Andre Glucksmann
Andre Glucksmann • Autor: Milan Jaroš

 

Jaký vliv bude mít současná finanční krize na vývoj ekonomických idejí? Neoliberalismus je v těžké pozici a levice cítí svoji šanci.

Reklama
Reklama

Nevím, jestli má neoliberalismus potíže, protože jsem ze strany levice neslyšel žádné nové myšlenky nebo návrhy. Posledních dvacet let zde byla koncepce, ve které neexistovala možnost krize. Lidé si mohli brát jednu půjčku za druhou a úžasná matematická věda umožnila snížit risk na nulu tím způsobem, že se rozdělil. Je to myšlenka, která evidentně počítá s autoregulací finančnictví, a po pádu komunismu se na Západě jednalo o převládající koncepci. Byla to myšlenka, která považovala svět za racionální, mysleli jsme si, že jsme ochráněni před risky, a to nejenom ekonomickými. Jsem přesvědčen, že tato krize je hlubší než pouhý ideologický boj.

Takže jsme svědky zlomového politického vývoje?

Doufám, ale chtěl bych, aby šlo o změnu vědomí. Myšlenka, že neexistuje risk, je postmoderní. V postmoderně neexistuje pravda ani lež, dobro ani zlo, existuje pouze pravděpodobnost, i když pořád v mezích určité hierarchie hodnot. Ve finančním sektoru to bylo stejné. Bylo pravděpodobné, že všechno dobře dopadne, protože všichni dlužili všem. Vezměte si jen příklad Ruska – Bush viděl v Putinových očích modré nebe, Mezinárodní měnový fond dával Rusku takové půjčky, že by je nikdy neposkytl africkým zemím. Myšlenka, že Rusko se musí vyvíjet demokratickým směrem, přicházela zleva i zprava a nemyslelo se na nebezpečí nástupu despotického a autokratického vládce. A proč? Protože jsme si mysleli, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Byla to vize, ve které štěstí není slepé a náhoda se dá odbourat nebo pominout. Byli jsme vládci světa i sebe samých.

V debatě o současné ekonomické krizi se také často hovoří o „konci amerického století“. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Nikdy jsem nebyl přesvědčen o tom, že by existovalo nějaké americké století, a nikdy jsem nepovažoval Spojené státy za supervelmoc. To byl koncept bývalého ministra zahraničí Huberta Védrina, který jsem vždycky považoval za absurdní. A také jsem mu to řekl. Američané už z podstaty a od počátku nebyli schopní řídit celý svět. Věděli to i američtí stratégové, když se ptali, jestli Amerika může zvládnout dvě války naráz. To bylo v roce 1995. A to nechtěli bojovat proti Číně a Rusku, ale proti Severní Koreji a proti Sýrii nebo Íránu.

Co se ale týče finanční krize, došlo kvůli ní k jedné zajímavé věci, která není a priori ani pozitivní, ani negativní. Amerika a Čína se ocitly na opačných pólech a drží se potichu v šachu. Čínské rezervy jsou neuvěřitelně velké a leží částečně v poukázkách americké pokladny. Čína zkrátka dovoluje Spojeným státům žít v dluzích. Na druhou stranu hlavním trhem pro čínské průmyslové výrobky je právě Amerika.

Jde tedy o určitou formu solidarity?

Ano, ale ta jde ruku v ruce s rivalitou. Dochází k přesunu světové moci, která nikdy nebyla čistě americkým majetkem, do rukou nikoli mnoha, ale pouze jedné vycházející velmoci, a tou je Čína. Rusko je v jiné situaci – když neprodá ropu, stane se úplně bezvýznamnou zemí. Proto chce škodit. Čím více nehod a problémů se vyskytne, tím je ropa dražší. Ruská vůle je vůlí škůdce, kdežto čínská vůle je vůlí moci. Čína touží, aby světový ekonomický trh fungoval a aby mohla prodávat. Neříkám, že je to skvělé a že je Čína demokratickou zemí, ale je to země, ve které došlo k ekonomickému zázraku. Stačí si vzpomenout na dva poslední zázraky dvacátého století – Německo a Japonsko, které taky nebyly zrovna demokratické a mírumilovné. Proto pokud chceme předvídat, co nás čeká v souvislosti se současnou krizí, musíme se dívat právě tímto směrem.

Může se tedy stát, že Čína vyvrátí dlouholeté přesvědčení, že kapitalismus není dlouhodobě udržitelný bez demokracie?

Čína je právě ve druhé fázi otevírání se světu. Poprvé se tak dělo po vykořenění, zničení starých zvyků a tradic během revoluce Mao Ce-tunga, který je odpovědný za smrt padesáti milionů lidí. Do čela země se postavil Teng Siao-pching, který prosadil první reformy a otevřel zahraniční politiku světu. A my jsme této významné změně konce dvacátého století nevěnovali dostatečnou pozornost. Na jedné straně se rozpadl Sovětský svaz a zrodila se Evropská unie a na druhé straně stál Teng Siao-pching, který odhodil model marxistického hospodářství a pronikl tak do oblasti kapitalismu. Byl to velmi důležitý krok.

Sám ale tvrdíte, že modernizace Číny ještě nemá mnoho společného s její demokratizací.

Samozřejmě. A je to velmi vážná věc, protože to vyvolává tendence, které známe z historie v příkladu Německa nebo Japonska, jak už jsem říkal. Tyto země byly přitom na počátku dvacátého století demokratičtější a otevřenější než země draka. Máme tedy před sebou dva scénáře čínského vývoje: despotický nacionalismus, nebo naprosté otevření se světu. Je možné, aby moderní země byla bez demokracie, ale pak se tím vystavujete nebezpečí exploze, která ohrozí nejenom vlastní národ, ale také okolí, svět. Národní exploze, náboženské exploze, „balkánské“ exploze v touze po nezávislosti utlačovaných etnik a národů… Bez demokracie se Čína zkrátka vydává v nebezpečí. Jde například i o epidemie, nemoci nebo extrémní chudobu venkovanů a nových obyvatel měst. Jde o jednu miliardu chudých lidí oproti třem stům milionům malé a střední buržoazie spokojené s nárůstem blahobytu. A nad tím vším sedí vládnoucí a nepopiratelná faraonská struktura – ústřední výbor strany. S prostředky ekonomické moci a bez kritiky je v takové struktuře možné všechno.

Dobře, ale jak může třeba epidemie ohrozit vládnoucí čínské byrokraty?

Často zapomínáme, že konec Sovětského svazu způsobil i Černobyl. Šlo o neschopnost byrokracie čelit tak velké katastrofě. Nebyla schopná zareagovat a poslat ty ubohé lidi, zavinuté do hadrů, uhasit požár.

Kreml není sídlem idiotů

Nedávno jste pochválil Evropskou unii za její relativně pevný postoj vůči Rusku v souvislosti s okupací Gruzie. Jenže Rusové se odmítají stáhnout z Abcházie a Jižní Osetie. Jak má Evropa reagovat?

V každém případě by neměla vést válku za osvobození těchto dvou provincií, které byly Ruskem anektovány – a tady se opravdu jednalo o anexi. Navíc Evropa zasáhla až po etnických čistkách. Polovina obyvatel Jižní Osetie byla v posledních deseti letech vyhnána jednoduše proto, že se jednalo o Gruzínce nebo Armény. Podobně z Abcházie bylo vyhnáno tři sta tisíc lidí. Nebylo by tedy možné ani usilovat o uspořádání referenda o sebeurčení, protože chybí polovina obyvatelstva. Je nutné umožnit návrat vyhnaných emigrantů, aby se dosáhlo stavu z roku 1991, a teprve potom zorganizovat referendum. Pokud by to vůbec bylo možné, Kremlu by se to totiž zaručeně nelíbilo.

Když Rusko neprodá ropu, stane se úplně bezvýznamnou zemí. Proto chce škodit.

Jak by toho ale Evropská unie mohla dosáhnout? Jak na Rusko může zatlačit?

Evropa má k dispozici prostředky politického a ekonomického nátlaku. Rusko má plyn a ropu, ale musí je taky někomu prodat. Nemůže skladovat plyn ani narychlo posílat přebytky ropy do Číny. Stavba ropovodu mezi Ruskem a západní Evropou trvala dvacet let. I když bychom dnes mohli postupovat rychleji, stavba ropovodu do Číny by trvala nejméně deset let. Co by Rusko dělalo s plynem a ropou takovou dobu? Téměř sedmdesát procent ruského rozpočtu tvoří příjmy z prodeje plynu a ropy. Evropa se tedy s Ruskem drží navzájem v šachu, i když jinak než USA a Čína. Prodávající není silnější než nakupující. Proto je teď pro Evropu důležité najít nové energetické zdroje, pak může vytvářet tlak na Kreml. Ten totiž není sídlem idiotů, kteří by si tohle riziko neuvědomovali.

Neměla by však být poněkud tvrdší také kritika Saakašviliho? A teď nejde jen o jeho útok na Jižní Osetii, ale spíš o jeho domácí politiku.

To si nemyslím. Jeho vnitřní politika je ze všech zemí, které obklopují Rusko, ta nejlepší. Vyřešil například problém korupce, dokazují to mnohá svědectví; evropští pozorovatelé sledovali poslední volby, které byly vcelku demokratické. A dokonalá demokracie neexistuje. V Gruzii je ještě spousta práce, ale pokud ji chcete srovnávat s Ruskem, co se týče svobody projevu, čestných voleb nebo svobody tisku, je to nesrovnatelné. Nevyvíjel bych tlak na Saakašviliho, radši bych kritizoval Putina.

Přitom prezident Václav Klaus na rozdíl od české vlády Rusko obhajuje a je odpůrcem hlubší integrace Evropy.

Myslím, že Václav Klaus se mýlí. I ve Francii existují zastánci suverenity, kteří si myslí, že by Francie byla silnější sama, bez Evropy. Není to pravda. Nemyslím si, že by Česká republika nebo Francie čelily Rusku lépe o samotě než v rámci Evropy. A tváří v tvář současné finanční krizi si nemyslím ani to, že by samostatnost České republiky převážila nad společným zájmem evropských států.

V poslední době ale začíná být jasné, že hlavním cílem Ruska je právě oslabení vazeb mezi státy Unie. Uvědomují si to evropští politici dostatečně?

Máte pravdu, myslím, že pro Rusko začala Evropská unie existovat teprve v okamžiku, kdy Nicolas Sarkozy jako její mluvčí řekl: „Stát! Nepřibližujte se k Tbilisi.“ Pro Kreml a ruskou zahraniční politiku Evropa neexistuje. Zastávají názor Václava Klause, že tu stojí Německo, Itálie, Francie… Každý národ zvlášť. Nikoli Evropa, nanejvýš národy, které obydlují kontinent. Rusko má ale jiný problém: strach.

Z čeho?

Obává se demokratických revolucí, které proběhly na Ukrajině nebo v Gruzii. Sám Putin, když cituje „staré dobré autory“, mluví o „permanentní revoluci“. A co tím myslí? Myslí, že události, které se odehrály v Berlíně v roce 1953, v Budapešti v roce 1956, v Polsku, události od pražského jara přes Chartu 77 a vznik Solidarity až po pád berlínské zdi… to všechno vedlo ke zničení Sovětského svazu. A Putin to považuje za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“. On nemluví o Osvětimi, první světové válce a deseti milionech mrtvých, druhé světové válce a padesáti milionech mrtvých, Hirošimě, Katyni, gulazích… V jeho očích – a myslím, že je upřímný, protože nemá zájem sdělovat tak omračující závěry jen tak do větru – byl tou největší katastrofou právě rozpad Sovětského svazu v roce 1991. S touto myšlenkou se snaží pokud možno – a zdůrazňuji, že v jistých mezích, protože on opravdu není blázen – obnovit bývalou ruskou nadvládu, carskou či komunistickou. Jsem přesvědčený, že právě to je jeho cílem. Proto vydírá Evropu skrze energetickou závislost a podílí se na různých znepokojujících akcích, jako byla podpora Srbska nebo Miloševićovy politiky.

Jenže například na Ukrajině se rozpadl bývalý prozápadní tandem Tymošenková-Juščenko a opět se tam chystají předčasné volby. Jak vidíte budoucnost této země a opět – co by měla ve vztahu k Ukrajině dělat Evropa?

Vždycky jsem byl příznivcem myšlenky, kterou dnes konečně propaguje i Evropská unie, i když podle mého názoru trochu pozdě – Ukrajina patří k Evropě. To je zcela zřejmé. Myslím, že bychom Ukrajině měli věnovat „mapu“, plán přístupových cest k přijetí do našeho společenství. Nebudu tu ale vykládat konkrétní strategické definice – jsem zkrátka přesvědčen, že je třeba vytvořit jakési strategicko-ekonomické partnerství s Ukrajinou, Gruzií a zeměmi, které by o to měly zájem a které by byly na určité úrovni cesty k demokracii.

RESPEKT 43/2008

ANDRÉ GLUCKSMANN

19. června 1937
Francouzský filozof a politolog. Řadí se mezi tzv. nové filozofy, kteří v šedesátých letech podporovali protestní hnutí a stavěli se proti komunistickým režimům ve východní Evropě. Je autorem knih Dostoïevski à Manhattan (Dostojevskij na Manhattanu, 2002), Ouest contre Ouest (Západ proti Západu, 2003), Rozprava o nenávisti (2011), Hněv dítěte (2013) a další.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte