Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Sousedé

Můj otec zabil mou sestru. Ze cti

Uprostřed noci otec vzbudil svou dceru a přivedl ji do obývacího pokoje, kde visela její mladší sestra, oběšená na provaze. Dívka musela ještě zatáhnout na druhém konci a všichni tři přítomní muži jí přitom opakovali, že pokud se nebude chovat podle pravidel, skončí úplně stejně. Pak ji poslali zpět do postele a druhý den do školy. „Budu spát s kým se mi chce!“ To byla pravděpodobně jedna z posledních slov sedmnáctileté Waffy, kterou její otec a dva bratranci oběsili, protože se začala v Německu až moc integrovat…

V Německu nedávno rozvířil diskusi o integraci cizinců člen představenstva národní banky Thilo Sarrazin poté, co představil svou knihu Německo se zničí samo. Slova o tom, že muslimové jsou od přírody neschopni integrace, ho nakonec stála křeslo v bance, nicméně diskuse o cizincích v německé společnosti pokračuje dál. Na knižní pulty se ve stejnou dobu dostala kniha, která sice nezaznamenala takovou pozornost veřejnosti, ale život cizinců v německé společnosti popisuje daleko lépe. Tehdy starší dcera syrské rodiny, lékařka Nourig Apfeld v ní popisuje vlastní životní příběh. Ten prozrazuje, že to s integrací v Německu není až tak úplně jednoduché.

Rodina se ze Sýrie přestěhovala do Německa v roce 1979. Obě dcery (tehdy tři a sedm let) se začaly kamarádit s německými spolužáky a rychle se mezi ně integrovaly. Jenže jejich otec vyžadoval dodržování přísných pravidel a matka sama nerozuměla jazyku kolem sebe a později přestala rozumět i svým dcerám, které byly najednou více doma v moderním Německu než v muslimském světě. Svou vlastní frustraci pak vyrovnávala tím, že se snažila své dvě dcery držet od německé kultury co nejdál.

Syrské hlavní město Damašek / Foto: Naďa Straková • Autor: Naďa Straková
Syrské hlavní město Damašek / Foto: Naďa Straková • Autor: Naďa Straková

Každá z dcer situaci řešila jinak – starší byla poslušnější a doufala, že čím déle bude studovat, tím spíše unikne připravenému sňatku, ta mladší se rozhodla protestovat nahlas. Když jí bylo patnáct let, nemohla už vydržet násilí v rodině a obrátila se sama na úřad péče o mládež s prosbou, jestli by mohla jít bydlet do dětského domova. Němečtí úředníci však vše začali řešit „německým způsobem“ – rozhovory. Úředníci se tedy vydali do rodiny věc důkladně prozkoumat, jenže rozhovory s rodiči musela překládat starší dcera Nourig, která si nedovolila proti svým rodičům ani nic naznačit. Výsledek kontroly byl tedy uspokojivý – všechno je v naprostém pořádku.

Nicméně rodina se rozhodla poslat nepřizpůsobivou dceru na převýchovu k příbuzným do Turecka, kde ji nedlouho po příletu někdo z rodiny znásilnil. Proto se opět vrátila do Německa, kde porodila nechtěné dítě. Waffa sice patřila ve škole k premiantům, nechtěla však svůj volný čas trávit doma a pohybovala se z jedné party do druhé, začala brát drogy a pasáci ji nutili k prostituci. Ze strachu před nimi se vrátila domů, kde hledala ochrannou ruku. Nicméně tam toho dne potkala nejen svého otce, ale také své dva bratrance, kteří přijeli ze Sýrie udělat v rodině pořádek. Byl to její poslední den života.

Starší sestra Nourig po hrozivém zážitku začala studovat ještě pilněji, složila maturitu, přerušila kontakt s rodinou, vdala se za svého německého přítele a vystudovala medicínu. Jenže psychické problémy z prožitého traumatu a strach z pomsty rodiny ji léta pronásledoval. Až po desíti letech požádala o pomoc psychiatra a v roce 2003 se obrátila na policii. Ta ji slíbila vstup do ochranného programu svědků a na základě její výpovědi byl její otec odsouzen na osm let vězení. Jenže svou vinu vzal plně na sebe a její dva bratranci zůstali na svobodě. A na ochranný program svědků najednou nebyly peníze, takže musela zase utíkat.

Dnes se Nourig Apfeld už nebojí a ví, že je těžké neztratit pocit, že v Německu najde člověk pomoc. Svůj celý životní příběh popsala v knize „Jsem svědkem vraždy ze cti své sestry“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].