Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Frontové bojovnice, advokátky a další

Role žen v prvních letech vznikajícího státu

Ema DESTINNOVÁ
Ema Destinnová • Autor: ČTK

Je to věc, která čtenáře historických knih o vzniku a prvních letech samostatného Československa uhodí do očí. Tedy spíše čtenářku: nevystupují v nich téměř žádné ženy. Kolektiv historiků ve slovníku Politická elita meziválečného Československa 1918–1938: Kdo byl kdo za první republiky přináší portréty pěti stovek osobností – a ženy zde lze spočítat na prstech jedné ruky. V přehledu chybí i postavy, které během vzniku a budování nové republiky prokazatelně hrály významnou roli, třeba novinářka Milena Jesenská (její reportáž z roku 1938 přinášíme na str. 108–110).

Ženy do vzniku státu nicméně podstatně zasahovaly – byť nebyly v prvních liniích. Ani nemohly: mluvíme o epoše, kdy společnost teprve jen velmi pozvolna dovolovala ženám studovat, pracovat v některých povoláních, která měla k politice blízko (právo, novinařina), či se aktivně zapojovat do politického života. Až do roku 1913 kupříkladu měly Češky zakázáno angažovat se v politických spolcích (do stran vstupovat mohly a byly zde často vnímány jako exotický úkaz). O možnosti, že by mohly studovat práva, jednalo vedení Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity (pouhou shodou okolností) až 28. října 1918. A i když počet mladých žen na univerzitách prudce rostl, ještě na konci třicátých let netvořily mezi studenty ani pětinu. Do prvního parlamentu samostatného státu bylo na podzim 1918 kooptováno osm političek, od roku 1920 už byly voleny v řádných volbách. „Zastupovaly tam zejména strany, které dávaly nějaký prostor ženám předtím, třeba sociální demokraty nebo národní socialisty,“ říká Dana Musilová z Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a dodává: „Prostor, který v parlamentu mají, je nicméně poměrně malý.“ A i v dalších letech se ženy dostávaly na kandidátky jen obtížně (profil nejdéle sloužící prvorepublikové poslankyně Františky Zeminové na str. 44–45). Političky se věnovaly zejména ženským tématům či v širším smyslu sociálním otázkám. A na této platformě některé z nich – třeba sociální demokratka Betty Karpíšková – dokázaly do debaty přinést na svoji dobu převratná témata. „Během první republiky zde byly opakované pokusy o legalizaci interrupcí, čili požadavek, aby měly ženy právo rozhodovat o vlastním těle,“ říká Musilová. Ministryni neměla během první republiky žádná z vlád, přičemž vůči tomuto stavu se často kriticky vymezovala další z tehdejších významných političek Františka Plamínková. Vzhledem k omezeným zdrojům politicky činných žen a velkému zástupu ambiciózních mužů nakonec není divu. Koncem třicátých let ve veřejném životě vyniklo několik žen, které se významně angažovaly v pomoci uprchlíkům, již do Československa proudili v tisícových zástupech (profil jedné z nich, Marie Schmolkové, na str. 112–113).

Ze zadních lavic

V letech, kdy ženy v prvních liniích dosud nebyly, lze ovšem sledovat jejich vliv uplatňovaný ze zadních řad. Kupříkladu Charlotta Garrigue-Masaryková, americká manželka prvního československého prezidenta, sice byla během let předcházející vzniku státu nemocná a pět let po vyhlášení nezávislosti zemřela, některé z moderních idejí, na nichž byl nový stát vybudován, jsou však jejím dílem, což nakonec opakoval a zdůrazňoval sám „otec zakladatel“. Také díky jejímu vlivu trval TGM na tom, aby do Washingtonské deklarace nezávislosti v říjnu 1918 byl zahrnut i plán všeobecného volebního práva pro ženy, přestože proti tomu protestoval jeho významný partner, vůdce slovenského exilu Milan Rastislav Štefánik. „Když slyšel o volebním právu pro ženy, tak se mu ježily vlasy na hlavě,“ popisuje naladění slovenského lídra historik Roman Holec. „Argumentoval tím, že Slovenky se o politiku nikdy nezajímaly, a navrhoval alespoň deset let odklad.“ A když už zmiňujeme Slovensko – Holec připomíná, že česko-slovenské vztahy i vznik Československa měly také další dopad na emancipaci Slovenek. „Všechny představitelky velmi slabého slovenského feministického proudu měly nějaký vztah k Praze, třeba tam studovaly,“ říká Holec. „A byl to právě československý stát, který dal slovenským ženám vzdělání, práci, rovnoprávnost.“

Reklama
Reklama

Prosperita stála i na ženách, a to jak během války, kdy odvedené muže v průmyslu a zemědělství nahradil zhruba milion žen, tak také po ní.

Tweetni to

V české části země mezitím tikala bomba: vlivu Charlotty Masarykové na prezidenta bývá obvykle přičítána přelomová skutečnost, že v první československé ústavě se v jako vůbec první ústavě na světě v roce 1920 objevila formulace, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“.

Dalších tisíc let

Češky známých i neznámých jmen ovšem hrály roli ještě před vznikem státu. Některé se angažovaly v protirakouském odboji, třeba pěvkyně Ema Destinnová, která využívala svoje hvězdné postavení a možnost volně cestovat k pašování vzkazů mezi exilem a domácí půdou. Armáda bezejmenných žen během válečných let organizovala a aktivně se po stovkách účastnila tzv. hladových bouří, které probíhaly od jara 1915 (v roce 1917 jich bylo během roku celkem více než 250 a v lednu 1918 se v Hradci Králové sešlo více než 10 tisíc lidí). Některé z nich za své aktivity zaplatily i životem, třeba v Prostějově v roce 1917, kdy vojáci postříleli celkem 23 lidí. Připomeňme zde dobový detail: výraz „frontová bojovnice“ nepochází z dob komunismu, jak se má všeobecně za to, ale právě z novinových zpráv rakousko-uherské etapy o ostrých demonstrantkách. Podle historiků pak byl mimochodem právě sociální neklid jedním z faktorů vedoucích nakonec k rozpadu monarchie a následnému vzniku samostatného státu. „Vznik Československa je nejen výslednicí pohybu národnostního, ale také sociálního,“ říká Ivan Šedivý, šéf Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

České ženy měly v době vzniku státu samozřejmě vliv na ekonomiku. Přestože historici vyvrátili populární domácí pohádku o tom, že meziválečné Československo patřilo mezi deset nejvyspělejších zemí světa, navzdory korekci je třeba přiznat, že to pořád byla země ekonomicky prosperující. A tato prosperita stála i na ženách, a to jak během války, kdy odvedené muže na pozicích v průmyslu či v zemědělství nahradil zhruba milion žen, tak po ní. Jedním z dominantních československých odvětví byl textilní průmysl, zejména bavlnářský. „A tam už od přelomu 19. a 20. století pracovaly dvě třetiny žen,“ říká historička Musilová. „Podniky se neobejdou bez ženské pracovní síly. A platilo to i pro další odvětví. Na počátku první republiky by ekonomika bez žen nemohla existovat.“ Vedle zaměstnankyň byly ekonomicky aktivní také podnikatelky, a to nejen v typicky ženských oborech, jako byla třeba krejčovina. Do prestižních povolání – práva či medicíny – ovšem ženy pronikaly jen pozvolna, a to i poté, kdy už mohly tyto obory studovat. „Míst bylo málo a konkurence vysoká,“ shrnuje důvody Dana Musilová. A jak víme přímo od TGM, provázelo je přísné hodnocení jejich schopností. „Co se týče úřadů, umění, vědy, politiky, tam ženy sotva začaly vnikat; to je taková nerozumná ukvapenost, že užuž si troufáme soudit, dovedou-li to, nebo ne,“ prohlásil Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem. „Vždyť muži na to měli tisíce let, aby se tomu naučili. A ještě dělají často svou práci špatně.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte