Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Bujarý večírek s nejasným koncem

Stručný průvodce současným populismem

Republican presidential nominee Donald Trump speaks at a campaign rally in Minneapolis
Nejde o to, jestli mám pravdu. (Trump) • Autor: REUTERS

Mejdan je vlastně chůze po laně. Jde o to odhodit společenské konvence a trochu se odvázat. Lehce se stříknout a strávit hodinu hlučným hovorem s chlapíkem, kterého jste do včerejška jenom zdvořile zdravili. Nesmí se to ale přepálit, na rozjíveného kolegu vykřikujícího sprosté vtipy není většinou nikdo zvědavý.

Left-Wing Party ''Podemos'' Demonstrate In Madrid
Ráj není možné dobýt dohodou, do ráje je třeba vtrhnout. (Mítink Podemos, vlevo lídr Pablo Iglesias Turrión) • Autor: Profimedia, Zuma Press – News

Reklama
Reklama

Mexický politolog Benjamin Arditi dnes ovšem vidí přiopilé hulváty i rozšoupnuté dámy na každém politickém nároží. Zjevují se mu v podobě Donalda Trumpa, Marine Le Pen nebo Nigela Farage. Poznává v nich svazáky z řecké Syrizy i vůdce španělských Podemos,  Bernieho Sanderse, Norberta Hofera nebo Jeremyho Corbyna. Miloš Zeman nebo Andrej Babiš se na seznam rozhodně vejdou také.  „Populismus je jako  opilec na večírku,“ napsal Arditi v jedné ze svých prací. „Nerespektuje žádné konvence, mluví nahlas a uráží, dokonce možná flirtuje s manželkami ostatních hostů. Zároveň chrlí nahlas nepříjemné pravdy, o kterých se ve slušné společnosti jaksi nehodí mluvit.“

Tohle je dvojsečná obrazná definice. Všimněte si, opilce na večírek pozvali, nevlámal se revolučně oknem, a ještě do čtvrté skleničky se choval stejně jako ostatní. Nakonec ani teď nedělá nic vyloženě zakázaného. Jenom se chová jinak, jaksi brutálně, za hranou. Pokud ho ale z mejdanu nikdo rychle nevyrazí, pokazí nakonec úplně všechno.

Vox populi

Populismus je všudypřítomný. Někdo termín považuje za hanlivou nálepku a brání se jí: zmiňte populismus například před zakladatelem českých Realistů Petrem Robejškem, a vmete vám okamžitě zpátky do tváře klasickou řečnickou otázku „Co je to populismus?“ spolu se žádostí, abyste raději mluvili o nesystémových stranách a hnutích. Jiní se ale k nálepce bez ostychu hlásí. Francouzský ctitel Huga Cháveze Jean-Luc Mélenchon, jemuž unikl postup do druhého kola francouzských prezidentských voleb o pouhá dvě procenta hlasů, s klidem během kampaně prohlašoval, že právě on je skutečným, autentickým populistou. Ve Spojených státech kdysi existovala přímo Populistická strana a také Strana ignorantů, jež se hrdě hlásila k selskému rozumu a zemitému pohledu na komplikovaný svět.

Co ale skutečně je populismus? Třeba mají vůdci podobných hnutí pravdu, nálepka skrývá pouze snahu hanět protivníka a nic reálného se za ní není. Pravdou rozhodně je, že na jednotné definici shoda nepanuje. Zároveň ale o fenoménu vycházejí sborníky, studie, knihy, nějakým způsobem tedy být přítomen musí. Na věc se dá dívat z mnoha různých úhlů pohledu, při četbě ale začne být velmi rychle jasné, že na základních rysech se experti přece jenom dohodnout dokážou.

Podstatou věci je, že populismus není žádná ideologie nebo program. Existují a existovaly populismy různých odstínů i barev, proto se také mohou v jednom pytli ocitnout bývalí mladí komunisté z řecké Syrizy a realitní makléř proměněný v prezidenta Donald Trump. „Populismus není možné definovat ve smyslu levice, pravice nebo středu, je to politická logika, způsob, jak na politiku nahlížet,“ píše například John B. Judis v knize The Populist Explosion (Exploze populismu). Abychom to neprotahovali: populismus je v očích mnoha politologů vlastně jakási mocenská technika. Nejjednodušší je představovat si jej jako osvědčený postup, jak ve spolupráci s vlastním charismatem a talentem dobře a ve svůj prospěch vyšponovat emoce veřejnosti.

Jak vysvětlují Judis a další autoři, v základech techniky stojí zavedení absolutních morálních hodnot do běžné demokratické diskuse. Na jedné straně stojí dobro, čistota, poctivost, nezkaženost. Tím vším bezproblémově disponuje jakýsi „lid“, většina „obyčejných“ a v jádru slušných lidí. Ty lze podle potřeb různě popsat: jsou to „zapomenutí“, jak o nich třeba mluvil Donald Trump během inauguračního projevu. Střední třída. Pracující lidé. Poctiví lidé. Dolních deset milionů Miloše Zemana. 99 procent Bernieho Sanderse a dalších levicových hnutí. Vlastenečtí Francouzi Marine Le Pen.

Nezkaženému lidu by se dobře dařilo, kdyby se na něj nepřisála zkorumpovaná úzká vrstva nepřátel. I tu je samozřejmě možné popisovat různě. Může to být „Wall Street“ jako symbol všemocného kapitalismu. Může to být „Washington“ nebo „Brusel“ jako reprezentanti tajemných mužů a žen v oblecích a kostýmech provádějících nepochopitelné kejkle v klimatizovaných mrakodrapech. Horní jedno procento. Španělští Podemos vymysleli geniální nálepku „La Casta“, kterou asi není třeba překládat. Pražský hrad brání své poddané před machinacemi a zvrácenými postoji „pražské kavárny“. Jiní mluví prostě o politicko-ekonomické elitě, nadnárodním byznysu.

V tomto bodě vlastně teprve přichází okamžik, kdy se od sebe začínají typově lišit „levicoví“ a „pravicoví“ populisté. Ti první, ať jsou to Syriza, Mélenchon, Corbyn nebo Sanders, chtějí vést lid do boje proti parazitické kastě, která ohýbá pravidla ve svůj prospěch a obohacuje se na úkor většiny. Druzí, jako Trump, říkají, že elita bere poctivým lidem proto,  aby kromě sebe přilepšila jiným, kteří si to nezaslouží. Takto funguje populismus, jenž se stáčí proti přistěhovalcům, nejchudším vrstvám, etnickým, sexuálním a jakýmkoli jiným menšinám. „Levicoví“ populisté tak například navrhují pořádně všechny ty bankéře a nadnárodní firmy skřípnout, omezit a vyždímat z nich více peněz pro dolních 99 procent. Ti „pravicoví“ klidně prosazují snížení daní a podnikatelské úlevy, protože poctiví, ale zapomenutí lidé žádné milodary beztak nepotřebují. Jde jenom o to, aby jim zpovykané elity nebraly, co jim po zásluze patří, a nedávaly to všem těm nefachčenkům, kteří si pak z dávek, podpor a všemožných výhod žijí jako páni, a nemusí proto hnout prstem. Samozřejmě výměnou za hlasy ve volbách.

Všetci kradnú

Takto popsaný populismus je vlastně pokleslá forma demokracie, demokratický bulvár nebo na počátku zmíněný opilec na večírku. Nejde, alespoň v první fázi, o totalitu, jak ji představovali třeba komunisté či nacisté, ani o diktaturu různých generálů, již se chopili moci v násilných převratech. Nic takového, na demokratický večírek přišli současní populisté standardně dveřmi, problém je v tom, že nehrají úplně podle pravidel „slušné společnosti“. Není vlastně ani úplně jisté, zda populisté nejsou v jisté míře užiteční.

Zaprvé, populismus je dnes jaksi všudypřítomný, zároveň to ale není žádná novinka. Jak ukazují dějiny americké i evropských demokracií, různí „přiopilí“ političtí lídři existovali vždy, většinou to ale nedotáhli na vrchol moci. To nicméně neznamená, že neměli vliv na obsah seriózní politiky.

Ve Spojených státech tak lze New Deal Franklina D. Roosevelta docela dobře vysvětlit jeho obavami z nástupu levicového populisty Hueyho Longa a jeho dnes již polozapomenuté Společnosti za sdílení všeobecného bohatství. Long ve stylu, který by nám byl dnes povědomý, uprostřed krize obviňoval prezidenta, že je v holportu s „různými pány Rockefellery a Morgany“, a navrhoval omezení rodinného majetku Američanů na maximálně pět milionů dolarů, což bylo asi nejblíže, kdy se Spojené státy dostaly ke znárodňování. Když demokraté v roce 1935 v průzkumech zjistili, že v případě Longovy kandidatury by Roosevelt pravděpodobně přišel o prezidentský úřad, přijali urychleně druhou fázi záchranných ekonomických opatření. Díky tomu mají Američané dodnes mimo jiné základní důchodové zajištění.

Populisté se živí přehlíženým nesouhlasem části veřejnosti s běžnými politickými programy. Pokud přijde někomu Trumpův odpor ke globalizaci a mezinárodním smlouvám o volném obchodu překvapivý, nevěnoval pozornost názorům americké veřejnosti. Smlouvu NAFTA například už v době jejího vzniku podporovalo podle Gallupova ústavu pouze 38 procent Američanů, proti bylo naopak 46 procent. Původ dnešních evropských populistických hnutí lze často vysledovat ke stranám bojujícím proti vysokému zdanění, ty ale časem našly nové téma v přehlíženém tématu přistěhovalectví, a to dávno před dnešními migračními vlnami z Blízkého východu a Afriky. Podle Eurobarometru už počátkem devadesátých let čtvrtina obyvatel tehdejší evropské unijní dvanáctky tvrdila, že jejich země nemají přijímat přistěhovalce z Afriky a Blízkého východu, ve Francii to bylo 33 procent. Trend byl již tehdy docela zjevný: v roce 1988 žádalo omezení práv přistěhovalců 18 procent Evropanů, o tři roky později již 33 procent.

Nejde při tom o to, jestli populisté „mají pravdu“. Problémy a otázky se samozřejmě často vzpírají jednoduchým řešením, kořeny masivního přistěhovalectví do Evropy například často spočívají v kolonialismu nebo v prudkém poválečném ekonomickém růstu, kdy se příchod pomocníků z třetích zemí zdál logickým krokem a jeho důsledky neuměl nikdo domyslet. Jde ale o to, zda demokratická debata skutečně funguje tak, aby měly významné části společnosti pocit, že jsou jejich názory slyšet. Britský liberál David Goodhart, zakladatel časopisu Prospect a autor pozoruhodné knihy o dnešním britském populismu TheRoad to Somewhere (volně přeloženo Cesta ke kořenům) například upozorňuje, že Tony Blair prostě v roce 2004 nemusel otvírat dveře Východoevropanům (Němci ani Rakušané to neudělali) a že významná část společnosti si to prostě nepřála. Blair, v té době již potřetí zvolený a suverénní, však jejich obavy jednoduše ignoroval. Právě nekontrolovatelný příliv pracovníků z východní Evropy se ovšem vloni stal dominantním tématem kampaně za odchod Británie z EU.

Vnímat populismus jako jakéhosi kanárka v dole, jehož vzestup upozorňuje na vzrůstající napětí ve společnosti, zkrátka může být někdy ku prospěchu. Populisté jistě nehorázně zjednodušují, na druhé straně ale mají talent vyhmátnout citlivá místa – právě na tom ostatně záleží jejich úspěch. Jednoduché to úplně není, popsaná mocenská technika vypadá jednoduše jenom na první pohled, jednotlivé země ale vnímají své problémy jinak a populisté pro to musí mít obzvlášť dobře vypěstovaný smysl. V Česku tak například nijak skvěle nezafungovaly právě snahy kopírovat protipřistěhovalecké nálady a národovecká témata. Přes všechen poprask, který uprchlickou vlnu provázel, nakonec třeba protiislámský Martin Konvička dávno zmizel pod horizontem předvolebních průzkumů. Sociolog Daniel Prokop na jiném místě tohoto speciálu upozorňuje, že pro Čechy je prostě hlavním tématem kvalita státní správy, obtížná vymahatelnost práva a zklamání z toho, že jsme ani po čtvrt století nedohnali Západ. Na tuhle notu tady ovšem nejlépe brnká „úspěšný podnikatel“ Andrej Babiš, jehož politický vzestup se bez obrany národa před vnějším nebezpečím zatím celkem pohodlně obejde.

Po mejdanu

„Užitečnost“ ale nesmí přesáhnout jistou míru. Populismus rozhodně není nevinná hra. I když vstupuje na scénu jaksi v rámci pravidel, jeho princip je nebezpečný hned z několika důvodů.

Populismus je nepředstavitelný bez charismatických vůdců. Zatímco klasické strany jsou neseny programem a ten zase reprezentuje nějaké dlouhodobé zájmy skupin obyvatel, populismus je ve své podstatě tahem lídra na kořist v podobě moci. Jenom tak lze přece zadusit stávající mocenské parazity, všechno stojí na osobním vztahu příznivců k vůdci, jehož poctivosti a úmyslům je zapotřebí zcela důvěřovat, jinak vše ztrácí smysl. Populistická hnutí netrvají desítky či stovky let, stojí a padají s konkrétním mužem či ženou za řečnickým pultem. Nebezpečí koncentrace moci je zcela zřejmé a je vidět už dříve, než se charismatičtí vůdci dostanou k moci – stačí se podívat, jakou kompetencí disponuje třeba vůdce ANO Andrej Babiš při výběru kandidátů své partaje do voleb.

Jedovatý je ale především samotný princip populismu. Společnost vykreslovaná populistou musí být logicky v nesmiřitelném konfliktu. Klasické politické strany zastávaly obvykle zájmy určitých skupin obyvatel – pracujících, zemědělců, živnostníků a podobně. Ekonomické i hodnotové zájmy se samozřejmě křížily, bylo potřeba vyjednávat, hledat kompromisy, střídat politickou reprezentaci, takže jednou měli navrch jedni a podruhé zase jiní. V prostoru, kde stojí jednoduše dobro proti zlu, ale nic takového možné není. Opozice nemá jiný názor, rovnou reprezentuje temné síly. Čím je vlastně tvor, který nestojí na straně poctivých pracujících, obyčejných soukromníků nebo dolních deseti milionů? John McCain kdysi uprostřed vypjaté předvolební kampaně obdivuhodně popsal svého protivníka Baracka Obamu jako „slušného muže od rodiny, který má náhodou na spoustu věcí jiný názor než já“. Na mítincích populisty Donalda Trumpa dav na adresu protikandidátky skandoval „Strčte ji za mříže“.

Skutečný boj ale začíná v okamžiku, kdy se populisté dostanou k moci. I když nebudeme tento typ politiků rovnou démonizovat a připisovat jim nejhorší tajné záměry (podobně jako oni sami líčí temné pohnutky liberálních elit), charismatičtí vůdci se tak či onak ocitají v pasti. Problém je v tom, že místo promyšlených racionálních programů obvykle disponují pouze zjednodušenou vizí reality. S nápady, jako je hromadná deportace dvanácti milionů nelegálních přistěhovalců, se dobře vyráží na mítinky, hůře na sofistikovaná jednání s představiteli státní správy, cizích vlád nebo nadnárodních institucí.

Řecká Syriza tak může snadno slíbit ztrápeným Řekům, že prostě nepřijme požadavky věřitelů na rozpočtové škrty a přesto zajistí, aby lidem zůstalo oblíbené euro, jak to ale po vítězných volbách zařídit, když je státní kasa prázdná a všechny trumfy v ruce drží věřitelé? Donald Trump zase bude muset dříve či později svou každodenní palbu tweetů a skandálů nahradit nějakými hmatatelnými výsledky. Syriza svůj střet s realitou „vyřešila“ zradou voličů a proměnou v prakticky běžnou levicovou stranu. Co udělá Trump v úzkých, nikdo neví. Příznivec katastrofických scénářů se v každém případě může pořádně podívat na zcela zdevastovanou Venezuelu stojící po letech vlády Huga Cháveze na pokraji občanské války a připočítat si k obrazu zkázy americkou moc a důležitost.

To už je ovšem závěr večírku, jaký by si přál asi málokdo.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1535
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte