Mám tě rád, jsi přítel můj. Ich liebe dich. Achichich. Estráda Ein Kessel Buntes nás zasáhla v citlivém dětském věku. Poznamenala nás doživotně? Lars je Ossie z Drážďan a já Husákovo dítě. A žádný z nás tomu neuniknul. Tak jsme se šli podívat znovu. Jak na nás zapůsobí Fridrichstadtpalast? To je ono revuální divadlo, kde byl v roce 1947 založen socialistický svaz mládeže a později se odsud linula socialistická zábava a zažírala se do mozku mladým i starým. (viz. např. - zde).
Již u vchodu je jasné, že mnohé hlavy jsou naleptány dodnes. Řadu z nich zdobí dobový účes, německy „vokuhila“ (vorne-kurz-hinten-lang čili v předu krátké, vzadu dlouhé) česky „na jágra“. Doplňují to saka ze syntetických látek a svetříky s leskem. Nacházíme se přitom na obchodní třídě Friedrichstrasse, kde se shoppuje od rána do noci a ve Starbucks čepují proudy latté. A do tohoto ozářeného paneláku na téže ulici zatím autobusy zavážejí nějaké úplně jiné lidi. Asi se jim zastavily hodinky. Nejspíš 29. ledna 1972, kdy se poprvé ozvala znělka Ein Kessel Buntes.
Jak známo, v Ein Kessel Buntes šlo o to přebít v sobotním prime time sledovanost západoněmeckých televizí, a tak režim zaplatil Gotta (jeho fotka stále visí v maskérně, viz. obr.) i Abbu. Dodnes se tady na produkci nešetří, na to jsou zde hrdí. Na scéně je každý večer stovka tanečníků a tanečnic a zpěváků a zpěvaček. Také tady mají vlastní přípravku, kde si cvičí velké množství holčiček a chlapečků. Ti nejlepší z nejlepších to jednou dotáhnou třeba až na posvátná prkna.
V jakési chlazené garáži je zaparkované kluziště (viz. obr., led se garážuje potmě, ozářen pouze fotografickým bleskem. K ledu se právě vyjadřuje mluvčí Julia Trautmann). Pod pódiem je dále bazén, který se však dnes večer objeví jen krátce, vysvětluje paní Trautmann. Skutečně, bazén je na scéně pouze chvilku, čistě proto do něj někdo spadnul, myslím že modrý děda mráz.
Nepamatuji si to už tak přesně, protože během představení Winterträume je scéna stále plná lidí, obrazy se rychle mění. Nechybí křišťálový palác a zimní les. V jednu chvíli nohama synchronně hmitá třicítka tanečnic (má to být nejdelší hmitající útvar světa), což odkazuje na předválečné kabarety a revue. Jinak je tu výkvět Německa: hlavní zpěvačka je německá superstar Francisca Urio. Hlavní bavič je Heinz Rennhack (viz. obr.), známý právě již z Ein Kessel Buntes. Pak ještě kanadští krasobruslaři, ruští akrobati. Nějaký ten Čajkovskij a něco z Vangelise. Hodně nahých mužských hrudníků pro radost starších žen, které jsou hlavní cílovou skupinou. Je to naprosto profesionální, velmi dokonalé. Nedá se tomu nic vytknout. Z mysli se noří zasuté vzpomínky na socialistické dětství. „Jak že se to jmenuje? Wintertrauma? Zimní trauma? ,“ uvažuje nahlas Lars z Drážďan.
A ještě historická poznámka. Jistěže estráda a revue mají v Berlíně tradici už mezi válkami. Právě tehdy na pódiu tančily nekonečné řady dívek s nekonečnýma nohama a dokonalostí to připomínalo chod stroje.
I tento panelový Friedrichstadtpalast má svou tradici, ačkoliv jeho předchůdce stál několik desítek metrů odsud. Starý Friedrichstadtpalast vzniknul z tržnice, byla to první krytá tržnice v Berlíně z roku 1867. Provoz se však nerentoval a tak byla brzy přestavěna na varieté, dále používána jako cirkus. V roce 1919 předělána na divadelní scénu s krápníkovou výzdobou (viz. obr.). Hrálo se tu velké vážné divadlo. To bylo před válkou. Po válce tu probíhala zase jiná představení, třeba v roce 1947 zde byl založen FDJ (Freie Deutsche Jugend čili esesem). A pak už navázala doba stranických slavnostní a estrád.
Do roku 1980. Tehdy se dostavil statik a ze dne na den divadlo zavřel. A pak právě vzniknul tento panelák v srdci Berlína, který si našel také místo v srdcích stovek Berlíňanů. Všech 1850 míst bylo vyprodáno. A tak je to prý skoro každý večer. Mám tě rád, jsi přítel můj.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
