Podzimní nástup viru je útok na pocit sebejistoty a důvěry ve svět

S příchodem druhé vlny koronaviru nabírají na intenzitě i psychické problémy mnoha lidí. Podle psychoterapeutky a lékařky Olgy Kunertové bude podzim náročnější právě proto, že část společnosti už s tímto vývojem nepočítala - a žila v přesvědčení, že to nejhorší máme za sebou.  A možná to nebude platit ani s koncem nynější vlny. „Dřívější krize také všichni nepřekonali, v letech po druhé světové válce se třeba obrovsky zvedla sebevražednost. Ale až poté, kdy už všechno pominulo. Trochu se obávám, že tohle nás taky čeká - že to teprve přijde,“ říká zakladatelka neziskové organizace PRO Gaudia, která usiluje o zpřístupnění odborné psychické péče potřebným.

Jsme uprostřed druhé vlny pandemie. Mluví se o fyzickém zdraví, máte pocit, že se věnuje dostatečná pozornost duševnímu zdraví?

Obecně se mu věnuje méně pozornosti, i když sem tam nějakou debatu zaznamenám. Hodně se mluví o nárůstu diagnóz – ale v tomto směru se s kolegy příliš nepotkáváme, protože já si myslím, že jde spíše o logickou reakci psychiky na krizovou situaci.

Jinými slovy, že nepřibývá psychicky nemocných, jen lidé pod vlivem aktuální krize častěji vyhledávají psychoterapeutickou pomoc.

Přesně tak. Přibývá diagnostikovaných lidí, protože náš zdravotnický systém nedovoluje poskytovat péči nikomu, kdo nemá diagnózu. Takže je potřeba lidi nějak diagnostikovat a jejich počty rostou. Ale myslím, že je to opravdu spíše tím, že lidé víc psychoterapeutickou pomoc potřebují a víc si o ni říkají. Zaznamenala jsem také studii o biochemicko-psychických dopadech viru samotného. Nevím, jak moc je to prokázané, ale je tu teorie, že protilátky, které tělo na základě infekce vytváří, nějakým způsobem ovlivňují systém mozkových mediátorů, v důsledku čehož klesají tzv. hormony dobré nálady. Jejich nedostatek pak způsobuje deprese.

Neznamená psychickou zátěž už jen projít si nemocí?

Znamená, je to svým způsobem trauma, na které psychika následně reaguje symptomy posttraumatického syndromu, panickými atakami, nespavostí. A je zatím obtížné odlišit, co je přímý důsledek infekce a co je onou psychickou reakcí. Ale s covidem jsou určitě spojené pocity ohrožení zdraví, možná i života. Člověk je rovněž infikovaný, takže je společensky stigmatizovaný, je hrozbou pro ostatní. To všechno jsou psychologicky velmi složité momenty.

Někteří nemocní byli přímo ostrakizováni a napadáni.

I v nemocnicích a u zdravotníků to hraje roli. Kde je covid, tam se ostatní bojí chodit a nechtějí, aby s nimi personál z těchto oddělení chodil na obědy a potkával se s nimi.

Je tahle psychická zátěž nyní jiná než na jaře? Alespoň nálady se zdají být jiné – před půlrokem se společnost semkla, šily se roušky, pravidla se více dodržovala…

Myslím, že hodně lidí včetně mě si nepřipouštělo, že by nějaká druhá vlna mohla nastat.  Teď jsme tím nepříjemně zaskočeni, je to útok na pocit sebejistoty a důvěry ve svět. Na jaře jsme měli pocit, že za nějakou dobu to odplyne, vyřeší se to, někdo to vyřeší…  A že je potřeba chvíli počkat doma.

Že to zkrátka chvíli vydržíme a bude to pryč…

Jenže se ukazuje, že to tak jednoduché nebude. Druhou vlnu je z tohoto hlediska daleko složitější přijmout, mnohem víc lidí reaguje pocitem bezmoci, agresí, zahlížením na druhé, naopak solidarity je méně než bylo na jaře.

Čím konkrétně je to způsobeno? Tím, že lidé jsou druhou vlnou prost zaskočeni a jsou už také unavení?

Ano a hůř se také vymýšlí, co teď s tím. Člověku většinou psychicky pomáhá nějaká akce, takže lidem pomáhalo šít roušky nebo dojít nakoupit seniorům. Teď příležitostí pomoci ubylo - nebo možná ubylo ochoty pomáhat, protože lidé se cítí víc ohrožení. A když se cítí ohroženi, tak se více soustředí na svůj život a svoje potřeby.

Nyní se hůř vymýšlí, jak vše v psychickém zdraví přežít. Přesto, jak na to?

Obecně se těžko radí. Ale základní principy jsou pořád stejné: snažit se nepodlehnout té výjimečné situaci. Pracujeme doma, ale je lepší nepřestat o sebe pečovat, nemůžeme chodit cvičit, ale je dobré se dál hýbat. Je důležité zachovat si činnosti, které nás držely při životě. Myslet na drobné akce, které nám pomáhají žít smysluplně i v té okleštěné situaci; nemusí to být nic velkého. A ideálně si v tom celém najít i něco dobrého. Ušetříme třeba nějaký čas, tak jej využít na něco, co jsme dosud nestíhali, k seberozvoji. Na straně druhé oproti jaru je to dnes opravdu  ještě složitější v tom, že pravidla se hodně mění a jsou různorodější -  to je hodně znejišťující.

V Česku pořád panuje jakýsi ostych otevřeně mluvit o psychických potížích, takže je na místě se zeptat: je normální v této situaci cítit úzkost, paniku, deprese?

Jsme lidé zranitelní a logicky reagujeme na pocity ohrožení.

V té debatě je ale někdy slyšet, že jsme rozmazlení, že přece předchozí generace prošly válkami a mnohem většími útrapami.

Ale naši předci dříve také trpěli, jen to nebylo zachyceno ve statistikách, které máme dnes, a neměli dostupnou pomoc. Takže to je trochu optický klam. A dřívější krize také všichni nepřekonali, v letech po druhé světové válce se třeba obrovsky zvedla sebevražednost. Ale až poté, kdy už všechno pominulo. Trochu se obávám, že tohle nás taky čeká, že to teprve přijde. Když je totiž proti čemu bojovat a s čím se potýkat, tak to dává smysl, ale když to akutní nebezpečí pomine, tak na člověka dolehnou posttraumatické potíže včetně otázky po smyslu života. Už se není čeho bát, ale člověk se budí v noci s úzkostí a připadá mu, že selhává. Žít normální život s takovým zážitkem je těžké. Moc to vlastně nejde – člověk s tímto prožitkem se totiž vrátil změněný, má jiné prožívání a běžné starosti najednou nedávají smysl.

Mohla by mít pandemie v tomto smyslu i celospolečenské dopady? Prožíváme ji všichni, byť s různou intenzitou.

Nechci malovat černé scénáře a netroufám si to odhadnout. Nějaké dopady ale mít bude, zcela jistě přibude lidí, kteří budou mít psychické problémy, budou v tomto smyslu posttraumatičtí a budou potřebovat pomoc.