Německo nechce ze současné krize vzejít příliš dominantní

Německo tento týden přebírá půlroční předsednictví Rady Evropské unie. A děje se to v situaci, kdy pandemii i její hospodářské následky zvládá lépe než jiné západní demokracie. V aktuálním Respektu najdete v rubrice Kontext článek nazvaný Uměřené vyznání lásky, který německé evropské plány podrobněji rozebírá. Jako jeho doplněk nabízíme rozhovor s Janou Puglierin, ředitelkou berlínské kanceláře think tanku European Council on Foreign Relations (ECFR).

Jak se v těchto měsících mění německá evropská politika?

Hodně se mluví o tom, že fond obnov, který se snaží prosadit Angela Merkel spolu s Emmanuelem Macronem, představuje velký obrat v německém přístupu k EU. Protože vláda prvně souhlasila se společným evropským dluhem. Jsou tu ale dobré důvody k názoru, že ve skutečnosti nedochází k tak dalekosáhlé změně, jak ji mnohdy popisuje anglosaský tisk. Fond obnovy je vysvětlován i podporován jako výjimka v konkrétní historické situaci, politici zdůrazňují, že to neznamená trvalý posun k fiskální unii. Němci náhle nezačali o eurozóně přemýšlet jinak, nestali se ve svém myšlení více francouzskými nebo italskými.

Co se tedy stalo?

Němci měli strach, že se EU vlivem pandemie rozpadne, měli starost o vnitřní trh. Převládlo přesvědčení, že nemůžeme tak jako během krize eurozóny opět vzejít z propadu posilněni, zatímco ostatní strádají, protože si nemohou dovolit tak štědrou záchranu svých ekonomik jako my. To ale neznamená, že Němci začali podporovat trvalé společné dluhy nebo transferovou unii, tedy větší a trvalý přesun zdrojů z bohatších do chudších oblastí měnové unie. Aktuální rozhodnutí o fondu obnovy a jeho financování představuje zlom. Ale je to výjimka, nebo nový normál? Řekla bych, že výjimka. Není to hamiltonovský moment, tedy velký krok k evropské federaci. Ale umím si představit, že tento fond vytváří fakta, před která už nebude možné jít - například v příští krizi bude snadné sáhnout k podobnému řešení a třeba jít ještě dál.

Kolik kritiky sklízí německá vláda za svůj ústupek Macronovi a souhlas s evropským dluhem?

Moc ne, ale to se dá vysvětlit tím, jak je fond obnovy v CDU/CSU komunikován. Jako ojedinělý krok. Navíc na záchranu trhů našich partnerů, které jsou odbytištěm německého zboží. Ústupek byl možný asi jen díky tomu, že vláda tak dobře zvládla pandemii a preference CDU/CSU stouply na 40 procent. Kdyby zůstaly na 27 procentech, tak by to asi také vypadalo jinak.

Mění se kromě fondu obnovy ještě něco významného v německé politice vůči EU?

Vidím hlavně hodně kontinuity a žádné ohňostroje nápadů a la Macron. Německo pojímá předsednictví EU v roli upřímného vyjednavače, mocnosti ve středu, která dokáže státy držet pohromadě. To je v bytostné tradici německé evropské politiky, nadále není populární mluvit příliš o vlastních zájmech. Německo se snaží protlačit do fondu obnovy dvě témata - digitální technologie a klima. A mírnou změnu představuje téma “evropské suverenity”, o níž se zde častěji hovoří. Tedy nikoli coby návrat protekcionismu, neboť se Německo stále vnímá jako obránce otevřenosti, volného obchodu a globalizace - ale spíše posilují úvahy, že v některých oblastech musíme být coby Evropané samostatnější než doposud.

V čem konkrétně?

Mluví se zvláště o návratu produkce léků do Evropy.

A mluví se o “německé suverenitě, respektive soběstačnosti”, nebo o “evropské suverenitě, soběstačnosti”?

Jsme přece Němci (smích). Takže samozřejmě se mluví jen o evropské suverenitě, podáváme vše evropsky.

Jak významné bude během předsednictví téma evropské zahraniční a bezpečnostní politiky? A obecněji role EU ve světě, kde roste moc nedemokratických režimů a zároveň se už Evropa nemůže tak jako dříve spolehnout na USA?

Je to samozřejmě bod programu, Německo například věnovalo hodně energii tématu boje s pandemií v chudších zemích. Chce také posilovat roli EU v multilaterálních institucích, jako jsou WHO, WTO a mnohé další. Nebude to ale priorita, stejně tak nebude prioritní ani rozvoj společných obranných struktur. Německo také nadále podporuje zavedení většinového rozhodování o zahraniční politice EU, ale ani to nebude to priorita, které věnuje hodně energie. Původně měl být jednou z priorit vztahy EU s Čínou, avšak vzájemný zářijový summit byl odložen na neurčito - a je otázka, nakolik se Evropa v této otázce posune. Energie předsednictví bude mířit dovnitř, na nápravu našich slabin. Na zvýšení ekonomické samostatnosti a odolnosti. Třeba zaostávání na poli digitálních technologií má také geopolitické důsledky.

Německu se daří. Bude přece jen v příštích měsících či letech v Evropě více mocensky prosazovat své představy?

Ne, bude se dál snažit postupovat společně s Francií a ostatními. Spíše máme strach z toho, že bychom ze současné krize vzešli příliš dominantní a že se pak ostatní Evropané nebudou cítit v sousedství německého kolosu úplně dobře. Navíc výraznou lekcí z posledních evropských krizí - finanční i uprchlické - je, že Německo bylo v Evropě vnímáno jako jednající příliš samostatně, bez ohledu na názory ostatních zemí. Tomu se chceme vyhnout.