Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovory

Lidstvo přijme virus do života

Rozhovor s režisérem Václavem Kadrnkou, který se vrací z karantény na plac

Václav Kadrnka
Václav Kadrnka • Autor: Matěj Stránský

Vyhlášení nouzového stavu před měsícem a půl přerušilo po týdnu natáčení filmu Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého, který vychází z osobní zkušenosti po otcově mrtvici. Štáb tehdy musel opustit starou olomouckou nemocnici, jejíž část produkce předělala na ateliér a která se bude na podzim bourat. V úterý se do ní ale vrátí. A to i s opravdovým doktorem, jenž bude měřit teplotu a dělat testy. V pandemickém režimu se bude natáčet od 5. května do konce měsíce. „Co jsem byl doma, hledal jsem s týmem, jak začít znovu točit. Nechci přijmout rezignaci filmu a života vůbec,“ říká Kadrnka.

Jak bude přesně natáčení probíhat?

Máme jasně daná pravidla a režim. Točíme v uzavřených prostorách staré olomoucké nemocnice. Celý film se odehrává v interiéru. Prostory jsme po vyhlášení nouzového stavu uzavřeli. Nikdo tam nebyl. Jednou týdně jsme je dezinfikovali. Máme domluveného externího lékaře, který nás bude hlídat, měřit teplotu, dělat testy. Zredukovali jsme komparz. Jsme malý štáb a budeme mít hotel jen pro sebe. Pokud by bylo potřeba, můžeme točit za sklem. Dvě dotáčky ve Zlíně a Kroměříži budou komplikovanější, protože jsou v nemocnici s běžným provozem. To ale necháváme až na konec.

Začít znovu natáčet jste plánovali i za předpokladu, že stát neudělí výjimku nošení roušek pro herce před kamerou. To se nakonec v závěru minulého týdne stalo. Jak jste chtěli situaci řešit?

Měli jsme tu výhodu, že se většina filmu odehrává na jednotce intenzivní péče, kde personál nosí roušky, takže bych z nich udělal součást filmu. Doufal jsem ale, že nebudu muset.

https://www.youtube.com/watch?v=No_84cJxJls

Teď zníte optimisticky. Co vám běželo hlavou, když jste se dozvěděl, že musíte natáčení zastavit?

Přerušení bylo traumatické. Chodil jsem poslední den jako tělo bez duše. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Navíc jsme točili těžký obraz a byl jsem nachlazený, takže mě znervózňovalo i to. Nikdo ve štábu nemocný není, testovali jsme se. Ale musel jsem to nějak přijmout. Film si vezme tolik času, kolik potřebuje. Stejně jako matka ve filmu řekne otci: „Vem si tolik času, kolik budeš potřebovat.“ Film si říká sám a já ho musím poslouchat. Přijmout to, ale zároveň si v tom nehledat pohodlí. Bojovat.

Změní to způsob, jak režírujete?

Všechny předchozí filmy jsem zkoušel dělat na jeden nádech. Vydechnout a dát do toho všechno. Tohle je nová situace a učí mě to hledat jiné cesty. A to nemusí být špatně. Můj film je vždy nějaký výsek, synekdocha reality. Vždycky se propojí se skutečností. U Osmdesáti dopisů jsem šestkrát žádali o grant a nedali nám to, stejně jako matka neustále usiluje o povolení a nedaří se to. Křižáček vypráví o otci, který hledá syna a usne. Tátu na konci natáčení ranila mrtvice. Teď točím film o překonávání smrti, strachu z nemoci, který si klade otázky, jestli máme nějakou šanci ovlivnit naše zdraví - tím,  jak myslíme, jak žijeme.

Co je pro vás největší riziko u takhle přerušeného natáčení?

Kdybychom dál čekali, hrozí nejen to, že se budova zbourá, ale třeba i to, že nově natočené nepropojím s už existujícím materiálem, který má nějakou energii, výraz. Přeruší se nit. Bude několik dní trvat, než se nám podaří sehrát. Herci se musí znovu dostat do ztišeného módu. Zároveň ale věřím, že ta situace film vlastně posílí. Že mu bude slušet, protože je o překonávání strachu – jako film sám.

Reklama
Reklama

Karlovy Vary
Václav Kadrnka přebírá v Karlových Varech hlavní cenu Křišťálový globus za film Křižáček • Autor: ČTK

Američtí filmaři uvažují třeba o tom, že by se každá scéna natáčela jen na první jetí, aby se ušetřil čas i peníze a snížila doba, kterou spolu štáb tráví. Musel jste kvůli nové situaci třeba přepisovat scénář, zkrátit nebo zjednodušit scény?

Se svým francouzským kameramanem Raphaëlem O'Byrneaem, který tu zůstal a bydlí v bytě mých rodičů, jsem prošel technický scénář a spoustu věcí jsme museli zjednodušit. Dělám si třeba řadu variant během natáčení. Nechávám kameru plynout, což budu muset upravit. V původní verzi scénáře nebyly klíčové scény na JIPce u sebe, teď jsem je dal k sobě, ať se aspoň to nejdůležitější natočí pro případ, kdyby zase něco přišlo. Zbývá mi sedmnáct natáčeních dní a budu se to snažit dokončit to za patnáct.

Jak si režisér udržuje lásku k projektu v nucené pauze, o níž navíc neví, kdy skončí?

Je to pro mě nesmírně osobní věc, zkušenost na hranici života a smrti, kterou chci sdílet. Táta byl po mrtvici v kómatu a my se ho z něj s mámou snažili dostat. Navíc je to silné, nadčasové téma, u kterého nehrozí, že by najednou vyprchalo. Zároveň pro mě ta situace není v něčem nová. Žádný můj film to neměl jednoduché. U Osmdesáti dopisů jsem přerušoval a začínal třikrát. Přepisoval jsem scénář. Z jednoho roku se stal jeden den - a i tak se povedlo tam jakousi esenci dostat. Filmař má být schopen reagovat. Natáčení není nikdy ideální. I když celosvětová epidemie je samozřejmě extrém.

Nekomplikuje situaci pro režisér a producenta i to, že vlastně točíte pro kina, jejichž osud je nejasný?

Situaci sleduji, probírám to s kolegy i známými filmaři ze zahraničí a vím, že to není snadné. Ale film stejně nebude hotový dříve než za rok. Nejsem úplně fanoušek streamování filmů, na druhou stranu to může být cesta, jak udržet film u diváků. Nevím sice, co to bude znamenat, ale věřím, že lidstvo přijme virus do života a na základě toho přijde nějaká nová energie.

https://www.youtube.com/watch?v=ZFHWq8TnfkQ

Pokud situaci probíráte se zahraničními filmaři, jaké jsou jejich hlavní obavy nebo vyhlídky? Jak situace vypadá jinde?

Základní obavy zůstávají stejné. Rozdíly tu ale jsou. Francie má například větší strach než my. Francouzský producent, s nímž chystám výhledově další projekt, mi říkal, že u nich se nic nerozjede dřív než v červenci, protože třeba pojišťovny nebudou chtít projekty pojistit, když se spekuluje o druhých vlnách. Producenti, kteří teď chtějí začít točit, to budou mít podle mě vůbec mnohem těžší. Natáčení bude otázka individuální odvahy každého producenta, který bude musel hledat způsob, jak to udělat. Mě jsou v tomhle ohledu sympatičtější země jako Dánsko, které kladou důraz na větší individuální zodpovědnost, než aby šly cestou příkaz-zákaz.

Jak se podle vás natáčení a kinematografie promění dlouhodobě?

Na jednu stranu se podepíše na práci. Jedna věc je konec restrikcí, druhá je lidská psychika. Nevím, jestli lidé budou chtít do velkých davů, do velkých štábů. Jestli to budou mít malé štáby jednodušší. Technika je dnes tak dostupná, že se ve třech čtyřech lidech točí zajímavé filmy s nízkými rozpočty, které se dostávají na přední světové festivaly. Možná nás v tomhle ohledu čeká jakési osvobození. Na druhou stranu velké produkce a štáby přinášejí díky pobídkám peníze do malých zemí, jako je Česko, takže věřím, že se najde nějaká cesta, která umožní filmový průmysl rozproudit naplno.

A promítne se to i do témat?

Určitě se to promítne do témat. Stalo se něco, co západní společnost nečekala. Protože se to neodehrávalo před naším prahem, nevíme třeba, že předloni proběhla obrovská epidemie tuberkulózy a zemřel asi milion lidí. Naše společnost vnímá smrt jako něco, co se jí netýká. A téma smrti se vrátilo do našich životů najednou drasticky a nekompromisně - a společnost se s tím bude muset vypořádávat.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte