmurnou hrobku. A tou se také památník měl stát: Zázvorka a legionáři si místo představovali jako velkou pietní síň, kde by se přímo nad mauzoleem s ostatky vojáků konaly akce připomínající jejich boj za svobodu Československa.

Jak popisuje kulturoložka Jana Hessová v devět let staré diplomové práci Národní památník na Vítkově v kulturním kontextu, přímo pod Žižkovou sochou bylo plánováno pohřebiště jádra ruské legie. Za ní v hlavní síni obložené mramorem se pak měly odehrávat slavnostní ceremoniály. A dole pod síní bylo několik míst k pohřbívání, v čele s kaplí popravených legionářů – v ní se našlo místo pro sochu Raněný od již vzpomínaného Jana Štursy, která byla inspirovaná jeho zážitkem z Haliče, kde v zákopu spolubojovníka stojícího vedle sochaře náhle zasáhla kulka do hlavy.

Ideový plán památníku se postupně upravoval. Počátkem třicátých let se proto začalo počítat s tím, že by měl v hlavní síni spočinout prezident Masaryk. Ten byl sice v září 1937 podle svého přání pochován vedle své ženy v zámeckém parku v Lánech. Nicméně v srpnu 1938 byly do Prahy přivezeny bloky černého syenitu, z nichž měl být vyroben jeho sarkofág. Jak známo, následující události plán na Masarykův nový pohřeb překazily. A místo toho pohřbily celé demokratické Československo.

Zatímco v roce 1922 tvořili legionáři téměř třetinu důstojnického sboru Československé armády (zbytek byli bývalí rakousko-uherští důstojníci a noví vojáci), v roce 1938 už jich bylo jen necelých 19 procent. Armáda se omladila a většina legionářů si užívala zasloužený důchod. Málokdo z nich si v onom roce nechal ujít výstavu Náš voják v umění 19. a 20. století, která se konala v Obecním domě a kde legiím patřila zcela klíčová pozice; mimo jiné na obrazech francouzského legionáře Františka Kupky. Největší legionářskou manifestací orientovanou proti expanzivním snahám Hitlerova Německa se pak mělo stát slavnostní otevření Národního památníku na Vítkově.

Naplánované bylo na dvacáté výročí založení Československa. V září 1938 ovšem přišla mnichovská dohoda, následovníci legionářů museli bez boje opustit pohraničí a Československo prakticky přestalo existovat. Výstava v Obecním domě byla okamžitě zavřena. A Národní památník se naopak vůbec neotevřel. Zatímco se po nacistické okupaci legionáři věrni své tradici vrhli do odboje (v legiích sloužili kupříkladu Josef Balabán i Josef Mašín z odbojové skupiny Tři králové, na kterou se napojila řada pracovníků Památníku odboje), jejich Národní památník převzala německá správa.

Co z památníku neodstranili nacisti, to po nich dokončili komunisti. Legionářskou obec po únorovém puči okamžitě rozpustili a pod Žižku místo mrtvého legionáře pohřbili neznámého padlého z dukelského průsmyku. V uniformě vrchního velitele armády při té příležitosti k „boji proti imperialismu, za mír, demokracii a socialismus“ vyzval prezident Klement Gottwald. Ten pak nechal legionářský svatostánek proměnit v bolševické pohřebiště.

V květnu 1951 byly pod hlavní síň uloženy urny zakladatelů KSČ Bohumíra Šmerala či S. K. Neumanna. A v roce 1953 musel architekt Zázvorka celou budovu přepracovat pro účely Gottwaldova mauzolea. Tyranova mumie tu vydržela vystavená v prosklené rakvi do roku 1962, kdy bylo špatně nabalzamované hnijící tělo v tichosti zpopelněno a přemístěno do centrálního sarkofágu stojícího na místě původně plánovaném pro Masarykův hrob.

Ke svému původnímu účelu se Národní památník na Vítkově vrátil až v roce 2006, kdy už stopy komunistů zase byly dávno pryč. Tehdy v něm bylo obnoveno vojenské pohřebiště přenesením ostatků generála Aloise Eliáše, nacisty popraveného vojáka, který první světovou válku

prožil nejprve v rakousko-uherské armádě a po zběhnutí také v ruské a francouzské legii. O čtyři roky později pak na svém místě konečně spočinuly i kosti legionáře padlého u Zborova, které byly za tím účelem v roce 2010 exhumovány přímo na bojišti.

Na rozdíl od sokolů či skautů neměli legionáři logicky své pokračovatele.

Tweetni to

Legionářskou tradici se však jinak nepodařilo po pádu totality obnovit. Logicky: na rozdíl od sokolů či skautů neměli legionáři své pokračovatele a jednoduše vzato postupně vymřeli. Československá obec legionářská se sice po listopadu 1989 znovu zformovala, ale jen jako spolek nadšenců a milovníků historie, který se snaží jeden z pilířů masarykovské demokracie připomínat rekonstrukcemi bitev, výstavami, účastí v dobových uniformách na pietních akcích či populárním Legiovlakem, pojízdnou rekonstrukcí vlaku používaného československými legiemi v Rusku.

Na internetu je dnes také průběžně doplňována databáze vojáků nasazených do bojů v první světové válce. Jména legionářů a rakousko-uherských vojáků, která se během první republiky na pomnících demokraticky ocitala společně na jedněch pamětních deskách, tak dnes mohou vydávat své nezaměnitelné příběhy. Dokud o ně bude zájem, bude svým způsobem žít i legionářský mýtus.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1638
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte