Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

O vyrovnání se se ztrátou partnera

Na téma ztráty životního partnera, přístupu k vdovám a vdovcům, i možností, jak se mohou pozůstalí se ztrátou blízkého člověka vyrovnat, jste mohli diskutovat s psychoterapeutkou Dagmar Jančovou a psychiatričkou Valerií Štáfkovou z krizového centra v pražských Bohnicích.

Dagmar Jančová
Dagmar Jančová • Autor: Matěj Stránský

Dagmar Jančová
Dagmar Jančová • Autor: Matěj Stránský
Dagmar Jančová je psychoterapeutka. V současnosti pracuje v centru krizové intervence (Bohnice). Absolvovala několik kurzů psychoterapie, práce s tělem, neverbálních technik komunikace. Samostatně vede kurzy relaxačních technik, práce s napětím, intenzivní relaxační trénink (zdroj: plbohnice.cz).

 

 

Valerie Štáfková
Valerie Štáfková • Autor: Archiv autorky
Valerie Štáfková vystudovala psychiatrii na 1.lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvovala psychoterapeutický výcvik ve skupinové psychoterapii, v systematické psychoterapii i psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii, krátkodobé výcviky, kurzy a semináře (krizová intervence, práce s traumatem, psychospirituální krize). Ve své práci vychází z integrativního pojetí psychoterapie, využívá zejména východiska a principy gestalt terapie (zdroj: terapea.cz).

Ročně je u nás rozděleno o třetinu více manželství smrtí než u soudu. Podle statistického úřadu tak v roce 2008 zažilo smrt manžela nebo manželky 40.875 Čechů, celkem žije v Česku přes tři čtvrtě milionu vdov a vdovců. Smrt partnera pro člověka samozřejmě znamená především ztrátu dosavadní identity. „S manželem tvoříte jednotku, která se najednou rozpadá. Tím vzniká prázdný prostor a není vůbec lehké ho znova zaplnit,“ vysvětluje psychiatrička Valerie Štáfková. Společně s kolegyní Dagmar Jančovou z krizového centra v pražských Bohnicích odpověděly na fakt, že vdovy a vdovci potřebují speciální přístup, a před třemi měsíci založily samostatnou terapeutickou skupinu pro pozůstalé. Hlavní problém je v tom, že lidé prožívající toto trauma potřebují o ztrátě partnera stále znova a znova mluvit a to bývá pro ostatní zatěžující. Například po ztrátě zaměstnání nebo rozvodu se lidé obvykle posunují dopředu a jejich situace se pravidelně vyvíjí a mohou ji nějak ovlivnit (čeká se na soud, komunikují s pracovním úřadem nebo se účastní rekvalifikačních kurzů a musí hledat jiné zaměstnání). Vdovy a vdovci ale stále zůstávají na jednom místě a okolí jejich problémy časem přestává brát vážně, protože jim prostě „jen“ někdo umřel. (Z článku v Respektu 01/10.)

(On-line rozhovor je hodinový, je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na dotazované osobnosti. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách. Vámi vložené dotazy se zobrazí s malým časovým zpožděním.)  

:16 Marie Křapková
Chtěla bych poděkovat redakci za článek o vdovách a vdovcích a otevření diskuse do které se mnohým nechce.
Vnímáte to paní doktorko Štáfková a paní Jančová ze své odborné praxe jako společenské tabu?
12:13 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Od počátku existence lidstva patří nutnost zvládat nejistotu žití i otázky kolem jeho konce k nezbytné výbavě vyrovnat se s existenciální úzkostí. Vnímání života od zrození ke smrti bylo ve všech kulturách doplněno četnými rituály, které dávaly situacím, které nemůžeme ovlivňovat, určitý smysl a řád. V dnešní „klipovité“ době je tento řád často rozbit a tím jsme přišli o původní ochranné mechanismy. Společnost si pozvolna vytváří rituály nové, např.  týkající se porodů, partnerského soužití, výchovy dětí, ale smrt a problémy pozůstalých určitě nepatří mezi ty diskutované. Je to pochopitelné. Tato témata nás přivádějí do kontaktu s vlastní smrtelností, s těžkými emocemi – smutkem, úzkostí, strachem, bezmocí….a do konfrontace s otázkou smyslu života. Možná toto „společenské tabu“ vzniká i na naši „objednávku“. Tak, jak dříve tato témata byla zpracována do pohádek, mýtů a jiných příběhů, zmocňuje se jich nyní bulvární tisk a čtenáři je často v této podobě s chutí konzumují. Nezdá se tedy, že by zviditelněné lidské neštěstí bylo tabu, jen se ocitá mimo původní smysluplný rámec.

:00 Mirka S.
Byl zmíněn vnitřní konflikt, kdy si vdova vyčítá jistá pozitiva, která jí změna stavu přinesla - přistupujete k odstranění tohoto bloku hned léčbou prášky nebo kombinací prášky + terapie a nebo se lze bez prášků obejít?
12:17 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
V podobných případech je vhodné začít především psychoterapeutickou pomocí. V rámci psychoterapie je možné mluvit o všem, co pro vdovu vztah s zesnulým partnerem znamenal, co pro ni znamená jeho odchod z tohoto světa, pomoci projít a dokončit všechny fáze truchlení a odpoutávání se od zesnulého. Významná část terapie by nejspíše byla věnována práci s pocity viny.
V případě, že by významně dlouhou dobu přetrvávaly obtíže, které by významným způsobem narušovaly kvalitu života té paní, jako například výrazně depresivní nálada, nespavost, úzkosti, nechutenství , váhový úbytek a další….pak by bylo vhodné zvažovat léčbu s pomocí léků. Tu by měl indikovat specialista – lékař psychiatr. Ale troufám si věřit a říci, že ve většině takových příběhů by mělo být možné obejít se bez léků, anebo s minimální medikací na přechodnou dobu.

:00 L. M. (47let)
Podle čeho poznám (jsem -li vdova), že mi situace přerůstá přes hlavu a je třeba abych vyhledala odbornou pomoc? Poznám to sama? Jaké jsou nejčastější příznaky toho, že mám psychický problém? Děkuji vám za odpovědi.
12:21 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Především je třeba říci, že v reakci na ztrátu blízkého člověka se mohou objevovat nejrůznější pocity, myšlenky a prožitky a jsou normální, tj. nejedná se o nemoc. Přirozenou reakcí na ztrátu je silný žal, je ale normální, že se v průběhu truchlení objevuje celá škála různých pocitů, které si mohou odporovat a jsou velmi silné. Můžeme prožívat bolest, zlost, bezradnost, zoufalství, na druhé straně ale i radost, lásku. To vše je normální. A každý člověk prožívá truchlení jiným způsobem.
Následující příznaky mohou být jakýmsi vodítkem pro to, kdy by bylo vhodné vyhledat odbornou pomoc: přetrvávající dlouhodobá nespavost, zejména pak předčasné ranní probouzení brzy nad ránem, nechutenství s výrazným váhovým úbytkem /nebo naopak neobvyklé přejídání se a výrazný nárůst váhy/, déletrvající depresivní nálada s nemožností tuto náladu odklonit, myšlenky na sebevraždu, zaobírání se myšlenkami na ztrátu smyslu života bez možnosti odklonit pozornost jiným směrem…významné a déletrvající narušení schopnosti se soustředit a fungovat v do té doby běžných životních a pracovních situacích, ztráta anebo snížení schopnosti o sebe pečovat, zajišťovat základní životní potřeby…Dalšími příznaky jsou například záchvaty úzkosti, paniky anebo vystupňovaná úzkost obecně, dále pak objevení se tělesných příznaků, tělesného onemocnění. Dále je možné a vhodné obrátit se pro pomoc v případě kolísání nálad a emočních stavů. Jak významný je který příznak, tj. jak moc nebo málo musím být v depresi pro to, abych se mohla obrátit o pomoc, záleží samozřejmě na fázi vyrovnávání se se ztrátou, ve které se člověk zrovna nachází, dále na řadě dalších okolností, které nejlépe zase posoudí odborník, který s podobnými situacemi má zkušenost. Je vhodné vyhledat odbornou pomoc také v případě, kdy nefunguje dobře sociální síť okolo dotyčného, jako rodina, přátelé…v případech, kdy se člověk vinou úmrtí blízkého člověka dostává do nechtěné izolace a nemá možnost o svém prožívání s nikým mluvit.

:00 Josef T.
V čem hlavně spočívá specifičnost přístupu k vdovám a vdovcům? Jak velký význam přikládáte pohřebnímu obřadu? Jsou i případy, kdy i vy jakožto odbornice na tuto problematiku účast nebo i vlastní uspořádání smutečního obřadu nedoporučíte?
Není to tak trochu až patologické mít urnu s popelem svého partnera v domě (v bytě) nebo na zahradě (!)?
12:50 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Vdovy, vdovci a další pozůstalí potřebují především citlivé provázení.
Potřebují být přijati a vyslechnuti se vším, s čím přicházejí a co prožívají. Každý truchlí po svém, každý potřebuje jiný čas. Je důležité nepatologizovat. Truchlení je přirozenou reakcí na ztrátu blízkého člověka, nejedná se o nemoc.
Pohřební obřad je rituál rozloučení a ukončení a každý rituál má hluboký smysl, který mu vtiskla lidská zkušenost. Každý člověk potřebuje ale jiný čas a jiný způsob, jak se rozloučit. V naší práci vždy vycházíme z příběhu klienta. Rituály mají sice svá pravidla, ale potřeby pozůstalých jsou velmi individuální. Takže není možné nic předepisovat. Každý potřebuje něco jiného bez ohledu na zaběhnuté zvyklosti. Smuteční obřad má význam pro mrtvého i pozůstalé. V širším významu pomáhá posilovat soudržnost rodiny a zviditelnit význam rodu. Toto bylo v různých dobách různě důležité, absence obřadů byla většinou vázána na nějaké katastrofy – mor, válka. Rituály byly propojené se spiritualitou, která pomáhala lidem ztrátu blízkého unést. V nynější době je ztráta stejně bolestná, ale společnost je více zaměřená na individualitu jedince, rodové kontinuitě je věnována menší pozornost a tak si společnost hledá i nový přístup k pohřbívání.

:00 Jaromír
Asi bych souhlasil, že vdovec není tak často sám, že mu okolí častěji nabídne pomoc v domácnosti, ale v té souvislosti by mne zajímalo jesli vaši odbornou pomoc častěji vyhledají muži (vdovci) nebo ženy (vdovy)?
12:25 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Přesná čísla mi nejsou známa - ani nevím o podobné plošné statistice – ale soudím, vzhledem ke statistikám návštěvnosti krizových center, že ženy jsou zvyklé pomoc vyhledávat častěji.
Jinak to pravděpodobně může být tam, kde partner, byť těžce nemocný, ještě žije. Stále častěji se v našem krizovém centru objevují muži, kteří si s touto situací nevědí rady. Chybí jim mechanismy, jak se se smrtelnou nemocí partnerky vyrovnat. Jsou schopni velmi účinně pomáhat v konkrétních situacích, ale základní pocit bezmoci jim velmi často způsobuje problémy – např. nemohou spát, trápí je tělesné obtíže. Také nemusí být zvyklí hovořit o svých problémech s rodinou a svým blízkým nechtějí přitěžovat. V této zátěžové situaci jsou otevření péčí odborníků, kteří se mohou komplexně postarat o tělo i psychiku.

:23 lenok
Jak překonat, pokud vůbec lze, dilema vdovce, bolestně prožívajícího ztrátu milované manželky a touhy obnovit svou identitu s novou, "cizí" ženou ?
12:41 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Toto dilema je pochopitelně velmi tíživé…a je také obtížné obecně odpovědět.
Především je nutné dokončit proces truchlení a odpoutání se od zesnulé manželky, projít všemi jeho fázemi. Tento proces může trvat různě dlouhou dobu, není univerzálně stanovená doba, jak dlouho to trvá….každý člověk je v tomto ohledu individuální, každý potřebuje jiný čas. Na konci tohoto procesu stojí člověk se svojí obnovenou identitou a je po čase připraven navázat vztah s jinou ženou, tj sdílet svoji identitu s touto ženou a ve vztahu s ní ji /tu svoji identitu/ znovu přetvářet, rozvíjet. Minulost je nedílnou součástí naší osobní historie, vzpomínky a vnitřní vztah k zemřelému přetrvávají. Pokud se nepodaří uspokojivým způsobem dokončit proces truchlení, může se stát, že další vztah bude zčásti nahrazovat vztah původní a nebude autentický. Nový vztah by měl být opravdu novým vztahem.

:00 Pero
Mohou vaší odborné pomoci využít i lidé kteří i po úmrtí partnera mají kolem sebe rodinu, přátele, známé, přesto ale se ztrátou milovaného člověka těžko bojují a nezvládají to?
12:28 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Ano, odborné pomoci je možné využít samozřejmě i v takových případech, kdy jsou okolo rodina a přátelé…i tak je obtížné se se ztrátou milovaného člověka vyrovnávat a každý může potřebovat „průvodce“ na této cestě. Pak je vhodné obrátit se na některé z krizových center, krizovou linku důvěry, nebo psychologa v místě bydliště…ti pak v prvním kontaktu s dotyčným doporučí nejvhodnější způsob péče pro každého jednotlivce. Provázení pozůstalých nabízejí také hospice, informace je možné získat na www.hospice.cz a www.cestadomu.cz . Pro zařazení do skupinové terapie, kterou vedeme na Centru krizové intervence v pražské Psychiatrické léčebně v Bohnicích je nutné kontaktovat přímo nás terapeutky, nejlépe na tel.: 284 016 666 /Centrum krizové intervence PL Bohnice/ nebo mail: valerie@terapea.cz, dagmarjancova@post.cz.

:00 Mi_lan035
Jak se o vás vlastně vdovci a vdovy dozví? To ještě nejpravděpodobněji nebudou lidé generace surfující na internetu?
12:31 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Kontakty na odborníky, kteří se zabývají psychoterapeutickými krizovými službami, je velmi dobře vybavena síť Linek důvěry /číslo je většinou na předních listech Zlatých stránek příslušného regionu/. V Praze je to například krizové centrum RIAPS a CKI /Centrum krizové intervence PL Bohnice/. Vedení Psychiatrické léčebny Bohnice podpořilo vznik skupiny, která se zabývá problematikou akutních traumat /tedy i úmrtí blízkých osob/ při CKI. Informace o této skupině jsou k dispozici na lince důvěry CKI na telefonním čísle: 284 016 666 a také byly zaslány specialistům v oboru a dalším vybraným zdravotnickým zařízením v Praze.

:00 K.K.
Nějak mi uniká hlavní smysl textu. Šlo o upozornění na problémy úzké skupiny lidí? Nemá však velmi podobné problémy většinová společnost? Vztahy v rodinách se zhoršují, k dětem, rodičům i příbuzným. Se ztrátou blízkého člověka se určitě vyrovnává těžko každý. Zůstalo mi snad i po přečtení článku něco skryto?
12:43 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Dotaz na smysl článku by měl spíše směřovat směrem k autorce textu…já sama se domnívám, že článek se především snažil o zviditelnění této problematiky a o vyvolání diskuze na toto téma. Jedná se o téma, které se může jednou týkat každého z nás a jistě bychom byli rádi, abychom pak našli pomoc, kterou potřebujeme.

:00 František Nekuda
Jakou roli by v přístupu k vdovám a vdovcům měl dle vašeho mínění sehrát blízký člen rodiny, jakou společnost, v čem má pomáhat stát? Je přístup k takto postiženým lidem výrazně odlišný v porovnání s ostatními evr. zeměmi?
12:45 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Pro rodinu ztráta jejího člena vždy znamená změnu, se kterou se musí nějakým způsobem vyrovnat. Ovdovělý pozůstalý je samozřejmě v centru pozornosti, pozornost si ale zaslouží i ostatní členové rodiny. Na jejím okraji tak někdy zůstávají např. menší děti nebo sourozenci zemřelého, kteří se se ztrátou vyrovnávají stejně těžce a jejich potřeby se zdánlivě nezdají být akutní. Dobrá péče by tedy měla propojit celou rodinu – vdovec či vdova by si pak nemuseli připadat nadměrně v centru pozornosti.
Každý z nás potřebuje něco jiného a namísto návodů někdy stačí být „jen“ citlivými pozorovateli a nebát se zeptat, co si pozůstalý partner opravdu přeje a potřebuje.
Přiměřeně zdravý a funkční rodinný systém by měl být připraven postupně se se ztrátou vyrovnat.
Státu by pak připadla úloha podporovat vznik zařízení, která by pomáhala v případě nefunkční nebo chybějící rodiny či specifických potřebách. Informace o této pomoci by měly být v širším povědomí společnosti a tato služba by neměla být vázána jen na zdravotnická zařízení. Lidské trápení není nemoc.
O zvyklostech ostatních zemí toho mnoho nevím, ale předpokládám, že vycházejí z tradic příslušné země.

:00 Iveta Pavlíčková
Pracujete vždy jen se skupinou, nebo i s jednotlivci? Co když člověk není hned připravený o svých traumatech a ztrátě milovaného mluvit před větším počtem lidí, i když mají podobné zážitky? Podle čeho se rozhodujete? Kdy přejít o terapie jednotlivce ke skupině? Jsou vaše terapeutické skupiny roděleny na mužské a ženské nebo smíšené?
12:51 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Pracuji se skupinou i s jednotlivci. Máte pravdu, pro někoho je lepší začít v individuální terapii a třeba po nějakém čase začít navštěvovat skupinu, pro někoho je dobré chodit jen do individuální terapie, jiný zase profituje hlavně ze skupiny. A také je možné /v případě vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka/ kombinovat obě formy terapie. Opravdu záleží na individuálních potřebách člověka, který vyhledal pomoc. Každý jsme v tom jiný. K vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka přirozeně patří větší potřeba intimity a samoty, zejména v prvních fázích procesu. Kdy přejít od individuální formy pomoci ke skupinové práci je otázka vnitřní nastavenosti člověka, který pomoc vyhledal…jednoduše řečeno, jak se sám cítí a co sám cítí, že potřebuje…jestli více osobního sdílení s jedním terapeutem, anebo podporu a sdílení ve skupině lidí, kteří zažili něco podobného.
Skupiny, které vedeme a CKI jsou smíšené, tj sezení se účastní muži a ženy společně.

:00 Eva F.
Vlastně souhlasím s paní v diskusi pod tímto rozhovorem. Myslím, že je to dost intimní věc a je jen na konkrétním člověku, jak se se situací vyrovná. Je to soukromá záležitost a k jako takové by se k ní mělo přistupovat.
Se smrtí manžela jsem se vyrovnala po svém a necítím potřebu o tom s někým hovořit, paradoxně se mi stává, že mě lidé z okolí doporučují, abych si o tom s někým promluvila, já se ale cítím s událostmi smířená a více se k nim vracet nechci.
Dáte mi nějakou jednoduchou radu, jak slušně tyhle rady a dotazy odmítnout?
Věřím, že však vaši pomoc mnoho lidí potřebuje a že tedy děláte velmi potřebnou a užitečnou činnost.
Jiným problémem jsou samozřejmě úskalí spojená s vyřizováním pozůstalosti apod.
12:51 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Ano, vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka je velmi intimní věc a každý člověk má v tomto období jiné potřeby. Pro někoho je dobré, když pomoc vyhledá, pro jiného zase ne. Je důležité, aby si každý člověk mohl sám říci, co je pro něho to nejlepší.
Ptáte se, jak odmítnout dobře míněné rady a dotazy…druzí lidé jsou většinou schopni přijmout odmítnutí, pokud hovoříme o svých potřebách a je, jakožto tazatele neobviňujeme, nenálepkujeme. Je možné tedy např. říci něco v tomto smyslu: „Děkuji, že se zajímáš o mně a o to, co se stalo. Já ale dnes nemám kapacitu tě poslouchat, je toho na mne moc. Potřebuji s tím být sama a pomáhá mi, když o tom nemluvím. Kdybych potřebovala nějakou pomoc, řeknu si sama.“
Obecně je dobré učit se nebát mluvit o svých potřebách, nestydět se za ně…truchlící má mnohdy zcela odlišné potřeby než lidé, kteří momentálně netruchlí…a pro ně pak jeho chování může být obtížně pochopitelné, pokud sami nemají podobnou zkušenost. Proto může pomoci, když sám truchlící řekne ostatním: „prožívám teď náročné období, budu se možná chovat jinak než dříve a potřebuji od tebe to a to…“

:21 Martin Král
Jsou popsané problémy s přijetím a vyrovnáním se se ztrátou manžela / manželky definovány jako civilizační problém? Měly by myslíte podobné psychické potíže před sto lety v době přijímání rodiny coby priority č.1?
12:49 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Nepředpokládám, že se jedná o  civilizační problém. Spíše se společenské pole proměňuje a  objevují se situace, které neumíme uspokojivě řešit. Těžkosti, které se vynořovaly při ztrátě partnera byly vždy závažné a  někdy zcela likvidovaly sociální i  ekonomickou roli pozůstalého, hlavně vdov. V Respektu již byly naznačeny ochranné mechanismy, které pomáhaly vdově překonat traumatické období. Rodina a  vztahy v ní mohly sehrát pozitivní i výrazně negativní roli. Podle našich zkušeností, když se odloží „dobové kostým“, jsou osobní příběhy lidí v různých časech překvapivě podobné.

:37 S. Frankovská
Co když ale žena/vdova měla tak skvělého muže, že je jí jasné, že v metropoli těžko takového druhého najde, je jí jasné, že ve svém věku již o zájem mužů nechce usilovat a své priority má již poskládány jinak - i potom je třeba usilovat o odpoutání se od myšlenek a vzpomínek na manžela?
12:39 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Myšlenky a vzpomínky na zemřelého manžela, náš vnitřní vztah k zemřelému nám zůstává, není třeba se od toho odpoutávat. Popřením toho bychom popřeli část našeho osobního příběhu. Ukončení jedné etapy života nás otevírá novým možnostem a výzvám života. Nejedná se jen o nová partnerství. Sami volíme svoji další cestu a priority. A je to tak v pořádku.

:22 Olga W.
V rodině právě řešíme situaci kdy děda velmi těžce nese odchod babičky, bydlíme ale na malém městě a tak nám mnoho věci není dostupných. Za sebe se chci zeptat, jesli mi doporučíte nějakou dobrou knihu o tomto tématu - jak se vypořádat se ztrátou blízkého člověka - a pak by mne také ještě zajímalo, jestli by byl v krajním případě pro dědu vhodnější psychoterapeut nebo psychoterapeutka (děda - 76 let)? Svěřují se muži raději lékaři nebo lékařce? Moc děkuji za odpovědi.
12:57 Valerie Štáfková a Dagmar Jančová
Můžeme doporučit webové stránky www.cestadomu.cz, na kterých najdete řadu potřebných informací, tato organizace vydala také řadu užitečných brožurek a jiných materiálů pro pozůstalé. Velmi hezky je téma zpracováno v knize psychoterapeuta I. Yaloma "Pohled do slunce". Dále pak knihy E. K. Rossové. Jestli terapeut nebo terapeutka, záleží, co bude pro dědu příjemnější, s kým si hlavně lidsky porozumí, je dobré zeptat se přímo jeho. Častěji se muži raději svěřují ženě.

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte