Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Dlouhá, obtížná – a těžko představitelná

Sen o samostatném Československu dlouho nepatřil k celonárodním prioritám

Masaryk and Benes
Čas ukázal, že skepse a pochyby o tom, zda může být náš malý národ samostatným, byly liché. (Masaryk, Beneš a jeho žena Hana, 1925) • Autor: Corbis/VCG via Getty Images

Žádný stát se nerodí lehce. A v dějinném přehledu není výjimkou ani samostatná Československá republika. Mimo jiné i proto, že na svět před sto lety nevykouklo masami i elitami vymodlené dítě, ale spíše výsledek urputné snahy několika jednotlivců a vyústění komplikované mezinárodní geopolitické situace na sklonku první světové války. Jak píše kolektiv historiků ve dvanáctém díle Velkých dějin zemí Koruny české: „Symbolicky řečeno, byla cesta od červené a bílé českého království k výrazně specifické trikoloře budoucí Československé republiky nečekaně dlouhá a obtížná.“ Obtížná byla především proto, že možnost, že by Češi (případně společně se Slováky) vytvořili a spravovali vlastní stát, zkrátka dlouho přesahovala představivost většiny tehdejších aktérů. A také proto, že do poslední chvíle nebylo jasné, zda na cestu samostatnosti skutečně nastoupí, anebo se nevydá po některé z divoce se klikatících alternativních tras.

Ne až tak odvěký

Když 29. října 1918 oznamovali muži 28. října v čele s budoucím ministrem financí nového státu Aloisem Rašínem v novinách „lidu československému“, že jeho „odvěký sen se stal skutkem“, nebylo to úplně přesné. S tím „odvěkým snem“ to totiž nebylo tak horké. „Až do vypuknutí první světové války si na politické scéně neuměl samostatný stát představit nikdo, až na jednu, nepříliš podstatnou výjimku,“ říká Ivan Šedivý, šéf Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Domácí politická reprezentace i obyvatelstvo myšlenku přijaly v podstatě až na konci války.“

Lev SYCHRAVA
Muž v čele „hlásné trouby“ exilu – čtrnáctideníku Československá samostatnost. (Lev Sychrava) • Autor: ČTK

Reklama
Reklama

Zmiňovanou výjimku mezi politiky tvořila malá Státoprávní pokroková strana, která svými radikálními postoji a nacionální orientací přitahovala intelektuály a studenty a mezi jejíž významné členy patřil třeba novinář a spisovatel Viktor Dyk. Na stranickém sjezdu v květnu 1914, tedy ještě před vypuknutím světové války, přijali „pokrokáři“ Manifest k Evropě, kde se jasně přihlásili k myšlence samostatného státu existujícího mimo struktury Rakouska-Uherska. Představovali si, že by vznikl stát velikosti Belgie (se Slováky nepočítali), a nezůstali jen u řečí. Jako první vyslali do světa emisara, aby sondoval u dohodových mocností možnosti poválečného uspořádání, případně je ovlivňoval v český prospěch. Do Švýcarska tak v říjnu 1914 odjel mladý právník Lev Sychrava, později blízký spolupracovník Edvarda Beneše i T. G. Masaryka v exilu, který stál v čele „hlásné trouby“ zahraniční akce, ve Francii vydávaného listu Československá samostatnost.

Benes

Mimořádný odhad věcí příštích prokázal zejména ideolog strany, novinář Lev Borský (původním jménem Leo Bondy). Do stranického tisku Samostatnost ještě před vypuknutím konfliktu psal – za posměchu řady novinářských kolegů – texty o tom, že blížící se válka je pro Čechy šancí, že je nutné vzbudit zájem (budoucích) dohodových mocností anebo že by členové Sokola mohli vytvořit základ budoucího zahraničního československého vojska. Méně jasnozřivosti nicméně prokázal později, kdy se z něj v polovině třicátých let stal obdivovatel Hitlera a Mussoliniho.

Ne všichni toužili po republice a mluvilo se také o zachování monarchie, i když nepanovala shoda, kdo by měl na českém trůně usednout.

Tweetni to

Zatímco názory většiny krajanů žijících v cizině, kteří československou samostatnost nadšeně prosazovali od počátku války, pokrokáři odráželi výstižně, na domácí scéně byli zcela osamoceni. Pro setrvání v náruči Rakouska-Uherska totiž existovalo několik zásadních argumentů. Vedle faktu, který už jsme zmínili, tedy že si jiné uspořádání po stovkách let příslušnosti k habsburské monarchii uměl jen málokdo představit, vládl široce názor, že svazek je ekonomicky výhodný, mimo jiné přístupem na velký trh monarchie. Jak napsal východočeský časopis Osvěta lidu v létě 1914: „Nezapomínejme, že Rakousko potřebujeme, že příslušnost k velkému státnímu celku má pro nás nejen značné výhody hospodářské, ale trvání Rakouska má pro nás i velký význam národní.“ Podle historiků tehdy vyjadřoval převažující nálady doby.

alternativy
Za vlast? Ale za kterou? (Odchod vojáků do války, červenec 1914, Praha)

„Velkým významem národním“ pak měl list na mysli široce sdílené přesvědčení většiny českých politiků, které převzali od „otce národa“ Františka Palackého: tedy že habsburská monarchie slouží Čechům jako ochranné přístřeší, jako „záchrana“ před německými touhami ovládnout středoevropský prostor. Kromě toho, jak upozorňuje již citovaný historik Šedivý, vyžadovala česká samostatnost mnohem radikálnější kroky než u jiných národů v monarchii shromážděných – její zásadní přestavbu, nebo úplný rozpad. TGM pak v knize Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918, kterou jako svůj poslední velký spis vydal v roce 1925 a vylíčil v ní svoje působení, rovněž připomíná všeobecnou skepsi, jež vůči představě samostatnosti malých národů panovala. „Často a dávno před válkou se vyslovovaly pochyby, může-li náš národ, a národ malý vůbec, být samostatným,“ píše Masaryk. A konečně – žádná z mocností určujících podobu Evropy neměla na osamostatnění národů sdružených v habsburské monarchii zájem, protože se pro změnu obávaly ruského vlivu v regionu a obecně politické rozdrobenosti střední Evropy.

Tyto argumenty pro setrvání v monarchii se ovšem vlivem válečných událostí postupně drolily.

Centralizovat a germanizovat

Jednak se brzy ukázalo, že Rakousko-Uhersko není v dobré ekonomické kondici, byť bylo vcelku soběstačné, což je podle historiků důvod, proč vydrželo válčit celé čtyři roky. Díky ekonomické závislosti na silnějším Německu a následně také vlivem řady událostí se nicméně začaly formovat plány na užší poválečnou spolupráci obou zemí, přičemž bylo jasné, že v nich bude Německo hrát hlavní roli (v květnu 1918 si pak nechal rakouský císař Karel vnutit dohodu sjednávající branné společenství a velmi těsnou celní a hospodářskou unii obou zemí).

volby-scitani

Zároveň od počátku války pronikaly z Německa zprávy o plánech na organizaci střední Evropy pod německým vedením, v němž by se postavení Čechů jednoznačně zhoršilo. Velkým hitem u německé společnosti (a u některých česko-německých politiků) se stala zejména kniha Mitteleuropa (Střední Evropa) evangelického teologa a liberálního poslance Friedricha Naumanna z roku 1915. „Naumann sice respektoval starodávnou královskou tradici Čech, ale na rozdíl od Polska a Uher nebyl ochoten uznat české státoprávní požadavky, především s ohledem na silnou pozici Němců v českých zemích a na nesnáze, které by česká autonomie přinesla pro křehké habsburské soustátí,“ píše o Naumannově vizi poválečného uspořádání historik Jiří Kořalka. „Dokázal si představit, že deset nebo i více let po sjednocení střední Evropy přijede do Prahy (…) a zjistí, že si čeští zemědělci a obchodníci, zvyklí na soustavnou drobnou práci, uvědomují výhodnost nového uspořádání. Při jednáních sice budou muset mluvit německy, ale ocení, když odpovědní středoevropští představitelé prohodí několik českých slov.“

husitska

Zatímco na domácí politické scéně měla hrozba pro Čechy nevýhodného poválečného uspořádání jen velmi mírný dopad a na obyvatelstvo neměla vliv naprosto žádný, u vůdčích postav zahraniční akce hrála zásadní roli. Masaryk záhy po vypuknutí války dospěl k poznání, že Palackého teze ztrácí na platnosti a že pro blaho národa je nutná a nevyhnutelná radikální reforma monarchie, z níž vzejde samostatný stát. A to mimo jiné na základě důvěrného rozhovoru s bývalým rakouským premiérem Ernestem von Koerberem, s nímž se sešel ve Vídni na podzim 1914 a který mu předestřel tento vývoj jako pravděpodobný. „Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje?“ píše Masaryk ve Světové revoluci. „Koerber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: Ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (již zmíněný císař Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralizovat a germanizovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.“

TGM samozřejmě pečlivě promýšlel také otázku, jakou nejvhodnější cestou „opozici proti Rakousku“ provozovat a nezávislost vybojovat. Odchod do exilu a působení na mezinárodní scéně mu z úvah vyšlo jako jediné možné, když „brannou revoluci doma“ nepovažoval za reálnou ani vhodnou a každopádně se jí sám nechtěl účastnit. „Nějaký ten puč snad se dal zosnovat, ale k tomu bych se byl nepropůjčil,“ píše.

Rus na českém trůně

Domácí politici v radikálním požadavku samostatného státu „doháněli“ ty exilové až v posledním roce války – byť stále opatrně. Třeba v Tříkrálové deklaraci sepsané poslanci říšské rady a bývalých zemských sněmů Čech, Moravy a Slezska z ledna 1918 stále není zmíněno nutné rozbití Rakouska, byť v ní stojí, že „národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost“. K opatrnosti nakonec velely obavy z případného vývoje po rozpadu monarchie, politici se kromě jiných rizik obávali také sociálních i národnostních nepokojů. Jak napsal jeden z představitelů odbojové organizace Maffie Jan Hajšman: „Kdo o situaci přemýšlel, každý se hrůzou chvěl, každý měl stále před očima Rusko, zmatky, krveprolití, uvědomoval si, že masy hladového, zoufalého lidu jsou nevypočitatelné a že může každou chvíli vzplanout požár.“ Stejné obavy z chaosu mimochodem vedly Masaryka k úvahám o případném nastolení „centralizované, vojskem podepřené prozatímní diktatury“, pokud by to situace po vyhlášení samostatného státu vyžadovala.

cedok

Ne všichni navíc toužili po republice a mluvilo se také o zachování monarchie, i když nepanovala shoda, kdo by měl na českém trůně usednout. Významný mladočeský politik Karel Kramář kupříkladu prosazoval ruskou dynastii Romanovců, a byť nebyl se svým rusofilstvím sám (podporoval ho v tom třeba šéf Sokola Josef Scheiner, který tvrdil, že Češi by Rusa na českém trůně zbožňovali), představa to nebyla úplně reálná. „(Kramářova) představa samostatného českého království, personálně spjatého s ruským impériem, nenacházela zvlášť nadšenou odezvu ani u petrohradského dvora,“ píše kolektiv autorů v již zmíněných Velkých dějinách zemí Koruny české. V některých plánech tuzemských rusofilů české země ani nefigurovaly samostatně, ale spíše coby do jisté míry autonomní součást ruské federace. TGM pak po válce vyvracel jako „vesměs nepravdivé“ zprávy o tom, že vyjednával s „anglickými a jinými princi“.

O to, zda bude země skutečně samostatná, se nakonec hrálo do posledních dní války. Podle Ivana Šedivého se kupříkladu historici dodnes přou o to, s jakým úmyslem a „pro koho“ vlastně Antonín Švehla a František Soukup přebírali 28. října 1918 ráno pražský Obilní ústav. Podle jedné teorie totiž ještě v den, kdy byla nakonec živelně a neplánovaně v Praze vyhlášena samostatnost (viz text na str. 16–23), nepočítali s tím, že úřad přebírají pro samostatný stát, ale spíše pro jednu ze zemí vznikající federace. Plány monarchii federalizovat – vytvořit spolkový stát složený z národních politických útvarů, v němž by ovšem nedošlo ke spojení českých zemí a Slovenska – oznámil císař Karel I. necelé dva týdny předtím. Viděno zpětně se zdá jasné, že Karlův návrh v posledních záchvěvech hroutícího se mocnářství nemohl uspět, TGM ovšem upozorňuje na to, že tato hozená udička mohla plány na vyhlášení samostatného Československa zkomplikovat. „Byl to poslední pokus tonoucího; bylo v tom však nebezpečí, na které autoři spoléhali, a bylo nutno zabránit efektu, který by manifest ještě mohl mít v kruzích, v nichž pro Rakousko dosud zbylo mnoho sympatie,“ píše Masaryk ve Světové revoluci.

TGM tomuto „efektu“ zabránil tak, že v den představení Karlových plánů, o nichž se dověděl s předstihem, zveřejnil ambiciózní Washingtonskou deklaraci československé nezávislosti. Ambiciózní proto, že některé body se zdály neproveditelné už tehdy (a taky se nikdy nenaplnily), v jiných naopak TGM předběhl dobu a většinu světa. Deklarace kupříkladu ukotvila všeobecné hlasovací právo i pro ženy.

Se Slováky a Němci

Nijak automatické nebylo ani spojenectví se Slováky. TGM sice myšlenku jednoho národa o dvou větvích prosazoval už před válkou a následně se mu hodila během vyjednávání podpory pro samostatný stát (nejen proto, že tento model zastupoval větší skupinu, zároveň se mu hodila podpora slovenských krajanských spolků v cizině, zejména v Americe). Jenže česká politická scéna opět dlouho smýšlela značně odlišně. Státoprávní pokroková strana, jejíž plány na samostatnost jsme zmínili v úvodu, se Slováky, jak již bylo řečeno, nepočítala. Historik Šedivý zmiňuje anketu, kterou mezi českými politiky učinil v roce 1914 slovenský list Prúdy: Revue mladého Slovenska a v níž většina oslovených projevuje k myšlence československé vzájemnosti značnou skepsi. „Státoprávníci pokukovali spíše po Maďarech, protože se jim vždy líbily velké národy, mladočeši byli ke Slovákům velmi chladní, agrárníci to téměř neřešili,“ shrnuje Šedivý. Kromě Masaryka se slovenskou otázkou původně zaobírala ještě sociální demokracie, kterou k tomu vedla idea internacionalismu. Požadavek na spojení Čechů a Slováků (byť v rámci monarchie) jasně zaznívá až zhruba v posledním roce války. Slováci sami nicméně nějaký čas zvažovali alternativní varianty. Část jejich zahraniční emigrace kupříkladu spíše než spojení s Čechy zvažovala spojenectví s Ruskem, třeba Slovensko-ruský spolek paměti Ľudovíta Štúra založený počátkem roku 1915 v Moskvě. Poprvé veřejně zazněl na Slovensku plán spojení s Čechy v jednom státě až v květnu 1918.

rodicky-ustava

Naproti tomu o možnosti, že by v novém státě nebyla početná německá menšina, se reálně neuvažovalo, byť i TGM ve Světové revoluci zmiňuje, že bylo „z české strany navrhováno“, aby se část pohraničí postoupila Německu (více o tématu na str. 76). Jenže se to ukázalo jako obtížně proveditelné. „Po válce a zvláště po převratu v Praze naši Němci se pokusili o organizaci svého území, ale právě tento pokus (…) ukázal nemožnost scelit administrativně roztroušené a nesouvislé území,“ píše Masaryk. Významný sociální demokrat (později komunista) Bohumír Šmeral sice v létě 1917 v Právu lidu varoval, že „by bylo šílenství vtlačit do československého státu na tři miliony Němců, a zplodit tak nové Alsasko-Lotrinsko, to jest novou příčinu i záminku k rozpoutání války“. Jenže vznik státu bez českých Němců zkrátka nebyl možný. Zejména pokud jeho základem byly stovky let existující hranice Českého království, v rámci nichž česká část Československa měla vzniknout. Na Šmeralova slova, jak dnes víme, nicméně došlo a tato tvrdá podmínka zrodu nového státu nakonec po dvaceti letech vedla k jeho zániku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte