Jeden Brit a jedna Němka se před patnácti lety seznámili v Praze a od té doby tam spokojeně žijí. Ačkoliv jejich děti plynuje hovoří jak anglicky tak německy, sami o sobě říkají, že jsou Češi. Nikde jinde než v Praze také ve svém více než desetiletém životě nebydlely. Jako všechny ostatní děti v tom věku zatoužily po domácím mazlíčkovi a rodiče se rozhodli, že si společně vyberou pejska z útulku v pražské Tróji. Jenže se dozvěděli, že cizinci žádné psy nedostanou. Paradoxem je, že si rodina pro psa šla přímo z volební místnosti, kde spolurozhodovala o tom, kdo se chopí vlády na našich radnicích. Když se plynulou češtinou ptali po důvodech, slyšeli jen, že ten, kdo si chce odnést psa, musí mít občanský průkaz České republiky.
Český občanský průkaz musí mít člověk mimochodem také, když chce nějakou výhodnou nabídku od svého mobilního operátora. Všichni to známe. Každou chvíli zazvoní telefon a na druhém konci se ozve zástupce banky, zaměstnanec call centra s jakousi neodolatelnou nabídkou nebo někdo od mobilního operátora s nabídkou nového tarifu. Nicméně pokud se dozví, že jste cizinec, ozve se ve sluchátku: „Aha, tak to ne. Na shledanou.“ A to jsme ještě nezmínili, jak člověk – tedy cizinec, který tu platí daně a má trvalý pobyt – k mobilu a smlouvě vlastně přijde. Smlouvu sice může uzavřít, ale za levný mobil, který zákazníci za podpis běžně dostávají, musí zaplatit vyšší jistinu než Češi. Před několika lety byla sazba deset tisíc korun a ty člověk měl dostat zpět až po vypovězení smlouvy.
Přesně takto se v jakékoliv zemi může nešťastně prohlubovat propast mezi domácími a domorodci. Jestliže vycházíme z toho, že česká občanka je důkazem dobrého chovatele domácích zvířat, pak se prostě nemůžeme divit, že se nemůžeme domluvit na tom, jak by měla multikulturní společnost fungovat. A nakonec ještě jeden tip: Pokud nechcete, aby vás po telefonu kdokoliv otravoval, stačí prostě říct, že jste cizinec.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
