Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
124_OLGA_kateřina blažková bajzíková Olga Havlová • Autor: Kateřina Blažková Bajzíková
Civilizace Olga Havlová

Olga Havlová: Žena, která zůstala svá

Mezi přáteli se od mládí mohla po právu cítit jako respektovaná první dáma. A totéž platilo pro celou zemi ve chvíli, kdy v této pozici oficiálně stanula na Pražském hradě. Olga Havlová ve své generaci představovala výjimečný úkaz. Zde je příběh Češky, která měla styl.

Kamera ostří na zářivě bílou omítku venkovského stavení, pečlivě střižený trávník a kýčovitě sytou zeleň okolních stromů. Vše dohromady skládá téměř dokonalý obraz venkovské pohody. Idylu čas od času naruší pouze záběry, jimž vévodí štíhlá plavovlasá žena, sedící nehnutě u zahradního stolku. Na sobě letní šaty, tvář opřenou o pěst, oči zabodnuté do novin a přísný výraz – očividně se snaží kameru ignorovat a dává najevo, že je jí celé natáčení na obtíž.


Reklama
Reklama

Text vyšel ve speciálu Česká cesta, který je právě na stáncích. Mimo jiné v něm najdete:

  • 1_OBALKA
    Legenda mistra Jana: Jak emoce spojené s Husem a husitstvím dlouhá staletí hýbaly českou společností
  • Prokletí Bílé hory: Báje o hrdém národě zrazeném cizáky formovala celé tuzemské moderní dějiny
  • Pletichář tatíčkem: Nad osudem TGM stále visí jedna otázka
  • Pravdivý příběh Karla Havlíčka: První moderní český novinář dokázal říkat věci, které se těm nahoře i těm dole nelíbily
  • Naše velká bitva: Na bojišti u francouzského Arrasu se zrodil první český válečný hrdina
  • Přítomnost bourá mýty: Listování v legendárním časopise první republiky odhaluje tajemství, kdo jsme
  • Osudný den v Krkonoších: Proč vlastně onu zimu roku 1913 Hanč s Vrbatou nedoběhli domů?
  • Prezident, který měl viset: Gustáv Husák, otec normalizace
  • Cesta paní Medy: Málokterá Češka to ve světě dotáhla tak daleko jako Meda Mládková
  • Český velikán Magor: Kdybychom Ivana Martina Jirouse neměli, museli bychom si ho vymyslet

Speciál je dostupný k zakoupení na webu a v aplikacích pro AndroidiPad/iPhone.


Je léto roku 1989, žena před kamerou se jmenuje Olga Havlová a její muž Václav se právě rozhodl natočit dokument o jejich společné chalupě zvané Hrádeček. Dávno už to není nenápadný víkendový dům, který si roku 1967 coby mladí manželé pořizovali. V průběhu let se v malebném údolí v podhůří Krkonoš odehrálo ledasco zásadního pro moderní dějiny této země. Vznikl tu proslulý Havlův dopis tehdejšímu prezidentovi komunistického Československa Gustávu Husákovi, v němž slavný dramatik v roce 1975 brilantně zformuloval, že i přes zdánlivý vnější poklid prochází tehdejší komunisty ovládaná československá společnost hlubokým mravním rozkladem a většina lidí – včetně těch u moci – je ovládána strachem a přetvářkou. Ve stodole natáčela a koncertovala zakázaná skupina The Plastic People of the Universe a uváděla se tady představení zakázaných Havlových her. Pedantsky vedená návštěvní kniha byla plná záznamů o návštěvách významných zahraničních spisovatelů a politiků – nedávno třeba polských poslanců v čele se známým novinářem a filozofem Adamem Michnikem, kteří právě porazili polské komunisty v historických svobodných volbách.

Ivan Havel
…zároveň věřila sama sobě a nikdy neustupovala tlaku zvenčí. (S Václavem Havlem na Hrádečku) • Autor: Ivan Havel

Pán domu proto s důkladností sobě vlastní provází po jednotlivých pečlivě zařízených pokojích i zahradě a nevynechá při tom ani takový detail, jako je funkce červených gumových galoší postavených venku u plotu. Světoznámý dramatik, prominentní disident a budoucí prezident nad nimi líčí, že rád močí venku, a jelikož ve tmě se mu často stávalo, že si znečistil bačkory, umístil na své oblíbené místo galoše, aby celý soukromý akt zvládal bez nehody.

Nakonec si přisedne na zahradní křesílko vedle Olgy, která kameru i svého vykládajícího manžela s přísným pohledem upřeným do samizdatových Lidových novin stále ignoruje. Václav Havel mluví a mluví a pak jakoby jen tak mezi řečí prohlásí, že součástí záběru na „tento kout“ musí být i záběr na jeho ženu. Olze jemně zacukají koutky, rychle ale opět nasadí kamenný výraz. Manžel začíná výklad o své „celoživotní souputnici“ a jejích vlastnostech, ke kterým patří mimo jiné „odpor ke každému zvěčňování“. Olga sedí jako socha, jen ve chvíli, kdy Václav ironicky komentuje její pasivitu, si na chvíli zakrývá rukou ústa a přemáhá smích. Rychle však zase nasazuje výraz sfingy. „Olga, řekneš nám něco?“ udeří nakonec Václav na svou ženu zvýšeným hlasem. Paní domu se konečně podívá do kamery, s nehraným úsměvem řekne rezolutní „ne“ a opět zabodne oči do novin.

Ivan M. Jirous: Opustila nás naše paní

O půl roku později se tato těžko přístupná žena stane první dámou tehdejšího Československa a bude se těšit podobné oblibě jako její mimořádně populární manžel. Je to ale trochu paradox: Olga Havlová se totiž v roli manželky prvního porevolučního prezidenta moc nemění. Dál o sobě nerada mluví, nerada se fotografuje, má odpor k oficialitám a nad povinnosti první dámy staví svou svobodu. Když se 1. ledna 1990 hraje k poctě jejího muže v Národním divadle Smetanova Libuše, Olga o přestávce odkráčí z lóže sledované televizními kamerami domů. Na námitky čerstvého prezidenta a jeho poradců, že se něco takového nehodí, odpovídá, že ji to představení prostě nebaví.

Všem je jasné, že s ní nic nepohne. Tato žena má něco, co se v jejím okolí jen tak nevidí: vlastní styl. Vždy jasně věděla, co chce a co nechce, a dovedla si to za všech okolností obhájit. Díky tomu spolehlivě vzbuzovala u svého okolí respekt – ať už ho tvořili sebevědomí intelektuálové, undergroundoví hudebníci nebo světoví politici. Hrdosti a pevnosti se naučila od svérázné matky, dělnice z pražského Žižkova, jejíž jednoduchá poučka pro život velela věřit sama sobě a zásadně neustupovat tlaku zvenčí. Této vcelku banální, ale v praxi často obtížně naplnitelné zásady se Olga Havlová držela celý život.

Hvězdný pár

Do Vánoc schází jenom několik dní a místo tradiční výzdoby ovládají ulice portréty Josifa Vissarionoviče Stalina. Obrovská velkoformátová tvář generalissima o rozměrech 9 x1 2 metrů zakryla průčelí pražského Národního muzea a z hlavního města vyrazil do Moskvy mimořádný vlak plný darů. Na konci roku 1949 je masový vrah Stalin v komunistickém Československu všeobecně prohlašován za velkého osvoboditele, vůdce a génia.

Mezi lidi, které tento humbuk rozčiluje, patří i šestnáctiletá Olga Šplíchalová. Ne že by měla potřebu svoje rozpaky nějak veřejně ventilovat, ale doma znechuceně prohlašuje, že na ni oslavy působí jako odpudivé uctívání nějakého orientálního vládce. V malém žižkovském bytě hned následovala ostrá hádka s matkou, tehdy přesvědčenou komunistkou, a pak několik dní tiché domácnosti. Další konflikt, jehož jádrem je politika, končí tím, že rozhněvaná matka vyhazuje mladé dceři šatník na dvůr.

Šlo o obzvlášť nepříjemný trest, protože Olga si právě po vzoru své maminky na dobrém oblečení hodně zakládala. I v éře padesátých let, kdy se většina lidí spokojuje se zástěrou, šátkem nebo tepláky, si obě ženy potrpěly na elegantní šaty a boty (matka i na klobouky, ty ale dcera nesnášela). Ve všeobecném nedostatku nebylo vůbec snadné pěkné oblečení sehnat. Rozzuřená dcera se proto v reakci na matčin trest zamkla na celý den na záchodě.

Konflikty měly však i jiný efekt: byla to právě matka (otec s rodinou nežil), kdo v Olze vzbudil touhu žít po svém – bez ohledu na to, co zrovna dělá většina. Paní Šplíchalová odmítala tradičně trávit neděle s dětmi a ostatními matkami v parku (prý by se z toho zbláznila) a místo toho vyrážela s potomky do milovaných kin a divadel (za den zvládli i několik představení). Z dělnického platu dovedla našetřit tolik, aby si s rodinou mohla v neděli dopřát oběd nebo aspoň zmrzlinu v některé z lepších pražských výletních restaurací.

Filozofování ji nezajímalo. Autoritu si vydobyla praktičností a sebevědomím.

Tweetni to

A dcera kráčela v matčiných stopách. Hned po ukončení základní školy nastoupila do učení s cílem co nejrychleji se osamostatnit a začít vydělávat. Když se v dílně pokoušela opravit zaseknutý obuvnický lis, stroj se nečekaně rozjel a amputoval jí v půlce všechny prsty kromě palce. Už v šestnácti tedy Olga Šplíchalová získává nárok na invalidní důchod. Z úrazu se ale brzy oklepe a začne si navzdory zmrzačené ruce přivydělávat psaním na stroji. Později střídala různá zaměstnání, kde měla na starosti účetnictví a administrativu. Kvůli obdivu k britskému shakespearovskému divadlu si v osmnácti zapíše kurzy angličtiny. Poté začne docházet na soukromé divadelní herecké kurzy. Zahrála si pak několik drobných rolí v ochotnických divadlech.

124_OLGA2_kateřina blažková bajzíková
Byla v ní zvláštní směsice drzosti i jakési pavlačové hrdosti… (S přáteli Felipem Serranem a Jaroslavem Kukalem) • Autor: Kateřina Blažková Bajzíková

Součástí životního stylu jsou také návštěvy legendární kavárny Slavia naproti Národnímu divadlu, kde se u řídké kávy a minerálek scházela společnost autorů a intelektuálů, kteří kvůli své nonkonformitě, původu či názorům neměli v komunistické éře šanci na veřejné působení. Právě v této společnosti se Olga Šplíchalová roku 1956 seznámila s o tři roky mladším Václavem Havlem. Na jeho žádost spolu začali chodit. Po boku synka z významné pražské rodiny, která během komunismu upadla v nemilost, pronikla Olga mezi členy tehdejší pražské nonkonformní intelektuální elity, jež by jinak znala jenom jako lidi od sousedního kavárenského stolu. Spolu s Havlem zároveň začali tvořit pár, který měl už brzy proměnit novodobé dějiny této země.

Drzost, hrdost a šmrnc

Nebyla to zrovna výstavní svatba. Jen ženich, nevěsta bez závoje a bez květin a dva svědkové. Obřad na úřadě se odbyl rychle, následoval oběd a večer se ženich s nevěstou vydali do Divadla Na zábradlí, kde Václav Havel pracoval jako dramaturg a Olga jako biletářka. Slavná chvíle se konala v utajení, protože proti sňatku protestovala ženichova matka: pro svého syna požadovala nevěstu s minimálně univerzitním vzděláním. Olga neměla ani maturitu. Přesto se paní Havlová musela nakonec podřídit, protože oba novomanželé dali jasně najevo, že s jejich rozhodnutím být spolu celý život nic nepohne. Václav Havel to všechno vysvětloval v několikastránkovém dopise otci a už z něj je zřejmé, že se jednalo o hodně nestandardní vztah.

Považoval Olgu za někoho, kdo ho – poněkud nepraktického a věčně pochybujícího intelektuála – usazuje nohama na zem. Zároveň mu jeho partnerka a žena dopřávala dost svobody tam, kde to rozhodně není obvyklé: už v časech osm let trvajícího chození měl Václav Havel občasné boční milostné vztahy. O všech Olga věděla a neprotestovala proti nim, nevadilo jí ani, že se se svým záletnictvím netají. K jejímu stylu ale patřilo, že naštvanost i jakékoli jiné další emoce dávala najevo jen výjimečně. A jak se shodují lidé, kteří měli šanci ji blíže poznat, její sebevědomí bylo neporušitelné. „Byla v ní zvláštní směsice drzosti a jakési pavlačové hrdosti,“ vzpomíná Olžina přítelkyně Daňa Horáková, která v sedmdesátých letech často pobývala na Hrádečku. „K tomu věděla, že je pěkná a má šmrnc.“

Ze začátku, ještě v padesátých letech, kdy po boku Václava Havla pronikala do pro ni dosud neznámé společnosti umělců a intelektuálů, působila slovy básnířky Violy Fischerové jako „hubená holka s krásným úsměvem“. S postupujícím časem se to však začalo měnit. Ne že by se svému muži a novým přátelům snažila konkurovat co do intelektuální výkonnosti. „Filozofování a teoretizování ji nezajímalo,“ říká Daňa Horáková, sama vystudovaná doktorka filozofie a teologie. Autoritu si mezi vzdělanci a bohémy vydobyla svou dobře mířenou praktičností a zmíněným sebevědomím.

Když na jeden z disidentských mejdanů v hlubokých sedmdesátých letech přitáhl herec a známý bonviván Pavel Landovský striptérku, přítomné dámy to braly jako urážku. Olga Havlová se ale dobře bavila. Když se potom ráno po mejdanu neměla znavená společnost k odchodu, byla to Olga, kdo vytáhl vysavač a začal přítomné i s odpadky po prohýřené noci nemilosrdně vyhánět. Ani ti největší suveréni mezi muži se nezmohli na odpor. „Byla přísná,“ vzpomíná někdejší disident a pozdější ministr vnitra Jan Ruml. A tuto charakteristiku opakují v podstatě všichni, kdo Olgu Havlovou znali. Přísnost se týkala také tvorby jejího manžela. Byla první čtenářkou jeho textů a jejich blízcí se shodují na tom, že co jeho žena neodsouhlasila, to se neodvážil pustit z ruky.

Vystupuji ze stínu

Asi nejzásadnějším zlomem v jejím životě byla jedna z těch horších zkušeností, která může vdanou ženu potkat. V roce 1979 byl Václav Havel odsouzen na čtyři a půl roku za podvracení republiky. Komunisty dlouhodobě rozčilovalo, že společně s dalšími lidmi z takzvaného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných monitoroval případy pronásledovaných disidentů, sháněli pro ně podporu a informovali o jejich situaci zahraniční novináře. Vysoký trest měl sloužit jako výstraha a Olgu Havlovou šokoval, protože podobně jako ostatní počítala spíše s kratším trestem. Do té doby se starala hlavně o hladký chod domácnosti, kam neustále přicházeli nějací hosté. Havlovi byli sice díky častému uvádění Václavových her v zahraničí na tehdejší poměry solidně zajištěni, v době všeobecného nedostatku sedmdesátých a osmdesátých let ale nebylo vůbec snadné udržet vždy plnou ledničku a spíž pro početné návštěvy.

S Havlovým uvězněním postupně začala Olga přebírat i jeho veřejné aktivity. Nejprve začala společně s ostatními ženami zavřených mužů organizovat recesistické sdružení nazvané Hrobka. Spolčovali se zde milovníci (za socialismu nedostupné) brakové literatury o tvrdých detektivech a rafinovaně brutálních geniálních zločincích. Každotýdenní setkání spolku v jednom temném suterénním pražském bytě (odtud název Hrobka) se neslo v čiře recesistickém duchu: vedly se cíleně absurdní rozhovory, členové na sebe brali role literárních postav a hovory o politice byly přísně zakázány.

Václav Havel přiznával, že se během jeho věznění Olga vymanila z jeho stínu.

Tweetni to

Hrobka měla podle účastníků v tehdejší atmosféře neustálého pronásledování, konspirování a nejistoty hlavně terapeutický účinek. „Chodil jsem se tam odreagovat,“ říká jeden ze stálých účastníků, mladší bratr Václava Havla Ivan. Pro ženy českých disidentů, jež to celé organizovaly, měly schůzky ještě jeden rozměr: postupně se emancipovaly od svých mužů, kteří je často tlačili do role servisních pomocnic. Zatímco muži v obýváku důležitě diskutovali o tom, jak bojovat proti režimu, ženám byl odkázán prostor v kuchyni – takhle zachytila poměry v českém disentu dcera spisovatele Pavla Kohouta Tereza Boučková. Postupně se to ale měnilo a i Václav Havel přiznával, že v době, kdy byl ve vězení, Olga jako by se vymanila z jeho stínu. To se projevilo mimo jiné také tím, že si našla alternativního partnera.

Stal se jím o dvacet let mladší kulisák a pozdější herec Divadla Járy Cimrmana Jan Kašpar. Václav Havel to podle svědků nesl těžce, nicméně nezbylo mu než na daný stav přistoupit. Ostatně také on měl paralelní vztah s psycholožkou Jitkou Vodňanskou a na čas všichni žili v partnerském čtyřúhelníku, který zahrnoval i společné pobyty na Hrádečku. Experiment nakonec skončil z rozhodnutí Olgy, jež kvůli narůstajícímu napětí mezi čtveřicí svůj paralelní vztah ukončila. Václava Havla vyzvala ke stejnému kroku, ten ovšem své zvyky nezměnil. To vše se odehrávalo v druhé půli osmdesátých let, kdy už byla Olga od svého slavnějšího muže plně emancipovaná.

124_OLGA4_jan kašpar
Olga Havlová • Autor: Jan Kašpar

V roce 1987 třeba dostal disident a pozdější ministr vnitra Jan Ruml od Václava Havla vzkaz, aby dorazil do restaurace U Pravdů v pražské Žitné ulici. U stolu tam spolu s dalšími seděla i Olga a začal se rozebírat následující plán. S nástupem videorekordérů a videokamer, které disidentům zasílali jejich podporovatelé z ciziny, dostal Václav Havel nápad, že by lidé z disentu mohli začít natáčet vlastní zpravodajství a distribuovat je na videokazetách. Havel sháněl lidi do týmu, ale sám na jeho koordinaci neměl čas. Chtěl tím pověřit Jana Rumla, najednou se však přihlásila Olga Havlová, že jde do projektu také, protože by ji bavil. Všichni brali jako samozřejmost, že hlavní koordinátorkou bude ona. Díky svému muži měla široké kontakty a týmu přivedla například i jediného profesionála Jiřího Kantůrka, který měl zkušenosti s televizní žurnalistikou ze šedesátých let.

Podle Jana Rumla se právě Olga zasloužila o to, že Videojournal se zaměřil na politickou publicistiku, reportáže a ekologii. Její několikrát zmíněná sebejistota dobře fungovala ve chvíli, kdy se začali tvůrci Videojournalu hádat nebo se jejich porady dostaly do slepé uličky. V tu chvíli zasahovala s tím, že vše podstatné už bylo řečeno a je potřeba jít v debatě dál. Nikdo se neodvážil odporovat. Kromě toho se Olga Havlová podílela na několika ekologicky zaměřených pořadech – třeba o zničených českých lesích nebo městě Kolín sužovaném tehdy chemickým průmyslem.

Olga Havlová 60opat Anastáz Opasek, dramatik Josef Topol, Václav Havel
…zároveň věřila sama sobě a nikdy neustupovala tlaku zvenčí. (S Václavem Havlem při oslavě jejích šedesátin) • Autor: Ondřej Němec

S tím, že by se měl komunistický režim na konci osmdesátých let změnit, počítal málokdo – a rozhodně s tím nepočítala ani skeptická Olga Havlová. To, že by se její manžel mohl stát prezidentem, pak bylo mimo její představivost (navzdory tomu, že společně už mnoho let patřili k politicky nejaktivnějším lidem této země). Na roli první dámy ale byla každopádně připravena více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Nenápadný tlak

Všichni její známí věděli, že do jedenácti hodin ráno není radno se k ní přibližovat. Pozdě vstávala a pak jí ještě minimálně hodinu trvalo, než se dostala do stavu, kdy byla schopná komunikovat. Do té doby seděla v županu u stolu, pila sladké kafe, kouřila a četla noviny. Šlo o neporušitelný rituál dodržovaný po desítky let, kdy se na ni nesmělo ani promluvit, jinak si dotyčný vysloužil Olžino nepřátelství minimálně na celý den. Když ale na sklonku roku 1989 udeřily hektické revoluční dny a z prostorného bytu Havlových na břehu Vltavy se stalo jedno z veřejných center, přijala fakt, že musí být jako podporující žena lídra převratu od brzkého rána na nohou, s chladnou věcností. Podobně později přijala i to, že bude paní prezidentovou.

V nové roli se rychle zorientovala. Prezidentskému páru chodily stovky dopisů od lidí, jež komunistický režim všelijak utlačoval a kteří se dožadovali nápravy. Při první prezidentské cestě do Ameriky se Olga Havlová seznámila s česko-kanadským podnikatelem Karlem Velanem, který se jí ptal, jak by mohl ve své staré vlasti podpořit nějaké charitativní projekty. Olžin důvěrný přítel, již dříve zmíněný cimrmanovský herec Jan Kašpar, skončil po úrazu na konci osmdesátých let na vozíku. Olga Havlová měla tedy možnost zblízka poznat, jak vypadal život handicapovaných lidí v komunistickém režimu: většina z nich byla ukrytá v nehostinných a zamřížovaných ústavech, čekací doba na přidělení pomůcek, jako je třeba invalidní vozík, trvala i několik let.

S těmito zkušenostmi se vrhla do zakládání nadace, dnes známé jako Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, která si od první chvíle vysloužila všeobecnou přízeň publika i dárců. „Když přijeli vycvičení charitativní pracovníci ze Západu a při předávání darů se nechali fotit s postiženými dětmi, stála vzadu a na jejím výraze bylo vidět, jak ji tahle profesionalita štve,“ vzpomíná bývalý fotograf Lidových novin Ondřej Němec. „Ale věděla, že to musí skousnout – přinášeli peníze a s nimi pomoc.“

Jednoznačně pozitivní veřejná činnost jí přinesla popularitu, s níž doma konkurovala svému tehdy nesmírně oblíbenému manželovi. Svého neformálního vlivu ale využívala jen nenápadně. Od světa politiky si držela odstup a při setkání s ministry či poslanci na ně maximálně naléhala, aby podporovali vznik dalších neziskovek, jako byla ta její. Václava Havla neměla problém kritizovat, a když jí vyčítal, že její kritika je nespravedlivá, založená na nedostatku informací, tak oponovala, že právě o to jde. Díky ní může mít prezident k dispozici pohled člověka, který nemá šanci sledovat zákulisí politiky a svoji znalost čerpá z novin.

Když roku 1996 Olga Havlová náhle zemřela na rakovinu (o její nemoci do poslední chvíle věděl málokdo), přišly se s ní v mrazivém lednovém dni na Pražský hrad rozloučit tisíce lidí. Pro spoustu z nich byla ženou, která sice žila tak trochu ve stínu úspěšného muže, ale zároveň si tváří v tvář moci a úspěchu až do konce uchovala nezávislost. „I když se setkávala s vrcholnými státníky, stále věděla, kolik stojí rohlík a máslo. Zůstala svá, nezměnila se,“ říká její přítelkyně Vlasta Maněnová z Trutnova, jež se svým manželem v době disentu Havlovým pomáhala s chalupou na Hrádečku a její manžel Antonín se později stal šéfem prezidentovy ochranky. „Vaška jsem měl hrozně rád a byl jsem nadšený, když mi nabídl tykání. Když mi ale nabídla tykání Olga, uvědomil jsem si, že si toho vážím daleko víc,“ dodává Antonín Maněna.


Erik Tabery: Žít svobodně

1_OBALKA
Pro objednání speciálu ČESKÁ CESTA přes SMS pošlete zprávu ve tvaru:
CESTA JMENO PRIJMENI ULICE C.P. OBEC PSC (vzor: CESTA JAN NOVAK SOKOLOVSKA 22 PRAHA 8 18000) na číslo 902 11.

Magazín vám zdarma doručíme až do schránky.

Objednací SMS jsou zpoplatněny podle běžného tarifu vašeho mobilního operátora. Cena SMS služby včetně doručení výtisku je 89 Kč vč. DPH, tedy shodná s cenou výtisku na stánku. Službu technicky zajišťuje ATS Praha. Infolinka 296 363 199 v pracovní dny 8:00 – 17:00, www.platmobilem.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte