Naše představa kutilství pořád vychází z Přemka Podlahy

„Praxe se proměňuje, ale navzdory všem změnám je tu jasná kontinuita, protože lidé mají pořád tendenci něco vyrábět,“ říká kulturní geograf ze Sociologického ústavu Akademie věd České republiky Petr Gibas. Tříletý výzkum fenoménu kutilství v Česku na začátku roku společně s kolegy završil vydáním druhé publikace a uvedením výstavy Kutilství: Od udělej si sám k DIY v Národním muzeu. Cílem badatelů mimo jiné bylo rozšířit představy veřejnosti o kutilství, které pořád zůstávají silně ovlivněné figurou Přemka Podlahy a televizními pořady typu Receptář. Současná kutilská praxe, ale postupuje také k větší profesionalizaci, třeba díky využití 3D tiskáren nebo bývá rámována ekologickým apelem. Všechny motivy ale stále propojuje chuť tvořit a smysluplně trávit volný čas.

Při pročítání vaší první publikace Kutilství: drobná mozaika svépomocné tvorby možná čtenáře překvapí, jak je svět kutilství rozmanitý, a co všechno do něj vlastně spadá. Kdo jsou dnešní kutilové a kutilky?

To je otázka definice a vůbec toho, co za kutilství považujeme. Docela dlouho jsme přemýšleli nad tím, co do kutilství ještě spadá, bylo to poměrně komplikované, protože pole tvůrčí činnosti je opravdu obrovské. Naším cílem nebylo vytvořit fixní definici, ale jako klíčové se ukázalo tvůrčí myšlení a schopnost využít pro své účely to, co je právě po ruce. Zároveň jsme chtěli nabourat standardní představu o kutilství jako primárně maskulinní činnosti. Když se podíváte na podstatu toho, co lidé dělají, není tahle představa opodstatněná. Tím se pole zkoumaných činností rozšířilo, protože i škála činností rámovaných jako „ženské“ - čili třeba výroba dekorací - do naší volné definice spadá.

Říkáte, že ženy samy sebe neoznačují jako kutilky už proto, že je to slovo divné. A že obecně existuje vůči tomuto vymezení jistá rezistence. Je to i tím, že přetrvává typická představa kutila v dílně rodinného domu? A jak se od ní reálné kutilství liší?

Praxe je určitě jiná. Zároveň si s kutilstvím často spojujeme materiály jako dřevo nebo železo a místa jako dílny nebo speciálně vyhrazený pracovní stůl v bytě. Takže je to představa velmi specifická, která úplně neodpovídá reálné praxi socialismu, odkud jsme si ji odnesli. Na druhé straně kutilství je tady mnohem déle, už za první republiky mělo velmi specifický obraz. Jaroslav Hašek kutilství věnoval jednu sarkastickou novelu, kde jej neuvěřitelným způsobem ironizuje jako činnost taženou trhem a časopisy jako Rádce do domácnosti. Souhrnně řečeno: praxe se proměňuje s ohledem na sociální a ekonomický kontext a podle dostupnosti věcí na trhu, mění se i motivace, ale navzdory všem změnám, zde zůstává jasná kontinuita, lidé mají pořád tendenci něco vyrábět.

Byli jste první v Česku, kdo výzkum kutilství, jeho šíře a proměn v takovém rozsahu realizoval. Proč podle vás byla tato oblast doposud stranou akademického zájmu navzdory tomu, jak rozšířeným fenoménem je?

Na to je asi více odpovědí a všechny budou svým způsobem platné. Jedna je, že jde o „obyčejnou věc“, která není považovaná za vědecké téma. Náš výzkum financuje ministerstvo kultury a jeho výstupem jsou publikace a výstavy pro veřejnost. Není to zdánlivě téma pro „seriózní vědu“ jako sociologie - to je zřejmě jeden z důvodů, proč se u nás kutilství nikdo nevěnoval. Když je potřeba zjistit něco o práci, věda se zaměří na trh práce, a na nezaměstnanost. Problém je, že se tím rovnou vymezí i to, co jsme pak o společnosti schopni říct. Spoustu zajímavého přitom mohou vypovědět i věci, které se na první pohled nezdají tak důležité.

Jaký náhled na společnost tedy všední činnosti otevírají?

Jsou disciplíny, které přímo cílí na témata utvářející společnost. Já se pohybuji na pomezí kulturní geografie a antropologie, to jsou samo o sobě disciplíny, jejichž zájem se soustředí na „obyčejné“ lidi a jejich životy a otevírají obyčejná témata. Ale i ta jsou důležitá pro pochopení společenských struktur – lidé prostřednictvím rodiny, příbuzných, zahrádek, kutilství, ale i každodenních starostí žijí velké otázky jako zdravotnictví, školství nebo územní plánování.

Co obecnějšího o lidech vypovídá samo kutilství?

Výzkum fenoménu kutilství nabourává úvahy nad prací jako takovou. Způsob, jakým v současnosti o práci a v důsledku také o zaměstnání mluvíme jako o ekonomické činnosti, neodpovídá tomu, jak mu lidé rozumějí a žijí ho. Hlavní poučka formátující školství, politiku i ekonomiku je, že člověk je líný a snaží se maximalizovat svůj užitek – tedy, že chce dělat co nejmíň, za účelem co největšího zisku. Ale pak se díváte, co lidé skutečně dělají a zjistíte, že tato představa tady je, protože umožňuje a ospravedlňuje některá technokraticko-inženýrská opatření. Jenže většina lidí nechce prostě nic nedělat. Často ale nenachází smysl ve svém zaměstnání, takže tvůrčí energii vynakládá mimo něj. Lidé si velmi cení práce, která má smysl, a ten může být různý. A jasně se ukazuje, že ani jejich pracovní morálka neodpovídá zmíněnému, zdánlivě racionálnímu ekonomickému předpokladu. Navíc se vůbec nepotkává s tím, co nám lidé říkají v terénu, když se s nimi bavíme o tom, co dělají a proč.

Lidé tedy chtějí smysluplně trávit aspoň svůj volný čas a být užiteční. Ale pro někoho může být svépomocná tvorba vynucená ekonomickým nedostatkem. Považuje pak takový člověk sám sebe za kutila, když ho to ani nemusí bavit?

Musím říct, že jsme moc lidí, které by něco vyrábět vůbec nebavilo, nepotkali. Asi to obecně odpovídá tomu, že lidé jsou ze své podstaty produktivní, mají rádi, když jim pod rukama něco vzniká. I když něco děláte z nutnosti, neznamená to, že vás to nemůže těšit, to by byla myšlenková zkratka. Dnes mnoho lidí dělá něco z nutnosti a současně třeba z ekologických důvodů. Nemusí z toho mít čistě jen potěšení, roli hraje třeba právě i morálka. Část lidí si svépomocně staví bydlení, protože nemá peníze, a část, protože je to ekologické. Většinou se to ale prolíná, kutilství je téma, v němž je propojení různých motivací krásně vidět. Potřebuji sehnat nábytek výhodněji, ale zároveň chci kvalitu, kterou mi trh nenabízí, tak si ho vyrobím sám a lépe.

Vnímají pak lidé vlastní výrobky jako hodnotnější, i když nemusejí dosahovat stejných estetických kvalit jako ty, které produkuje trh?

Lidi se obecně rádi baví, o tom, co dělají: je za tím jednak hrdost, že něco dělají, ale zároveň si mnohdy uvědomují, že ty věci nemají takovou estetickou hodnotu, jako profesionální výrobky. Vědí to, a tak trochu se za to omlouvají.

Co konkrétně vaši respondenti vytvářeli?

Nepřeberné množství typů věcí od nejrůznějších vychytávek na zahradu jako lavici a současně houpačku, až po různé bizarnosti vyrobené ze starých kol nebo naopak kola vyrobená z jiných zbytků. Dále jsou to věci praktické, věci do domácnosti, dekorace.

Zabývali jste se také populárními skupinami týkajícími se kutilství na Facebooku, kde si lidé radí a navzájem obdivují své výtvory?

Sociální sítě jsme až tak intenzivně nesledovali. Klasická kutilská motivace je, že člověk chce dělat něco smysluplného pro sebe nebo své blízké, něco si vyměňovat, darovat, ukazovat, a na základě toho se socializovat. A to všechno sociální sítě umožňují ve velkém. Rukodělnost lidi spojuje velmi snadno bez ohledu na jejich politické názory. Nicméně kutilství neděláte primárně proto, že chcete něco získat - ovšem na sítích často hraje roli zisk. Když někomu osobně řeknu, že se mi jeho práce líbí, negeneruje to zisk. Pokud to ale udělá více lidí na sítích, tak už to zisk generuje a může být motivací se na sítích předvádět. Proto jsme si kutilství vymezili jako činnost, která není zisková, a tak se i vyhnuli tématu sociálních sítí.

Připravili jste už druhou výstavu spojenou s vaším výzkumem, má název Kutilství: Od udělej si sám k DIY. Jaký je rozdíl mezi kutilstvím a fenoménem DIY (udělej si sám)?

DIY jako koncept nebo představa vychází z jiného historického kontextu a je mnohem širší než kutilství, protože sám může dělat člověk spoustu věcí, třeba vařit. Pracovat na zahrádce, dělat něco bez účasti oficiálních aktérů. Kutilství v sobě zahrnuje něco rukodělného, něco opravujete, předěláváte, kdežto jako DIY si můžete i naprogramovat webové stránky. Má v sobě trochu jiný étos, politický a ekologický přesah, člověk se díky němu může vymezit proti kapitalismu, i když se i DIY samo stává zdrojem zisku a součástí kapitalismu. Klasické kutilství v sobě otevřenou politickou dimenzi nemá.

Ale mimoděk s sebou nese onu ekologickou dimenzi…

Nepřiznaně, ne nijak explicitně. Ve smyslu: „Přece nevyhodím všechny ty flašky od okurek, ale postavím si z nich skleník.“ Využívám znova věci, které mám při ruce, nicméně nedělám to primárně kvůli ekologii, ale proto, že jsem tvůrčí.

Co hlavního jste skrze výstavy chtěli o kutilství sdělit?

Výstupem výzkumu byly dvě výstavy, jedna předloni a druhá otevřená na konci roku 2020. Záměrem té první v Chebu bylo ukázat to, co jsem zmiňoval: že kutilství, o němž často přemýšlíme jako o maskulinní činnosti, překračuje hranice mužský-ženský. I ženy kutí, jen se o tom tolik nemluví. Chtěli jsme ukázat šíři činností z hlediska materiálů, technologií i motivací, když vezmeme v úvahu klasický rozměr kutilství a genderově ho rozšíříme. Takže na výstavě byly věci jako motokára vyrobená pro sedmileté dítě, sekačka z motoru pračky, ale i uháčkované a kreslené dekorace, návody na rukodělné činnosti s dětmi a podobně.

Zmíněnou druhou pražskou výstavu zatím neviděl skoro nikdo, protože je pořád zavřená. Nicméně co nabízí?

Jejím cílem bylo upozornit na změnu, jakou kutilství, jako pole činností a praxí, prodělalo. Měla rozšířit představu o tom, co všechno je kutilství, protože svépomocně si můžete vyrobit i sadomasochistické pomůcky. Současné kutilství navazuje na to socialistické, třeba výměny kazet v osmdesátých letech. Lidé si je vyměňovali a svépomocně vyráběli obaly nebo si stavěli vlastní zesilovače. Elektronické kutilství sedmdesátých a osmdesátých let se pak postupně překlopilo do zmíněného DIY využívajícího 3D tiskárny - a programování může být i cestou k určitému zaměstnání. Dáváme děti do kroužků, kde programují roboty, a v takových činnostech vidíme budoucnost.

Z toho vyplývá, že se kutilství díky technologiím profesionalizuje. Přibývá lidí, kteří používají sofistikovanější metody pro domácí výrobu?

Kutilství vždy oscilovalo mezi amatérismem a profesionalitou. Jste sice amatér, ale můžete být velmi profesionální amatér, lidé, kteří v 70. – 80. letech amatérsky stavěli nejrůznější elektroniku, byli často také velcí profesionálové. A v dnešním tržním prostředí je možné využít takových schopností i touhy lidí tvořit. Vyrobíte zesilovače a vyjdete s nimi na trh, který využije váš tvůrčí potenciál. A tak můžete „skončit“ s vlastní firmou, kdy lidem prodáváte zesilovače jako stavebnici, kterou si doma sestaví - takže by se dalo říct, že trh na kutilství parazituje, využívá chuť a snahu lidí něco smysluplného vytvářet. Na druhé straně se i u nás čím dál víc objevuje protitržní étos, třeba komunitní. Žijete ve městě, potřebujete mít prostor, kde byste si mohli opravit židli, tak vznikne komunitní dílna a okolo toho i nějaké společenství. Trh vám takový prostor nedává, tak si ho sami vytvoříte.

Můžeme takto nahlížet i na začátek loňského jara, kdy byli lidé nuceni okolnostmi šít pro sebe a ostatní roušky?

Lidé rádi něco vyrábějí zcela běžně, jen když přijde pandemie, najednou je to víc vidět. Ukáže se, kolik lidí, především žen, umí šít, a že to není libůstka, ale smysluplná a důležitá schopnost. Takže všichni, kdo mohli, začali šít roušky, protože mohli dělat něco smysluplného i pro ostatní. A najednou je vidět, že lidé nejsou ze své podstaty sobečtí, ale tvůrčí a sociální.

Měla by se přirozená chuť tvořit systematicky podporovat? Je to vůbec možné?

Jeden z důvodů, proč si to lze u nás těžko představit, je to, že jsme jako společnost obecně v zajetí jakéhosi technokratického myšlení a díky tomu jsme schopni podporovat pouze činnosti, u nichž dopředu víme, kam vedou. Takže si třeba řekneme: „Kdyby přišla další pandemie je dobré, aby se děti naučily šít.“ Jenže takhle svět nefunguje, další krize může být úplně jiného charakteru a vyžadovat jiné dovednosti. Kdybychom se tohoto zjednodušujícího přístupu zbavili, tak by rozvoj dovedností byl mnohem snazší. Kdyby se ke školním aktivitám přistupovalo otevřeněji, tak si umím představit způsoby, jak podporovat tvořivost, a to ideálně bez přehnaného důrazu na pohlaví, jak je tomu na mnoha místech dnes. Problém je v tom, že české školství tvořivost často spíše zabijí, místo aby ji podporovalo.

Daří se vám zprávu o kutilství adekvátně předat?

Aplikovaný výzkum společnosti mám rád. Místo výzkumu, o němž se pak napíše článek do impaktovaného zahraničního časopisu, který si přečte dvacet lidí na světě, vznikne výstava, na níž přijdou tisíce návštěvníků, což se nám v Chebu podařilo. Myslím, že je to smysluplný způsob, jak předat výsledky výzkumné a intelektuální práce veřejnosti. Ale samozřejmě to není měřitelné, přínos takového výzkumu se nedá jednoduše spočítat.

Jak jste si v terénu vytipovávali možné respondenty?

Zkoušeli jsme různé metody. Do určité míry jsme vycházeli z kontaktů, které jsme již měli, ale také jsme procházeli různými chatovými a zahrádkovými osadami. Snažili jsme se najít prostory, které vypadaly slibně, a kde mělo smysl začít zvonit a s lidmi se o kutilství bavit. Klíčové je pro tento typ výzkumu překonat ostych z toho, že lidem moc nechcete, ale zároveň i chcete vstoupit do života. Pracovala s námi kolegyně architektka, která nám vytipovala městské lokality podle typu zástavby. Často šlo o rodinné domky se zahradami postavené v sedmdesátých letech, tam kutilské práce najdete, zatímco u domů postavených v roce 1995 až 2000 na klíč je to spíše ojedinělé.

Z toho vyplývá, že kutilství je spíše doménou starších ročníků, nebo to závisí spíš na rodinném prostředí?

S „klasickým“ kutilstvím se setkáte u starších lidí, spíše na venkově, tam existuje pravděpodobnost, že ze stodoly vytáhnou tu popisovanou sekačku s motorem pračky, i když už ji asi nebudou používat. Na Vinohradech ji samozřejmě nikdo nemá, ale to neznamená, že se tady nekutí doma nebo ve sdílených dílnách. Jak už padlo: podoba kutilství se proměňuje a liší se podle věku i pohlaví, ale zajímavé je, že navzdory tomu všemu je sdílená představa o kutilství pořád stále taková „přemkovská podlahovská“. Hlas Přemka Podlahy je stále velmi silný. Souvisí to i s médii - Receptář a podobné programy se stále vysílají a skrze ně se naše představa o kutilství utvrzuje.

Jaký je vůbec váš osobní vztah ke kutilství?

Můj děda byl velký kutil, ale myslím, že skoro každý má v rodině dědu velkého kutila. Navíc můj odborný zájem tíhne ke každodenním činnostem, které lidé dělají rádi, ale je pravda, že jsem pod vlivem projektu také začal víc kutit. Mám rád staré fotografické techniky, takže už delší dobu vyrábím stůl na vyvolávání pod UV světlem. Je to dost komplikované a zatím jsem ho nedodělal, v řádu hodin jsem nad tím strávil celkově tak dva dny, ale už ho „dělám“ asi půl roku.

Výzkum završila druhá publikace o kutilství, budete se dále věnovat podobným fenoménům?

Měl bych psát knížku o zahrádkách, to je můj velký dluh zahrádkářům, se kterými jsem mluvil v rámci minulého výzkumu. Dlouhodobě mě zajímá otázka domova a to, jak se utváří. A zahrádky jsou pro některé lidi domovem, což není asi nijak objevné, ale když se to dá do spojitosti s tím, jak se k zahrádkám v posledních třiceti letech chovala městská správa, tak to vytváří radikální kontrast, protože město do těchto prostor vstupuje bez ohledu na to, že je to prostor domova. Nemluví se o nich jako o prostorech nějaké smysluplné činnosti nebo utváření přírody ve městě, ale často se rámují negativně, aby se snadněji mohly zrušit a na jejich místě se mohlo stavět. Mají v sobě potenciál pro lidštější politiku - ale pro to je potřeba ukázat, že zahrádky jsou součást domova a je nutné k nim přistupovat s jistou citlivostí.

Máte konkrétní příklady?

V Praze, ale nejen tam, je dlouhodobě silné napětí mezi zahrádkáři a městskou správou. Tohle napětí mě zajímá z politicko-ekologického hlediska, jak se utváří městská příroda, jak se o ní promlouvá, jak se spravuje. Zahrádky jsou svéráznou součástí přírody a mě zajímají konflikty, které z tohoto napětí vyplývají. Studium zahrádek ukazuje naši tendenci vnímat stát a trh jako oddělené entity. Ale místo toho, aby město chránilo své aktéry před silnými tržními hráči, stává se soupeřem vlastním občanům. Stát se aktivně podílí na utváření trhu a zároveň je servisní organizací velkých tržních aktérů a na malém prostoru zahrádek se to krásně ukazuje.