Vinohradská 12: Veřejnost musí dát najevo, že stojí o nezávislé informace
 
Lenka Kabrhelová
Lenka Kabrhelová • Autor: ČRo

Pořad Vinohradská 12, jehož tváří a hlasem je Lenka Kabrhelová, se nedávno stal jednoznačným vítězem 2. ročníku soutěže Podcast roku. Bodoval u odborné poroty a vyhrál i hlasování ve veřejnoprávní kategorii, v autorské pak obdržel nejvíce hlasů podcast Vyhonit ďábla zaměřený na  sexuálních tabu. Za rozhovor s Julií Ioffe byla Vinohradská 12 i v nominacích na letošní Novinářskou cenu v kategorii audiovizuální žurnalistiky. „V době, kdy jsem tam žila, se v USA rozjela spousta denních podcastů, kdy moderátor s nějakým hostem rozebírají do hloubky jedno téma, které rezonuje ve společnosti. Pro mě byl nejinspirativnější podcast The Daily, byl inovativní, nebál se experimentovat. Měl atmosféru, dobře se poslouchal.  Z toho jsme vyšli,“ říká Lenka Kabrhelová o začátcích pořadu.

Byla jste zpravodajkou v Moskvě, ve Washingtonu, napsala jste knížku Havel v Americe, teď jste hlavní tváří úspěšného podcastu Vinohradská 12. Máte ještě nějaký novinářský sen?

Vyhrát Pulitzera? Ne, to je vtip. Myslím, že můj novinářský sen by byl, aby se nám v podcastu dařilo vyprávět silné příběhy a dávat důležité události do zajímavých souvislostí. A to se vlastně netýká jenom podcastu, ale obecně jakékoli žurnalistiky, na které bych se ještě chtěla podílet.

Může po tolika letech člověka ještě novinařina bavit?

Mě to stále uspokojuje. Deset let jsem byla v zahraničí, baví mě znovu se do toho tady doma dostávat.

Čas od času na novináře přichází vyhoření, předpokládám, že přišlo i na vás. Jak jste se mu bránila?

Po novinářské misi v Moskvě a ve Washingtonu jsem se dostala na stipendijní program na Harvardově univerzitě, byl zaměřen na téma polarizace médií a vztahů střední Evropy k Rusku a Spojeným státům americkým. Sešli jsme se tam parta čtyřiadvaceti novinářů z různých koutů světa, všichni jsme byli jeden krok od vyhoření - včetně mě. Zpravodajství, které jsem dělala, mi zabíralo neskutečné množství času a sil. Řada kolegů na stipendiu na tom byla podobně, přemítali jsme o stejných věcech: jestli má novinařina smysl, jak ji dělat. Bylo to navíc rok po zvolení Donalda Trumpa, kdy narůstaly útoky proti novinářům. To stipendium mi dalo šanci z toho všeho vykročit dál, získat novou energii. Někdo po těchhle stipendiích od novinařiny odchází, mě to pomohlo ujasnit si, že v ní chci pokračovat.  Krylo se to s mým návratem do Čech, chtěla jsem zkusit nějakou kontextuální formu novinařiny, ne každodenní zpravodajství. To mi začalo dávat smysl.

Jak jste se na stipendijní program v Americe dostala?

Přihlásila jsem se sama. A hodně mě motivovali někteří kamarádi, pořád mě popichovali, že to je něco pro mě, že to musím zkusit. Doteď nevím, jak se to stalo, že vzali zrovna mě.

Říkáte, že ve vašem podcastu chcete zajímavě vyprávět důležité příběhy. Jde to ale v Česku? Jsme malá země, zajímavých příběhů tu není zase tolik…

To je dobrý postřeh, je v tom samozřejmě tahle nástraha. Myslím si, že náš úkol je hledat nebo se snažit pochopit různé malé příběhy – to, jak jsou zasazené do těch větších a jakou roli v nich hrají. Znamená to rozumět svému okolí, neustále se ptát, neustále hledat a objevovat. Dostat se za denní zpravodajství, zkoušet proniknout hlouběji, a pak to celé podat poutavou a vtahující formou.

Kdy vás napadlo, že chcete v Česku rozjet podcasty?

Když jsem se vracela s Ameriky, přemýšlela jsem, co přesně podniknu se životem. Vrátila jsem se do rozhlasu, ne do zpravodajství, ale do takové malé jednotky, která se jmenuje Kreativní hub. Tam se vyvíjejí nové formáty a shodou okolností zrovna začali pracovat na tom, jak by mohl vypadat zpravodajský podcast. Poptávka na něj byla i od vedení rozhlasu. Tam mi to sepnulo, říkala jsem jim, že v Americe už několik let podcasty frčí a že bych se na nich ráda podílela. Začali jsme vyvíjet různé formáty, jak by to mohlo fungovat, a vnitřní debatou a cestou pokus omyl jsme došli k verzi, kterou už delší dobu vysíláme do světa.

Základní inspirace byla z Ameriky?

Ano. V době, kdy jsem tam žila, se v USA rozjela spousta denních podcastů, kdy moderátor s nějakým hostem rozebírají do hloubky jedno téma, které rezonuje ve společnosti. Pro mě byl nejinspirativnější podcast The Daily, byl inovativní, nebál se experimentovat s mluveným slovem a psaným textem, někdy i s přednesem mluveného slova. Měl atmosféru, dobře se poslouchal.  Z toho jsme vyšli.

Jak těžké bylo formu, pro kterou jste se rozhodli, v rozhlasu prosadit?

Byl to proces. V rámci rozhlasu se ozývaly různé hlasy, jak by měl výsledný tvar vypadat. V době, když jsme začínali, tu byla podcastová scéna v podstatě v bodě nula. Amerika už byla mnohem dál, lecčíms si prošli, nemělo cenu vše objevovat, ale spíš navázat na to, co už bylo vyvinuto a odzkoušeno jinde. I sami Američani nám říkali, nebuďte blázni, přeskočte těch deset let, co máme za sebou, kdy třeba někdo seděl v garáži a natáčel tam, aby to znělo jako v garáži.

Reklama
Reklama

Vyhonit ďábla: Mužský pohled na sexualitu je tu odjakživa, nám naopak pomohl ženský pohled

Každý den máte ve Vinohradské 12 jednoho hosta, váš pořad trvá kolem dvaceti minut. Zvenku to vypadá, že jen někoho pozvete, natočíte to a jdete domů. Co výroba podcastu obnáší?

Hodiny, hodiny a hodiny práce. Doslova pižlání se se zvukem. Já jako moderátorka to navenek zaštiťuji, je tam editor, rešeršista, sound designer. Natočeného materiálu je víc, člověk se pak snaží dát ho do nějaké podoby, aby slova dávala smysl. Hledají se archivní zvuky, musíme si vždy ujasnit, jak s nimi chceme pracovat, čím budeme hlavní vyprávěcí linku doplňovat. Tohle se děje celý den, k tomu píšeme doprovodné materiály na web iRozhlas. V šest sedm večer jsme rádi, že podcast začneme dávat dohromady, musíme hodně hlídat, abychom doplňováním audio nahrávek nějaké vyjádření významově neposunuli. Sound designer řeší, jak to doplnit hudbou, na co dát jaký akcent. Autor hudby Martin Hůla skládá nový podkres pro každý díl, který zvučí. Samozřejmě všichni víme, že hudba umí manipulovat význam, takže ji převracíme ze všech stran, jestli jsme zvolili správně. Finální poslech nového podcastu na další den je pak často až před půlnocí. A pak se ještě připravit na další den…

Zbývá vám čas na normální život?

Snažím se, ale je to spíš jeden z mých snů.

Nepomohl by jeden moderátor navíc?

Určitě. Ale spíš – vzhledem k objemu práce – jeden člověk v denním týmu navíc. Když vidím, kolik zkušeností kolegové za ten rok nabrali a jak komplexní práci dokážou vytvářet, dovedu si představit, že by po jejich boku mohli vyrůstat juniorní rozhlasoví novináři. Mimochodem zmiňovaný podcast The Daily startoval ve třech lidech jako my, teď má jejich tým desítky novinářů.

Podle čeho si vybíráte své hosty?

Já hodně přicházím s tipy z audiovizuálního světa, skvělými tipy z toho psaného přispívá šéf iRozhlasu Radek Kedroň. Kritériem je určitě aktuálnost, pro mě je nejdůležitější, aby host uměl téma dobře odvyprávět. Hodně lovíme mezi rozhlasovými kolegy, jednou z myšlenek našeho podcastu bylo prezentovat jejich práci. Dělají ji skvěle - a u nás dostanou možnost mluvit o ní trochu jinak. Vybřednout z běhu zpravodajství, říct více věcí, protože většinou k nějakému tématu nasbírali neskutečné množství informací. My jsme ideální platforma, kde to můžou prodat.

Kolik dílů podcastu už máte za sebou?

Přes tři sta.

Lenka Kabrhelová
Lenka Kabrhelová • Autor: archiv LK

Koho považujete za velké úlovky?

Mám radost z řady zahraničních hostů, výborné byly novinářky Susan Glasser nebo Julia Ioffe. Například Susan pracuje v prestižním americkém časopise New Yorker, mluvila jsem s ní loni na podzim před impeachmentem prezidenta Trumpa - a ona v poměrně jasných souvislostech popsala, co se v Americe odehrává a jak tomu rozumět. Teď nedávno jsme mluvili zase s maďarským novinářem Mártonem Gergelym, vykládal o tom, jakým způsobem se v Maďarsku média, hlavně ta veřejnoprávní, dostala do područí státu - a co to všechno znamená. Detailně krok po kroku odvyprávěl celý ten proces; byl to mrazivý poslech. Řada posluchačů v našem středoevropském prostoru se tím cítila oslovena.

Proč máte potřebu zvát respondenty z ciziny? V české novinařině to stále není úplně obvyklé.

Protože jsou relevantní a protože si myslím, že nám můžou pomoct s pochopením toho, co se děje u nás. Hodně věcí se totiž ve světě opakuje a oni mají zajímavé zkušenosti. Často jsou to lidé, na které jsem ve světě narazila během své praxe, přišlo by mi škoda a ostuda nezapojit je do české debaty. Když se omezíme jen na hlasy z Česka, budeme se uzavírat stále více do sebe - a to není dobře.

Máte naopak někoho, koho byste do svého podcastu nechtěla pozvat?

Kohokoli, kdo je rasista a šíří nenávistné myšlenky, bych určitě nepozvala.

Takoví lidé se ale v českých médiích včetně veřejnoprávních vyskytují. Jak si vysvětlujete, že dostávají prostor?

Já si myslím, že to je nepochopení toho, co je vyváženost a co znamená rozmanitost. Já už ten klišoidní výraz “pět minut Hitler, pět minut Židé” ani nechci říkat, ale že někdo má extrémní názor, ještě automaticky neznamená, že by měl dostávat možnost ventilovat ho ve veřejném prostoru. Ve vysílání si zaslouží být nejrůznější názory z celého širokého spektra společnosti, ale ty extrémní nepatří do škatulky relevantní.

Jak se bude podcastový trh podle vás dál vyvíjet?

Hodně bude záležet na monetizaci podcastů, protože kvalitní audiotvorba je drahá. Musí se to vyplatit i soukromým médiím -  když to tak bude, bude to větší konkurence i pro nás, větší tlak na posouvání kvality a inovací. Lidé v tuhle chvíli podcasty konzumují a chtějí je poslouchat – takže v tomhle směru je pole otevřené.

Mluvili jsme o podcastu, kde jste řešili omezování veřejnoprávních médií v Maďarsku. Politizace médií je problémem i v dalších zemích našeho regionu. Čím to je a co s tím?

Jak jsme se dozvěděli od Mártona Gergelyho, je to dlouhodobý proces, kterému jsme možná ne všichni věnovali včas pozornost. V Česku je nicméně situace asi trochu jiná než na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku. Veřejnoprávní média tady od devadesátých let byla silnější než v ostatních částech střední Evropy. Tam mohla pod vlivem politiků oslabit rychleji a také k tomu došlo. Ale nevztahovala bych tyhle procesy jen na prostor, kde žijeme. Teď podobné věci vidíme třeba ve Velké Británii, kde se zvýšily útoky na BBC. Měla jsem v podcastu i novinářku Glendu Gloriu z Filipín, jejíž online deník Rappler de facto supluje veřejnou službu, protože tam neexistuje. Vláda se je za to snaží tvrdě pronásledovat. Obecně si myslím, že hlavně veřejnost musí dát najevo, že stojí o informace, které jsou nezávislé a nejsou nikým kontrolované.

Jenže to se u nás často neděje. Proč veřejnost ve střední Evropě nedokáže svá nezávislá média před politiky bránit?

Opravdu jsme přesvědčená, že společnost zaspala, byla zahleděná do drobných bitev, byla polarizovaná - a nevšímala si důležitých, jako je právě ochrana médií. A selhala nepochybně i sama média, nebyla schopna rozpoznat moment, kdy je politici začali spoutávat, někdy se navíc i sama přidávala na strany různých politiků. Aktivistický boj byl pro ně důležitější než novinařina a nezávislost; to se nám všem vymstilo.

Jak byste se zachovala vy, kdybyste se dostala pod politický tlak?

Věřím, že já ani nikdo další ve zpravodajství by na něj nepřistoupil.

 

https://www.instagram.com/p/CBfd6G8jJLU/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundrao
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1696

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte