Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Magnum dnes bere i fotografy s iPhonem

Rozhovor s německým fotografem Thomasem Hoepkerem o jeho dávné cestě do Spojených států a slavném snímku z 11. září 2001

Thomas Hoepker: Dámy v centru San Franciska, Kalifornie, 1963
Thomas Hoepker: Dámy v centru San Franciska, Kalifornie, 1963 • Autor: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Současnému novináři to zní jako sen. V roce 1963 dostal německý fotograf Thomas Hoepker od svého šéfredaktora nabídku na cestu do Spojených států. Mohl si najmout auto, projet zemí z východu na západ a zase zpátky, dva měsíce fotografovat na co bude mít chuť. Výsledkem je reportáž Heartland, kterou nyní legendární fotograf a bývalý ředitel agentury Magnum Photos představuje v pražské Leica Gallery.

Taková nabídka byla tehdy v Německu běžná?
Nebyla, ani tehdy. I když novináři cestovali docela často. V Německu existovalo asi pět magazínů, které dávaly velký prostor fotografiím. Lidé, kteří vyrůstali po válce, byli hodně zvědaví na svět, chtěli si číst o cizích zemích. A tyhle časopisy – mezi nimi byl i Kristall, pro nějž jsem pracoval – nás posílaly na reportáže. Ale dva měsíce v Americe podle vlastního plánu to bylo výjimečné. Byl jsem štastný.


Měl jste Američany rád?
Válka byla pro naši rodinu těžká. Nejprve při bombardování spadl mnichovský dům, v němž jsme žili, byli jsme s rodinou schovaní ve sklepě. Museli jsme se přestěhovat na venkov, otec přišel o práci a já musel jsem chodit žebrat k farmářům. První Američani, které jsem poznal, byli dva vojáci, kteří do vesnice přišli a rozdávali nám dětem sladkosti. Od té doby jsem je miloval. Po válce jsem žil chvíli ve Stuttgartu, kde bylo americké kulturní centrum, učil jsem se anglicky. Do Spojených států jsem se těšil, ale snažil jsem se tlumit svoje očekávání - a nechat si jako novinář otevřenou mysl.

Thomas Hoepker
Thomas Hoepker • Autor: Matěj Stránský

Váš soubor je nakonec docela tíživý. Zklamal jste se tedy?
Ano. Byl to docela šok. Našel jsem Ameriku, která byla mnohem míň vyspělá a moderní, než jsem si představoval. Na každém kroku jsem se setkával s rasismem a chudobou, obrovskými rozdíly mezi lidmi. Lidé byli nesmírně bigotní, ale zároveň se nechovali jako křesťané, protože černochy nenáviděli. Tohle všechno se samozřejmě do fotografií dostalo. Nicméně neřekl bych, že jsem se v Americe zklamal, ostatně dnes žiji v New Yorku a mám americký pas. Spíš jsem jí začal vidět reálněji.

Jak jste se rozhodovali, kam pojedete?
Měli jsme spolu s kolegou píšícím novinářem úplně volnou ruku. Šéfredaktor mi řekl jen, ať si pronajmeme auto a jedeme z New Yorku na západ. Měli jsme peníze, vše bylo úplně otevřené. Chodili jsme po ulicích, bavili se s lidmi, navštěvovali je v jejich domech. Zrovna když jsme byli Las Vegas, zastřelili Kennedyho. V  souboru je snímek taxikáře, který si čte před kasinem noviny s titulkem Prezident zastřelen. Tehdy jsme chtěli hned jet do Dallasu, ale nakonec jsme zůstali. Kristall byl čtrnáctidenník, nemohli jsme zužitkovat novinky. Taky jsem si říkal, že už toho na místě moc neuvidíme, což ale nebyla pravda. Myslím, že jsme udělali chybu.

Jak reagovali lidé v Las Vegas?
Byli samozřejmě v šoku, ale zdaleka ne všichni. Pamatuji si na hráče, kteří zprávu vyslechli a bez mrknutí oka šli zpátky k hracím automatům.

Vaše reportáž tehdy v časopise dostala neuvěřitelných 65 stran.
Ano, ale stejně jako cesta sama i tenhle rozměr byl výjimečný. Texty a fotografie vycházely na pokračování ve čtyřech nebo pěti číslech. Já jsem nafotil čtyři tisíce negativů a později jsem zjistil, že materiál vydá i na knihu.

Thomas Hoepker: Zastavárna “Poctivý Joe” v Houstonu, Texas, 1963
Thomas Hoepker: Zastavárna “Poctivý Joe” v Houstonu, Texas, 1963 • Autor: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Zastavárna “Poctivý Joe” v Houstonu, Texas, 1963  Foto: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Je pozoruhodné, že nejzajímavější americké soubory v té době jste nafotil vy-Němec a Švýcar Robert Frank. Oba mají navíc podobně neveselou náladu. Dokázali jste vidět věci, které američtí fotografové nereflektovali?
Možná. Frankova kniha vyšla dřív a já jsem ji znal, tak jsem byl možná trochu ovlivněný. Je to klíčové dílo od světového fotografa. Ale on zaznamenával spíš atmosféru, pracoval poeticky, já jsem musel ctít pravidla reportáže, všímat si událostí.

Zaspali jsme internet

Později jste byl přijat do Magnum Photos, elitní agentury, kam je velmi těžké se dostat. Právě fotografové z Magna významně zvedli prestiž dokumentární fotografie, vytvořili jistý mýtus kolem profese fotoreportéra. Kdo vlastně byli – novináři, umělci nebo dobrodruzi?
Řekl bych, že od všeho kousek. Já ten mám tenhle mix rád. Magnum mělo od počátku dva póly – Henri Cartier-Bresson byl umělec a Robert Capa reportér. Respektovali se navzájem, ale byli to dva různé elementy, které společně vytvořily přístup Magna. Dělat fotky, které mají estetiku a zároveň vyprávějí příběh. Takhle to funguje dodnes. Někdo se cítí víc jako umělec, někdo jako reportér, ale rozhoduje hlavně kvalita.

Thomas Hoepker
Thomas Hoepker • Autor: Matěj Stránský

Stát se členem je pořád tak těžké?
Ano, pořád. Každoročně se k nám hlásí stovky i tisíce lidí. Máme výbor, který udělá předvýběr tak deseti patnácti. My pak na pravidelném mítinku posuzujeme portfolia a hlasujeme. Někdy vybereme tři lidi, někdy jednoho, občas nikoho. Ale systém, jak ho nastavil Cartier-Bresson, je několikastupňový.

Zájemce se nejdřív dostane do nominací a po několika letech může ukázat další fotografie. Když uspěje, nominace je prodloužena - a až napotřetí se může stát členem. Je to přísný systém, ale výsledkem je, že jsme ještě nikdy neudělali při přijetí nového člena chybu.

Nikdy jste tedy nemuseli nikoho vyhodit?
To ani není možné, ale nezklamali jsme se. Všichni naši fotografové dělají skvělou práci.

Ve své době to byla prestiž, dnes je dobrých agentur víc. Co členství v Magnum Photos členům přináší?
Magmum nás obchodně zastupuje. Ale pokud toho moc nefotíte, tak vlastně nic zvláštního. Nikoho z nás finančně nepodporuje, dokonce ani prezident, kterým jsem tři roky byl, nemá plat. Naopak my podporujeme Magnum, vyděláváme na kanceláře, zaměstnance…

Zažil jste několik estetických revolucí ve fotografii – nejdřív nástup barvy, pak digitálního záznamu. Jak se s tím zasloužilá agentura vypořádává?
Byl jsem jedním z prvních, kdo začal na přelomu 60. a 70. let fotit barevně. Když se něco naučím, začne mě to nudit, takže barva byla nová výzva. Tradicionalisti jako Cartier-Bresson byli samozřejmě proti. Sice sám udělal několik barevných snímků, ale nikomu je nikdy neukázal.

Jenže vývoj je nevyhnutelný, museli jsme jít s trhem. Podobné to bylo na přelomu tisíciletí při nástupu digitální fotografie. Nějaké diskuse kolem ní byly, ale Magnum Photos je liberální organizace. Ať si každý fotí, na co chce, třeba na skleněné desky. Nedávno jsme mezi nominanty přijímali mladého fotografa, který fotil arabské jaro iPhonem. Snímky byly skvělé, dělané hodně zblízka, velmi šokující válečné fotografie. Kvalita a výpověď rozhodují.

Thomas Hoepker: Dva muži se psem ve venkovském městečku, Iowa, 1963
Thomas Hoepker: Dva muži se psem ve venkovském městečku, Iowa, 1963 • Autor: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Dva muži se psem ve venkovském městečku, Iowa, 1963   Foto: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

O co se tedy hádáte dnes?
Magnum je debatní společnost, pořád se řeší nějaké spory. Teď se hodně diskutovalo, že jsme zaspali nástup internet. Používali jsme ho sice individuálně, ale ne jako médium a jako cestu k vydělávání peněz. V tomhle se musíme zlepšovat. Byli jsme zvyklí, že dostáváme zakázku, uděláme fotky a dostaneme zaplaceno. Ale dnes je zakázek méně, lidé se stáhnou fotky z internetu zadarmo. Proto je klíčové být na internetu vidět, starat se o značku. Když nejste, neexistujete. Pro mě je tohle těžký krok.

Magnum Photos je stále hodně exkluzivní a jeho snímky drahé. Dnes už tenhle koncept ve fotožurnalistice moc nefunguje.
Je to pravda. My pořád pracujeme s fotografií jako s majetkem, dbáme na copyright. Jsme zvyklí, že máme nastavená pravidla – tohle děláme a taková je cena. Takhle už to ale nefunguje. Musíme být mnohem flexibilnější a umět lépe vyjednávat, přizpůsobovat se.

Přežije vůbec fotožurnalistika jako profese?
Asi ne v podobě, jakou známe dnes. Myslím, že hodně poroste význam obrazových editorů, kteří budou umět vybrat dobré snímky. Obrovské množství fotografií je zásadní změna. Moje matka měla fotoaparát na film s 12 snímky. A když jsme jeli na dovolenou, nikdy ho nevyfotila celý – schovala si ho i na příští léto. Pozitivní trend ale je, že roste možnost prodávat fotografii jako umění - muzeím, sběratelům. Takové prodeje dnes tvoří 70 procent mého příjmu.

Nepohodlný piknik

V poslední době o vás bylo nejvíce slyšet v souvislosti se snímkem z 11. září 2001. Je zneklidňující a kontroverzní – skupinka mladých lidí na něm nevzrušeně baví u řeky, zatímco v pozadí hoří věže obchodního centra. Jak vznikl?
Měli jsme zrovna mítink Magnum Photos v New Yorku. Ten den jsem ráno vstal a ve zprávách slyšel, co se děje. Vzal jsem auto a chtěl jet fotografovat, ale nepodařilo se mi na místo dostat. Druhý den jsme se pak s kolegy sešli, teroristický útok nás fotilo asi dvanáct. Hned jsme se rozhodli, že uděláme knihu, byla vydána za tři týdny. Připravoval jsem ji jako editor. Ale ze svých vlastních fotek jsem byl zklamaný, nebyl jsem prostě dost blízko. Žádnou jsem do knihy nedal.

Thomas Hoepker: Dáma s americkou vlajkou v průvodu při oslavách Dne nezávislosti, San Francisco,…
Thomas Hoepker: Dáma s americkou vlajkou v průvodu při oslavách Dne nezávislosti, San Francisco, 1963 • Autor: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Dáma s americkou vlajkou v průvodu při oslavách Dne nezávislosti, San Francisco, 1963  Foto: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Kde se tedy tahle známá fotografie vzala?
Jak jsem popojížděl v autě k Brooklynskému mostu, v jednu chvíli jsem viděl, jak lidé sedí na břehu řeky a povídají si. Vystoupil jsem a udělal asi tři snímky. Přišly mi ale nezajímavé, moji kolegové zachytili to drama mnohem lépe. Tuhle fotku jsem dal stranou a zapomněl na ni. Až asi před dvěma lety si jí náhodou v mém archivu všiml kurátor mnichovského muzea. Říkal – hele, tohle je zajímavé. Já jsem to tak neviděl, ale brzy se o snímku začalo mluvit.

Je velmi kontroverzně přijímaný, vycházejí o něm polemiky a eseje. Trochu to vypadá, jako by zachyceným lidem byla tragédie lhostejná. Piknikují si, zatímco za řekou hoří tisíce lidí.
Ano, může to tak být viděno. Lidé, kteří jsou na snímku zobrazeni, se mi ozvali a byli rozzlobení. Neměl jsem to prý fotit. Světlovlasá žena na snímku je fotografka, dokonce poměrně známá - a napsala mi, že se vždycky lidí ptá, než stiskne spoušť. Odpověděl jsem, že kdybych se jí zeptal, neměl bych žádnou fotku. Poslala by mě někam…

A jak vy ten snímek čtete?
Uvědomuji si, že je nepohodlný, je v něm kontrast bezstarostnosti a té tragédie. Ale takhle život vypadá – koukáte, co se děje, povídáte si, občas se i zasmějete. Nesmíte zapomínat, že informace se ten den šířily postupně; je možné že ti lidé ještě nevěděli, co se přesně děje. Ale chápu, že pro Američany tohle není příjemný úhel pohledu, mají ten den spojený se ztrátou blízkých, obětavostí záchranářů - to všechno fotili kolegové z Magna. Evropanům se tenhle nejednoznačný snímek líbí víc. Všichni sběratelé, kteří si ho ode mě koupili, byli z Evropy.

Kdybyste jel dnes napříč Amerikou a fotografoval, v čem by byl soubor jiný než Heartland před půlstoletím?
Dokonce jsem takovou cestu zvažoval, ale chyběl mi někdo, kdo by mě postrčil jako tehdy. Myslím, že snímky by měly stejnou ironii jako tenkrát. Pořád jsou věci, které mi na Americe vadí, láska ke zbraním, role náboženství; nerozumím té konzervativní tváři země. A zároveň mě těší tam žít. Takže možná by ten soubor nebyl až tak rozdílný.

Thomas Hoepker: Klaun u jídelního pultu v Renu, Nevada, 1963
Thomas Hoepker: Klaun u jídelního pultu v Renu, Nevada, 1963 • Autor: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Klaun u jídelního pultu v Renu, Nevada, 1963    Foto: © Thomas Hoepker, MAGNUM Photos

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1495
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte