Diskuse s Jánem Mlynárikem

Ján Mlynárik

:54PazderkaMyslím, že role Jana Masaryka v období puče je děsivá. Málo známé jsou dnes jeho předúnorové projevy, těžce prokomunistické. Vůbec nechápu, kdo by ho chtěl vyhazovat z okna. Taky si myslím, že únor nemohl dopadnout ve prospěch demokracie, i kdyby demisi podala nadpoloviční většina ministrů. Rudá armáda byla za bukem…
Nedávno jsem se s úžasem dověděl, že generální stávky se zúčastnila i kompletní Kancelář prezidenta republiky.
Většina národa vpochodovala do bolševického tunelu s jásotem.
O čem bychom tedy měli diskutovat?14:02Ján MlynárikKončíte větou - o čem bychom tedy měli diskutovat? Myslím, že jste si odpověděl na otázky sám. Zřejmě o ničem. Váš názor, že většina národa vpochodovala do bolševického tunelu s jásotem, vyslovila většina historiků i intelektuálů.
Únor nemohl dopadnout ve prospěch demokracie, protože trvale platila Stalinova doktrína, že kam stoupne noha ruského vojáka je sféra ruského impéria.
Byla to v jistém smyslu politika ukrajování salámu: Stalin za získání Podkarpatské rusi slíbil v mezinárodním měřítku u Spojenců zajistit vyhnání Němců z Československa, což i splnil. Územní integrita republiky byla tím narušena, bylo jenom otázkou času než zbylé části připadnou sovětskému impériu. Demokracie v ČSR byla zásadně podminována dohodami z roku 1943 - 1945. Demokracie neměla žádnou šanci tomuto sevření uniknout. Máte pravdu že „Rudá armáda byla za bukem“. Role Jana Masaryka v komunistickém puči byla skutečně neadekvátní. Syn velkého otce nedorostl na úroveň státníkových standardů. Spíše se měl věnovat společenským funkcím spjatým s kulturou a humanitními záležitostmi než náročné diplomatické misi. Nicméně zahraniční politice Moskvy ani domácím únorovým vítězům nezaručoval jistotu. Jeho útěk do zahraničí by značně zkomplikoval situaci, takže jistě pochopíte kdo měl zájem vyhazovat ho z okna. Poslední odborná šetření o dráze pádu dosvědčila, že sebevrah nemůže změnit dráhu svého pádu, jak to bylo u Jana Masaryka.:04Rita HoloubkováDrahoušku Jáne,
máte krásné jméno a kdybych měla syna jmenoval by se stejně. Ráda bych se Vás zeptala na Váš názor na tzv. Vánoční dohody Stalina s Benešem z roku 1943. Osobně je vnímám jako strategické rozhodnutí, nejen londýnské české emigrace, a Únor48 jako jejich de facto naplnění. Přijde mi nepravděpodobné, že by Beneš tuto dohodu uzavřel bez vědomí západních států tj. Churchilla a Roosvelta. Jsou mé nepřímo odvozené dedukce správné? Bohužel jsem nikde nenašla žádnou kvalitní analýzu či knihu k této záležitosti. Existuje vůbec? Zajímá mě totiž, zda existovala i alternativní politická koncepce a pokud ano, proč prohrála.A jelikož jste Slovák, ráda bych se Vás zeptala, co připravovali představitelé Slovenského státu k zajištění jeho samostatné existence i po válce? Přijde mi totiž nemožné, že by slovenskou reakcí na tyto Vánoční dohody bylo řešení, které prosazoval Gustav Husák tj. Sovětské Slovensko.
Vaše Rita14:10Ján MlynárikDovolím si odpovědět Vám nejdříve na druhou otázku. Část představitelů slovenského státu si uvědomovalo porážku Třetí říše a svého spojenectví s ním a proto ministr národní obrany generál Čatloš připravoval vojenský převrat, který by mohl dopadnout podobně jako převrat v Rumunsku. Sondáž jeho memorandem v Moskvě ke kterým přibyly i návrhy domácího odboje byly neúspěšné proto, že Moskva zásadně nesouhlasila s přípravou národních povstání, která nevzešla z její iniciativy a pod jejím vedením. Polská protinacistická residence o tom jasně svědčí, když se Rudá armáda na předměstí Varšavy v předměstí Praga na Visle na dva měsíce zastavila a přihlížela jak Vermacht vyhazuje Varšavu do vzduchu. Heslo sovětského Slovenska bylo mezi komunisty aktuální už od začátku 40-tých let, kdy země pod Tatrami měl následovat osud anektovaných pobaltských republik. V tomto smyslu i Gustav Husák formuloval své memorandum, že nejlepší státoprávní směřování slovenska by bylo spojení se Sovětským svazem. Po roce 1945 a s výhradami ji připoměli až o mnoho let později.
Sám Husák se k těmto svým experimentům sovětského Slovenska nepřiznával, protože ze strategicko-mocenského hlediska nevyhovovaly ani tehdejší Moskvě.
Vánoční dohoda Stalina s Benešem z roku 1943 byla jak ji osobně vnímáte, skutečně strategickým rozhodnutím, více ovšem z Benešovi iniciativy, než londýnské emigrace a máte pravdu, že únor 1948 byl jenom vyústěním této strategie.
Podle svědectví Benešova kancléře Smutného se 90% rozhovorů mezi Benešem a Molotovem (rozhovory se Stalinem byly jenom marginální) týkalo Benešova plánu násilného vysídlení Němců z Československa. Beneš vyvětlil Molotovovi, že zabavený majetek Němců bude základem socializace (nacionalizace) Československa, čímž zdůvodnil eminentní úlohu Moskvy na mezinárodním poli zasadit se za toto vysídlení. Molotov se zeptal Beneše, jak naloží s českou velkoburžoazií - Beneš odpověděl, že ta bude socializována taktéž. Smutný zaznamenal, že Molotov přislíbil podpořit požadavek vyhnání Němců s prosbou, aby o tom nikde a v žádné souvislosti nemluvil, protože kdyby se to Němci dozvěděli, kladli by mnohonásobně větší odpor než dosud. Beneš také žádal, aby sovětská diplomacie vyvinula na Prahu nátlak, aby byli potrestáni slovenští fašisté, pověšeni Tiso, Mach, Tuka a mnozí další, aby se Beneš mohl odvolávat, že tak činí na mezinárodní nátlak. Molotov tuto otázku stručně ukončil, s upozorněním, aby si pan prezident nepletl Slováky s Němci.
Smutného protokol byl již publikován několikrát, avšak žádný z historiků se nepokusil o jeho důkladnou analýzu, protožer interpretace protokolu dopadá katastrofálně na myšlení a jednání prezidenta Beneše, což se odrazilo i v historické literatuře, čímž jste „bohužel nikde nenašla žádnou kvalitní analýzu či knihu k této záležitosti“.
Beneše před jeho cestou do Moskvy v prosinci 1943 varoval sám Churchill a nebylo v shodě s úmysly západních mocností, aby Beneš vyjednával o strategických záležitostech týkajících se střední Evropy separátně.
Alternativní politická koncepce za supremace doktora Beneše v politické emigraci mohla jen stěží existovat, protože Beneš svým pragmatismem a velkými zkušenostmi z diplomacie ovládal exil natolik, že politikové kolem něj absentovali na rigidnější vlastní názory a všechno ponechávali na něm.:52challengerDobrý den, pane Mlynáriku,
někdo (a nevím, kdo to byl) řekl, že nejdůležitější rozhodnutí, které uděláme, uděláme v nevědomí, aniž tušíme, jak dalekosáhlé důsledky to naše rozhodnutí pro nás bude mít. Nemyslíte si, že je naprosto zcestné bavit se o únoru 1948 jako o nějakém přelomovém datu, když to byla vlastně jenom poslední kapka, po které přišli komunisté k totální moci (nebýt lidových milic s flintami a bez nábojů tak to bylo skutečně skoro podle ústavy), a že únor 1948 byl v podstatě deterministickým důsledkem předchozích rozhodnutí českých elit, převážně Beneše? A že naprosto zásadní, co determinovalo následující komunistický charakter státu bylo:1. smlouva mezi Benešem a Stalinem z roku 1943 o vzájemné spolupráci (přestože Benešovi příliš nevadilo, jaké vraždění způsobí jím iniciovaný atentát na Heidrycha, najednou mu stálo za to, aby jel do Moskvy se domluvit sde Stalinem, aby ruská vojska naši zemi při „osvobození“ moc neplenila). Zpětně viděno, kdyby to tu po válce Rusové vyplenili, bylo by to pro nás lepší, protože by to vzalo komunistům vítr z plachet.
2. Benešovy retribuční dekrety a znárodňovací dekrety, dále úpravy zakazující většinu politických stran včetně těch nejsilnějších a vytvářející uzavřené hřiště Národní fronty (ty tzv. demokratické strany to samozřejmě nedělaly pro blaho lidu nýbrž pro to, aby odstranili nežádoucí konkurenci)
3. Jatská konference, která byla obdobou Versailleské konference po I. svět. válce, kdy primární motivací vítězných mocností bylo oslabit mocnosti centrální, což vedlo k rozporcování Rakouska-Uherska. Zrovna tak si vítězné mocnosti po WWII rozporcovaly Evropu. Není v tomto kontextu nesmyslem mluvit o bratrském svazku s USA, které nás - jak patrno z dějinných událostí - vždy pouze využily ke svým mocenským cílům a když už nás nepotřebovaly, tak nás prostě nemilosrdně obětovaly?Stručně řečeno, komunistický charakter státu byl pouze důsledkem toho, že české elity neumějí vládnout, protože zde 400 let nevládly a byly represemi opakovaně selektovány k poslušnosti a otrocké mentalitě a šanci, která se jim po WWI naskytla, neuměly využít?Není v kontextu výše uvedených skutečností současná mediální propaganda služebnými novináři v České republikce jakož i česká zahraniční politika naprosto zmatečná, nesmyslná a zcela popírající zájmy většiny obyvatel České republiky (odhlédneme-li od osobních ekonomických zájmů současných mocenských špiček)?14:33Ján MlynárikVážený Challangere,
na řadu Vašich rozsáhlých otázek jste si odpověděl sám a myslím, že docela přesně. Začal bych Vašim názorem, že komunistický charakter státu způsobilo neumění vládnout (českými elitami - které zde 400 let vládly a byly násilím selektovány v otrocké mentalitě a šanci, která se jim naskytla, nevyužily). Nemyslím, že by české politické elity do poloviny 20. stol. byly neschopné a nesly si pečeť „období temna“. Česká politika se od počátku 19. stol. pomalu a s obtížemi kultivovala a zkvalitňovala, projevovala se v monarchii na různých stupních. O něco později se kultivovala i slovenská politika v Uhersku, tato kultivace vyvrcholila za existence první ČSR do které už vstupovali mnozí politikové se zkušenostmi parlamentní demokracie v posledních desetiletích Rakousko-Uherské monarchie. Na základě této zkušenosti mohl T.G. Masaryk a jeho druhové rozvinout účinou politickou akci, která se projevila zejména v zahraničním odboji za I. světové války a dosáhla vrcholu za existence první republiky. Vítězství nacismu a fašismu po roce 1939 těžce narušilo vývin těchto elit v totalitních režimech. Nemůžou se vykultivovat demokratičtí politici bez diskuse, sporů a zápolení, které je vlastní parlamentní demokracii. Krátké období omezené demokracie v letech 1945–48 nemohlo rekultivovat schopnosti politických elit na úrovni první republiky. Kdy některé politické strany byly zakázány a existující politické strany byly sešroubovány modelem Národní fronty, tedy v podstatě nedemokratickým principem. Následující 40-ti leté období komunismu vylučovalo jakoukoli kultivaci politických elit, protože v danném totalitním systému nemůžou vyrůst žádní politici, ale jenom poslušní úředníci, partajní funkcionáři, svázáni okovy tzv. demokratického centralismu, takže v roce 1989 jsme začínali prakticky bez profesionálních politiků s nadšenci - amatéry, kteří potřebovali čas k profesionalitě politické praxe. Naokraj bych chtěl jen dodat, že za komunstické diktatury v posledních 20 letech za tzv. Normalizace byl jediným politikem „staré školy“ Gustav Husák, který se v politice pohyboval od poloviny 30-tých let a do roku 1950 získal dostatek zkušeností, aby po roce 1969 předběhl všechny své politické konkurenty.
Máte pravdu, že únor 1948 nebylo žádné přelomové datum, ale jenom poslední kapka po které přišli komunisté k moci a že únor 1948 byl důsledkem předchozích rozhodnutí českých elit, zejména Beneše. Tzn. že katastrofa Československa začíná již v době ukončení II. světové války. Osobně mi vadí, že ani historikové a už vůbec né žurnalisté (o politicích škoda mluvit), vůbec neberou do úvahy to, co kdysi, začátkem 50. let ve svém díle Antifierlinger napsal prvorepublikový ministr doktor Ivan Derer, že totiž v roce 1945 do rozkradení německého majetku se rukou společnou a nerozdílnou daly všechny politické strany Národní fronty, rozdělovaly si honosná sídla, paláce, tiskárny, sekretariáty a vysílaly do pohraničí podle partajního klíče - zabírat, konfiskovat a rozkrádat majetek vyháněných sudetských Němců. Kradli a loupili bez rozdílu všichni (jako jedna banda) německý majetek, který byl „vogelfrei“. V této lupičské bandě vládla vlčí morálka. Když došlo na lámání chleba v únoru 1948, nikdo z nekomunistických stran nemohl předložit jediný protiargument, kterým by se morálně odlišoval a distancoval od komunistů, loupeží majetku a vyhánění sudetských Němců a jejich vraždění (zatím přiznaných 40.000 osob). Všichni si pošpinili ruce, své svědomí a čest, takže porážka vlastně přišla jako rána z milosti. Zajímavé bylo, že nejšovinističtější protiněmečtí politikové se vyprofilovali z tehdejších Národních socialistů, jakými byli - Prokop Drtina, ministři Ripka a Zenkl a k nim ideově a politicky náležející prezident Beneš. Když v sebevražedném úmyslu v únoru 1948 vyskakoval z okna svého bytu Prokop Drtina, pravá ruka Beneše a jeho mluvčí, jistě si vzpoměl na své vystoupení v pražské Lucerně v květnu 1948, kdy před svými bratry vyhlásil: „Začněmě s vyháněním Němců hned, použijme všechny prostředky, před ničím se nezastavme!“ Takto nemluví politik, ale vůdce pirátů, nebo zločinců. Toto byla oficiální linie tehdejší české politiky zafixovaná zákonodárně Benešovými dekrety, které zbavili všechny Němce v ČSR majetku, všech lidských práv a nakonec i státního občanství. Tento kolosální zásah proti lidským právům stál na začátku všeobecné demoralizace národa, kde se tento naučil loupit a krást tím způsobem jehož důsledky jsou viditelné do současnosti a Češi prosluli v evropském prostoru znakem zlodějství.
Poukazuje se, že v roce 1946 Češi v převážné většině volili komunisty, že to byli sedláci, kteří nemohli volit zakázanou agrární stranu. Zamlčuje se fakt, že nejvíc, někde téměř 100% hlasů, v pohraničních oblastech získali komunisté, zatímco v klasických českých oblastech prohrávali. Bylo to jednoduché: komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš přiděloval desetitisícům nových osídlenců z Čech, Moravy, ale i ze Slovenska „českou, Němci ukradenou půdu“, kterou dostali do držení a  zásluhou Sovětského svazu a Komunistické strany, která se o vyhnání Němců postarala. Rudé gardy a nevojenské zlodějské formace zlatokopů, které propadávaly majetek sudetských Němců vedl totiž komunistcký ministr Václav Nosek. Takže „krev a půda“ se snubily v zárodku budoucího vítězství. Když v únoru 1948 přišel za prezidentem Benešem Klement Gottwald a předložil mu účet z celého tohoto furóre po roce 1945 posvěceno jeho dekrety, co mu mohl Beneš jako morální protiargument postavit, na co se odvolat. To si bohužel naše historiografie, žurnalistika a politika dosud v přetrvávajícím nacionalismu a protiněmeckém šovinismu nějak nechce přiznat. Tato nevyrovnanost s minulostí kamufluje celý historický výklad poválečné doby února 1948 a všech následujících historických událostí.
Uvádíte, že Beneš se šel domluvit se Stalinem, aby ruská vojska při osvobození „moc neplenila“ naše území. Nedosáhl toho co chtěl. Za vyhnání Němců zaplatil Podkarpatskou rusí, čím narušil integritu republiky a defacto se dopustil vlastizrady. Nezabránil ani plenění Rudé armády, která ve svém postupu na Slovensku se dopouštěla zločinů na civilním obyvatelstvu, zejména znásilňováním žen, loupením a kradením a zejména zatýkáním a odvážením do gulagů tisíců občanů Slovenska, tehdy již občanů ČSR, z nichž většina se nevrátila. Slovenské obyvatelstvo tedy s praxí násilí a loupení Rudé armády mělo velmi bolavé zkušenosti, jejichž důsledkem bylo, že na rozdíl od Čech na Slovensku Komunistická strany volby prohrála a zvítězila Demokratická strana.
Mluvíte o „současné mediální propagandě služebnými novináři v České republice“ - v ovzduší obrany „národních zájmů“, které nikdo přesně nedefinoval, ale jsou jasně směřovány zejména protiněmecky a autarktně protievropsky, se vytváří atmosféra, kterou žel většina novinářů absorbuje ve svých stanoviscích, což inteligentní a myslící část národa irituje.:07JaroslavCo říkáte na „Lex Beneš“ z r. 2004 uzákoňující, že se E. Beneš zasloužil o stát? Jaký stát měli zákonodárci vlastně na mysli – ten demokratický, u jehož zrodu sehrál Beneš jen pomocnou roli, nebo ten komunistický, o který se jako prezident zasloužil mnohem víc?14:47Ján MlynárikNa otázku pana Jaroslava - Jak hodnotím „Lex Beneš (2004)“ o Benešových zásluhách o stát? odpovím:
Tento zákon považuji za generalizující a tudíž neodpovídající historické skutečnosti. Když už, tak zákon by měl mít dvě složky:
Do roku 1938 se o stát zasloužil, po roce 1938 svojí prosovětskou a protiněmeckou politikou ho poškodil.
Takže nula od nuly pojde. Tudíž neměl být přijímán žádný zákon o zásluhách.
Na další Vaší otázku - jaký stát měli vlastně zákonodárci na mysli?
Platí odpověď na předcházející otázku. Vedle T.G.M. a M.R.Štefánika se Beneš zasloužil o ČSR, byla to důležitá a né tudíž pomocná role, jak uvádíte. Svojí iracionální, šovinistickou, protiněmeckou politikou, umožnil položit základy státu totalitního. O co se zasloužil, to později vlastnoručně zničil. Žádná sláva, jenom smutek.:45RomanVážený pane doktore,
měly Lidové milice oporu v tehdejších zákonech?
Děkuji. Roman15:08Ján MlynárikPane Romane,
Lidové milice, které sehrály smutnou roli v komunistickém puči neměly žádnou oporu v tehdejších zákonech. Politické strany si za své existence vytvářely různé korporace, odborové, družstevní, tělovýchovné, kulturní i branné. Ale ty neměly statut zákonných institucí, jež by mohly vykonávat dokonce státní výkonnou moc. Korporace nemůže mít statut ozbrojené složky podle zákona. Milice v únoru 1948 se projevily jako relikt někdejších Rudých gard z roku 1945, které komunistický ministr Nosek vysílal na tzv. pacifikování, rozuměj loupení a znásilňování pohraničí. Zde se opět projevila svévole komunistů, kteří adhoc vytvářeli zákony podle své potřeby.:50Vladimír PetřinaPne Mlynáriku,existoval v roce 1948 ještě svobodný tisk, nebo média již byla pod kontrolou komunistů?15:22Ján MlynárikOtázky pana Petřiny o existenci svobodného tisku v roce 1948 souvisí s celou dobou od roku 1945. Tisk politických stran sdružených v Národní frontě kontrolovalo Ministerstvo informací, které převážnou dobu řídil komunistický ministr Václav Kopecký, ovšem za významné součinnosti předních českých umělců, jako sekčních šéfů jednotlivých odborů. Vše co by narušovalo lidově-demokratický duch Národní fronty bylo řízeno a omezováno politickými stranami a tudíž zglajšaltováno, a to v protiněmeckém duchu národní revoluce. Odlišné hlasy se vyskytovaly jenom v týdenících, vedených osobnostmi jakými byli Pavel Tigrid, nebo Ferdinand Peroutka (Obzory, Dnešek), které ovšem byly také napadány cenzurou a několikrát jim hrozilo zastavení. V únoru 1948 tyto týdeníky samozřejmě skončily.:01Jiří JáklChtěl bys se Vás zeptat na to, jaký vliv mělo na události února 1948 poválečné rozhodování spojenců o rozdělení vlivu mocností v Evropě, kdy naše země prý byla přepuštěna Sovětskému svazu?15:32Ján MlynárikPane Jákle,
na vaši otázku by se dalo odpovědět rozsáhlou analytickou studií. Velmi stručně bych chtěl zde připomernout rozhodující roli USA, které byly ve válce s Japonskem i po skončení porážky nacismu v Evropě. Představitelé USA potřebovali pomoc Stalina proti Japoncům. Bez ní předpokládali, že počet amerických obětí dosáhne několik statisíců padlých, čemuž se přirozeně chtěli vyhnout. Proto narozdíl od Churchilla a Britů nechtěli dráždit Stalina v žádné otázce jeho imperiálních zájmů a  tudíž ani pokud jde o vyhnání Němců z Polska a Československa a také jiných středoevropských států.
Zahájení válečných operací Sovětského svazu proti Japonsku válku jak známo nezkrátilo ani nerozhodlo.
Smutným dodatkem je, že určitou benevolencí a shovívavostí západních mocností Stalin územně rozšířil své impérium, včetně naší Podkarpatské rusi, zabráním Haliče a východního Polska, nejvíce ze všech ruských carů, jedině on získal nová uzemí.