Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Civilizace, Společnost

Zabitý idol Václav Švéda

Před 65 lety byl popraven spolubojovník bratří Mašínů

O pár let později bude psát z pankrácké věznice
dopis na rozloučenou. (Svatební fotografie Václava a Ludmily Švédových, 1946)
O pár let později bude psát z pankrácké věznice dopis na rozloučenou. (Svatební fotografie Václava a Ludmily Švédových, 1946)

Lidé, o kterých bude řeč, jsou hrdinové. A jejich příběh jako by sepsal zkušený autor bestsellerů: láska a odvaha, boj dobra se zlem, násilí, krev a nakonec i krutá smrt. Jako v akčním trháku. Život rodiny Václava Švédy ale žádným filmem není.

Podzimní odpoledne ve vesnici na Hané. Muž v montérkách stojí na dvorku před menší halou, odkud se ozývá bušení kladiv a jekot frézy. Tenhle statný chlap s jasnýma očima a delšími světlými vlasy je jediným šéfem podniku Zámečnictví Švéda. Že mu táhne šedesátka, by nikdo nehádal. Mimo syny, taky kováře a zámečníky, má ještě dceru. S železem se rve od šestnácti, kdy šel z rodného domu do učení. Po desítkách let v Hanáckých železárnách se osamostatnil.

Zní to strašně, ale tehdy po roce 1989 přišlo Radslavu Švédovi těch 100 000, které dostal jako odškodnění za popraveného tátu, na rozjezd podniku vhod. Jeho otce Václava totiž komunisti odsoudili a kat mu strhl vaz.

A ještě trochu strašněji snad zní, že za matku Ludmilu, která si odseděla 10 let a v roce 1991 umřela, dostal Švéda a jeho sestra ještě víc, celých 280 000. „To víte, že lidi i záviděli,“ říká Radslavova sestra Lída.

A také nepochybuje, že se v kraji najdou lidé, které prosperující firma, zaštítěná jménem popraveného protikomunistického odbojáře, hněte. „Je to kvůli tomu zabíjení,“ uvažuje Lída. Václav Švéda totiž patřil ke skupině bratří Mašínů. A že tihle odbojáři mají na pažbě pár zářezů za mrtvé policajty a milicionáře u nás i v sousedním Německu, je notoricky známý fakt. Mašínovská skupina opravdu bojovala, a to je pro spoustu lidí dosud nestravitelné sousto. Pro poslední generaci Švédů, Radslavovy syny Viktora a Radka, je ale vědomí, že v Čechách byli muži, kteří vzdorovali komunistům se zbraní v ruce, normální. „Měl odvahu jak málokdo,“ říká o svém dědovi starší Radek s pýchou, které se nelze divit. Za svůj třicetiletý život stihl Václav Švéda odboj proti nacistům, tři roky jejich věznění a pak pětiletou válku o svobodu s bolševiky. Při závěrečném odchodu na Západ ale zůstal ležet zraněný na té špatné straně železné opony. Tam ho taky sebrali. A s dalším odbojářem, Zbyňkem Janatou, posléze v Čechách popravili.

Příběh, který se nevytratil

Pivín je vesnice, kterou lze projít za deset minut. Jsou tu asi dvě stovky domů, zelená náves s kostelíkem a za vsí hřbitov. Kolem se táhnou pole. Je tu klid. Auto projede párkrát za den. Hospody tu mají tři. Ke Čvachtům chodí rád i Jiří Vrba, vrstevník a od dětství kamarád Radslava Švédy. Jeho otec Karel Vrba byl v padesátých letech coby kulak zavřený. „Ani jeden jsme neměli tátu doma, a tak jsme si často hráli spolu. Ten můj se ale brzo vrátil. To už jsme byli kamarádi.“

Karel Vrba je principál místního ochotnického spolku. Pár desítek lidí pořádá tancovačky, průvody maškar, vynášení smrtky a vůbec v Pivíně udržuje staré zvyky. „Ale teď na podzim se tu hlavně pálí ta nejlepší slivovice,“ vychloubá se starosta Jan Vrána. Když slyší otázku, zda lidé vědí, kdo byl Václav Švéda a zda znají jeho příběh, řekne, že není místní. A chlapík, který sedí za hospodským stolem v mysliveckém, se v té chvíli obezřetně, jakoby ze zvyku, ohlédne přes rameno. „To tu znají všichni,“ řekne. „To se nevytratilo.“ A má pravdu. Odveta, kterou odbojné rodině Švédů připravil vítězný režim, se hned tak z paměti vymazat nedá.

Šedivý domek

Rodinný dům Švédů se od těch ostatních ničím neodlišuje, stojí pěkně v řadě kolem státní silnice. Šedivý, dvoupatrový, nijak vznosný baráček. Do dveří tohoto domu se dobývalo gestapo i StB. Tady bydlel Václav Švéda, jeho rodiče, dva mladší bratři, žena a děti.

„Přišla jsem domů a bylo tam ticho,“ vzpomíná na jeden podzimní den v padesátých letech Václavova dcera Lída. Bylo jí sedm a chodila do 1. třídy. „U nás bylo pořád živo, chodily návštěvy, nikdy jsme nebyli sami. Teď nebyla doma máma ani stařeček, ani nikdo ze strýčků. Všechny odvezli. Čtyřletý brácha ležel v kuchyni na zemi a brečel. Stařenka seděla u stolu a koukala před sebe.“

Ten, který o komunistech věděl vše, a ti, kteří už vlastně taky. (Hedvika a František s vnoučaty Lídou a Radslavem)
Ten, který o komunistech věděl vše, a ti, kteří už vlastně taky. (Hedvika a František s vnoučaty Lídou a Radslavem)

Příštích deset let žily obě děti pouze s babičkou Hedvikou Švédovou. Jejímu zatčenému muži Františkovi bylo právě šestašedesát let. Starý legionář s bolševiky bojoval v Rusku, a když se po letech vrátil do Čech, „věděl o nich všechno“. Vliv Františka Švédy, stejně jako památka jednoho z nejslavnějších protinacistických bojovníků generála Mašína stály nepochybně u hluboce zakořeněného vzdoru jeho synů a přátel proti komunistické totalitě. Však to také starému pánovi u soudu spočítali. Dostal osmnáct let. Celý trest si neodseděl, počátkem šedesátých let ho jako nemocného starce pustili umřít domů.

Na zátah z podzimu 1953 si dobře pamatuje nejbližší soused a přítel obou dětí, řezník Jaromír Hložek: „Když tady Vaška Švédu hledali gestapáci, nechali auto za vesnicí a skoro se plížili. To estébé zas dělala divadlo! Přijeli tatraplánama, mávali samopalama, děsili lidi. Po tom zatýkání se každý bál vystrčit nos.“

Zatýkání, soud a urny

K velkému „mašínovskému“ zatýkání v Pivíně a okolí – ale také v Praze, Poděbradech, Karlových Varech, Kolíně a Lošanech – došlo koncem listopadu 1953. Zhruba měsíc předtím byli poprvé vyslechnuti Janata i Švéda, chycení v Německu. Mašínovský badatel Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR podle německých materiálů uvádí drastické detaily. Švéda byl zatčen raněný a stále krvácející a ještě téhož dne vyslýchán. „Výslech trval celou noc. V poledne pak následoval další výslech, který trval až do večera.“ Posléze byli Švéda i s Janatou vydáni do Československa.

V monstrprocesu, který se konal v lednu 1955, bylo Nejvyšším soudem v Praze odsouzeno celkem sedmnáct lidí a byly vyneseny tři rozsudky smrti. Režim nechtěl přiznat, že nad ním zvítězila parta ozbrojených kluků, z nichž se pravidelně holili jenom dva, a tak vytvořil „duchovního vůdce“ skupiny – Ctibora Nováka, strýce bratří Mašínů. Mimo něj byli k smrti odsouzeni Zbyněk Janata a Václav Švéda, obvinění ze sabotáží, loupeží, vražd, žhářství. Tresty byly pro výstrahu zveřejněny v rozhlase i tisku, stejně jako za německé okupace. Urny s popelem pozůstalých nebyly vydány rodinám, ale zničeny.

To aby se z hrobů nemohla stát poutní místa odporu. Stejně tak si dali komunisté záležet na tom, aby odstrašujícím příkladem působil i osud rodin vzbouřenců. Rok po procesu zemřela v kriminále matka bratří Mašínů Zdena. Režim ji pohřbil tajně do neoznačeného hromadného hrobu svých politických oponentů na hřbitově v pražských Ďáblicích. Matka tří odsouzených bratrů Švédových, Ludmila, dostala stejně jako už zmíněný „stařeček“ Švéda osmnáct let. Zbrojíř skupiny Vladimír Hradec, jeho otec, matka i bratr strávili všichni ve věznicích přes deset let. Komunisti se odbojné rodiny pokusili vytrhat z kořenů a zničit.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].