Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Rozhovory, Společnost

Adam Ondra: Lézt svůj sen

Další rekord: Adam Ondra vylezl nejtěžší sportovní cestu světa v norském Flatangeru, čímž vytvořil nový stupeň obtížnosti 9c

Sportovní lezec Adam Ondra (na snímku) vylezl 3. září v norském Flatangeru nejtěžší cestu světa a zavedl tak nový stupeň obtížnosti 9c.  • Autor: ČTK
Sportovní lezec Adam Ondra (na snímku) vylezl 3. září v norském Flatangeru nejtěžší cestu světa a zavedl tak nový stupeň obtížnosti 9c. • Autor: ČTK

Loni v listopadu sportovní lezec Adam Ondra za osm dní přelezl nejtěžší stěnu světa Dawn Wall v Yosemitském národním parku. Obávaný takřka kolmý útvar v masivu El Capitan vylezl jen s jističem a volným přelezem. Byl třetí, komu se to podařilo, navíc dobu přelezu zkrátil o 11 dní. Americká média při té příležitosti psala, že jeho styl a rychlost překonávají  hranic možného.

O uplynulém víkendu se znovu zapsal do historie: tentokrát vylezl nejtěžší sportovní cestu světa v norském Flatangeru, čímž vytvořil nový stupeň obtížnosti 9c.  Cestu, která má zatím jen pracovní název Project Hard, navrtal v roce 2013, ale jejímu přelezení se intenzivně věnoval až v loňském roce a také po celou letošní sezonu. Při této příležitosti připomínáme rozhovor s Adamem Ondrou z roku 2013.

Ačkoli je nejlepším skalním lezcem světa, v Česku zná Adama Ondru kupodivu málokdo. Zázračný chlapec, jak se mu ve sportovním světě říká, v jedenácti slézal ty nejobtížnější stěny a ve třinácti už patřil do první světové desítky lezců. Loni na podzim vylezl v Norsku skálu s obtížností, již se ještě nikdy nikomu nepodařilo zdolat. Teď v únoru slaví brněnský rodák dvacáté narozeniny.

Na skály lezete už od šesti let. Neměli o vás rodiče strach?

Já jsem z lezecké rodiny, takže mě naši brali do skal už v kočárku. Skoro každý víkend. Nejdřív jsem se jen koukal, pak se houpal na laně. Bylo naprosto přirozené, že jsem chtěl nahoru za nimi. Dlouho jsem je otravoval – a někdy ve třech čtyřech letech jsem už měl sedák. V těch šesti jsem pak začal lézt. Strach jsem neměl, v tomhle věku dítě ještě nemá zábrany. To je výhoda. Lezl jsem jištěný lanem seshora, což je bezpečné: když uděláte chybu, nepadáte nikam dolů. Takže se nebáli ani rodiče. V sedmi jsem už začal lézt normálně, kdy se při pádu zhoupnete dolů; to jsem si musel chvíli zvykat, nebezpečí je trochu větší. Taky jsem byl malý – a cesty ve skalách jsou dělané pro lidi normálního vzrůstu.

Takže jste občas nedosáhl?

Tak nějak. Někde je třeba dobrá cvakací pozice, kde normální člověk lehce cvakne skobu s jistícím lanem, ale já jsem na ni nedosáhl. Musel jsem třeba ještě udělat dva tři těžké kroky v trochu nebezpečnějším terénu. Čím víc jsem ale lezl, tím víc mi rodiče věřili. Nikdy mi neříkali, co mám lézt. Mně se na lezení líbí, že máte úplnou svobodu se rozhodovat sám. Dodnes nemám žádného trenéra.

Už od dětství jste se chtěl věnovat hlavně lezení?

Ano. Někdy v šesti sedmi letech jsem si poprvé přečetl knížku Rock Stars od německého fotografa Heinze Zaka, kde byly rozhovory a profily tehdejších nejlepších lezců. A jak jsem koukal na ty barevné fotky usměvavých lidí, řekl jsem si, že tohle je přesně pro mě. Nějak jsem uvěřil představě, že lezení je bezchybné a ideální. A věřím jí stále. V podstatě žiju přesně ten sen, který jsem si vysnil, což myslím nemůže říct mnoho lidí.

Co přesně vás tak baví?

Jako dítě mě hrozně bavilo, že mám pod nohama vzduch. Někde dvacet metrů nad zemí jste jen vy, skála a daný problém. Musíte řešit spoustu věcí zároveň. Dívat se po chytech a po stupech, dobře se rozhodovat, který použijete, zároveň správně dýchat a odpočívat tam, kde je to možné. Ale i když vás zaměstnává tolik věcí, celý ten okamžik si můžete vychutnávat. Dívat se dolů, cítit vítr. Lezení vás naprosto změní. Nejde jen o zdolávání skal. Trávíte celé víkendy v přírodě, spíte v lese, podíváte se na krásná místa, kam by vás jinak nikdy nenapadlo jet – třeba na Madagaskar nebo do Číny. Kdybych nelezl, byl bych daleko stydlivější, ušlápnutý studentík. Neměl bych takovou schopnost se prosadit a věřit si.

Zvládal jste u toho školu?

Bylo to hodně náročné. Brzy ráno jsem vstával, abych mohl trénovat na umělé stěně, potom jsem šel do školy, odpoledne jsem zase trénoval a do noci se učil. Vždycky jsem měl štěstí na tolerantní učitele, kteří mi tolerovali výjezdy do skal. Ale kromě školy a lezení jsem už nic jiného nedělal; na to jsem neměl čas.

Kdy jste poprvé vylezl skálu, kterou rodiče nezvládli?

V sedmi. Začal jsem vymýšlet naše rodinné plány podle toho, jaká cesta mě lákala – podle toho jsme jezdili na prázdniny. Skály jsou klasifikované podle obtížnosti, nejtěžší vylezená má v současné době hodnotu 9b+. Já jsem se zlepšoval každý rok asi o stupeň. V devíti letech jsem v Chorvatsku vylezl obtížnost 8a, to se o mně začalo psát na internetu. Pak v jedenácti letech 8c v Itálii. A ve třinácti to bylo 9a.

To už vás rodiče jen pozorovali ze země?

To ne. Ve většině těch lezeckých oblastí nejsou jen extrémní cesty. Na stěně je třeba sto cest a každý si najde svoji. To je právě pěkné: i když třeba v Brně dnes nemám moc lezců, kteří jsou na stejné úrovni jako já, stále s nimi můžu jet do skal.

Podle hodnocení na webu na webu 8a.nu jste dnes považován za nejlepšího lezce světa. Jak se to vlastně pozná?

Normálně se na skalách nesoutěží, závodí se jenom na umělých stěnách, to je trochu jiná disciplína. Věnuji se jí také, ale tam bývám většinou druhý nebo třetí. Na skalách, alespoň jak já to chápu, soutěžíte s cestou, ne s jinými lezci. A i když mají cesty stejnou obtížnost, jsou stejně vždycky jiné – jedna 9b je převislá, třicetimetrová a vytrvalostní. Další máte desetimetrovou třeba jen s jedním extrémním krokem. Těžko se to porovnává, ale samozřejmě jsou neoficiální žebříčky: když vylezete cestu určité obtížnosti, dostanete určitý počet bodů. A v tomhle žebříčku jsem nejlepší na světě - to je pravda.

Kolik jste lezl stěn nejvyšší obtížnosti?

Ještě před rokem to byl stupeň 9b – a takových jsem vylezl sedm.

Autor: Pavel Blažek
Autor: Pavel Blažek
Autor: Pavel Blažek

Loni na podzim se ale psalo, že jste zdolal dosud nejtěžší skálu světa.

Ano, navrtal, očistil a vylezl jsem v Norsku stěnu, pro niž jsem navrhl obtížnost 9b+. Připadala mi těžší než všechny ostatní cesty 9b, které jsem znal předtím, tudíž si myslím, že si zaslouží vyšší stupeň. Ale samozřejmě je to moje subjektivní hodnocení, teprve až ji vylezou další lidi a potvrdí můj dojem, bude to objektivnější. Pár lidí na světě má vylezené 9b. A jeden z nich – Chris Sharma, s kterým často spolupracuji – už říkal, že by se na tu mou cestu letos podíval.

Jak jste na ni vlastně přišel?

Když jsem studoval gymnázium, věnoval jsem se z časových důvodů hlavně opakování již vylezených cest. V květnu jsem ale odmaturoval, vzal jsem si rok volno, než se přihlásím na vysokou školu, a teď se věnuji vytváření vlastních cest. Vyberu si cestu, kterou ještě nikdo nelezl, vezmu vrtačku, dám do skály vlastní nýty, vyčistím to, a pak ji vylezu. No a padlo mi do oka Norsko. Zajel jsem tam, vyhlédl si linii, navrtal a začal ji zkoušet slézt.

Jak se navrtává kolmá skála?

Většinou tak, že ji obejdete, seshora slaníte s vrtačkou a postupně navrtáváte díry a zatloukáte nýty kladivem. Vznikne řada, díky níž se pak při lezení můžete jistit. Je to čistá otročina – navrtat tuhle norskou cestu, která se jmenuje Change a má asi padesát metrů, mi trvalo dva dny. A dalších skoro pět týdnů pak trvalo, než jsem ji vylezl.

Adam Ondra na El Capitan • Autor: Pavel Blažek
Adam Ondra na El Capitan • Autor: Pavel Blažek
Adam Ondra na El Capitan • Autor: Pavel Blažek

V čem přesně je tak těžká?

Každá cesta je jinak obtížná, někdy má vysoké hodnocení třeba jen kvůli jednomu extrémně těžkému kroku. Tahle konkrétní skála má na začátku pasáž s několika hrozně těžkými kroky, které vyžadují maximální sílu, zbytek je pak zase na vytrvalost. Takový mix všeho, což je nejnáročnější. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem na ní použil v podstatě všechno, čemu jsem se za patnáct let lezení naučil.

To jste lezl nahoru pět týdnů?

Je to postupný proces. Většinou první tři čtyři dny jenom visím na laně, čistím chyty ve skále a snažím se přijít na co nejlehčí sekvenci kroků. Potom si zkouším udělat jednotlivé sekvence třeba po deseti krocích. Svaly si začnou cestu zapamatovávat. Třeba na nějaký specifický krok už mi na zádech trochu posílí určitý sval a výstup je snazší. A v určitou chvíli začnu s pokusy vylézt celou stěnu odspoda najednou. Na tom se můžete zaseknout, třeba dva týdny lezete a vždycky spadnete ve stejném místě. Velkou roli hraje psychika – a tahle norská cesta byla hodně psychicky náročná. Po týdnu nacvičování se mi podařilo vylézt první část, pak jsem ale spadl ve druhé. A další dva týdny jsem nemohl znovu přelézt tu první…

Na některých vašich videích je vidět, že se docela vztekáte, když spadnete. To jste se v Norsku musel pořádně navztekat.

Vztekal jsem se spíš dřív, teenager těžko ovládá své emoce. Samozřejmě, když jste na té cestě už pět týdnů, dáváte do toho všechno, a pak spadnete v posledním kroku, zamrzí vás to.

Jaký to byl pocit, když jste se dostal nahoru?

Naprosto perfektní. Když zkoušíte vylézt tak dlouho, je to někdy nakonec pouze úleva, že máte výstup konečně za sebou. Ale u téhle nejtěžší cesty jsem nezažíval jenom úlevu. Byl to gejzír radosti, který se těžko popisuje.

Autor: Pavel Blažek
Autor: Pavel Blažek

Věnujete se teď naplno jen lezení. Uživí vás?

Určitě ne jako fotbal nebo tenis, ale pár nejlepších lezců na světě se uživí. Nějaké sponzory jsem měl, už když mi bylo deset, a jak jsem se zlepšoval, přicházely stále lepší nabídky. Dnes mám dlouhodobé smlouvy většinou s firmami, které vyrábějí sportovní oblečení a vybavení. Ti sponzoři mi věří, dávají mi fixní částky na rok; v podstatě jediné, co musím dělat, je lézt. A samozřejmě používat jejich materiál, nosit jejich oblečení a občas jim poskytnout pár fotek nebo napsat článek.

Jako zázračné dítě jste byl v tomhle oboru výjimka, nebo je to na skalách běžné jako třeba v gymnastice?

Před těmi deseti lety jsem byl spíše výjimka. Ale zázračných dětí přibývá. Začít brzy je dobrá prevence zranění, postupně zvedáte zátěž a tělo si na ni zvyká. Když začnete v osmnácti a budete hodně trénovat najednou, tak na to vaše prsty, šlachy ani klouby nebudou zvyklé a snadno si je zraníte. A nejde jen o sílu, ostatně já nepatřím mezi nejsilnější lezce. Sbíráte zkušenosti, což se zúročí zejména tehdy, když lezete cestu na hranicích vašich možností. Tam vás vyřadí sebemenší chyba, třeba neovládnutí emocí nebo myšlenka na neúspěch.

Na co je vlastně dobré při lezení myslet?

Při lezení těch nejtěžších cest nemyslím na nic. Připadám si, jako by moje mysl byla v tu chvíli někde úplně jinde a moje pohyby jsou řízeny v tu chvíli spíše zkušenostmi. Připadám si jako panáček z Lega, který je někde hluboko řízen autopilotem, a jen provádím příslušné pohyby. Do žádné jiné činnosti se nedokážu takhle ponořit.

Říkal jste, že jsou lezci, kteří mají větší sílu než vy. Co je tedy vaší silnou stránkou?

Určitě technika a cit pro pohyb. Schopnost zhodnotit, jak danou cestu vylézt co nejefektivněji při mé fyziognomii. Rychle se rozhodovat a nebát se vyzkoušet na skále řešení, které vypadá náročnější, ale napadne mě jako první. Vyzkoušel jsem si, že je to pro mě efektivnější než půl minuty přemýšlet, jak by to bylo asi nejsnazší.

Adam Ondra na El Capitan • Autor: Pavel Blažek
Adam Ondra na El Capitan • Autor: Pavel Blažek

Slavný německý lezec Alex Huber o vás řekl, že máte potenciál celé lezení posunout dál, k metám, které dosud nebyly zdolány. Co ještě dokážete a kolik na to vlastně máte let?

Na posouvání hranic ve sportovním lezení na umělých stěnách, kdy jde čistě jen o ten výkon, mám čas tak do třiceti. Kam až to můžu posunout, samozřejmě nevím. Vzhledem k tomu, že už se věnuji lezení tak dlouho, bude možná těžké se ještě zlepšovat. Samozřejmě by bylo pěkné vylézt nějakou ještě těžší cestu, třeba obtížnosti 9c, ale je otázka, jestli to někdy zvládnu. Čím jste výš na obtížnostní stupnici, tím hůře se vám stupně zlepšují. Pro mě je důležité vědět, že jsem se daný rok zlepšil nebo splnil své cíle. Zároveň vím, že jsem dneska idolem pro spoustu lezců, a cítím v tom nějakou zodpovědnost. Rád bych jim předával vzkaz, jak lezení beru já; že nejde čistě o sport, ale o vztah k přírodě, o zálibu, která má nějakou etiku.

Adam Ondra (22.1.2013) • Autor: Matěj Stránský
Adam Ondra (22.1.2013) • Autor: Matěj Stránský
Adam Ondra (22.1.2013) • Autor: Matěj Stránský Často vyrážíte na skály s jinými špičkovými lezci a nezdá se, že byste je vnímal jako konkurenci. Opravdu je v lezení tak přátelská atmosféra, jak to vypadá?

Myslím si, že vztahy mezi lezci jsou opravdu daleko přátelštější než v ostatních sportech. Když se potkáváme na závodech na umělé stěně, většinou si povídáme, co kdo dělal, a když se pak třeba se stejnými lidmi potkáme na skalách, zalezeme si společně. Samozřejmě na závodech jsme soupeři, ale já když jsem spokojen se svým výkonem, tak mi to stačí. Vítězství nad ostatními je spíš bonus, i když samozřejmě potěší.

Představuje lezení po skalách nějakou zátěž pro životní prostředí jako třeba výstupy na Mt. Everest? Nebo ho považujete za ekologicky čisté?

Je jen na lidech, jestli přijedou do skal a uklidí po sobě, nebo tam nechají odpadky. Samozřejmě existují lezci, kteří se ve skalách chovají jako prasata, ale nemyslím, že jich je procentuálně víc než v normální populaci. Pobyt v přírodě je to, co spoustu lidí na lezení baví, takže jsou spíš ohleduplní. Většina lezců samozřejmě projezdí hodně nafty nebo prolétá, protože není tak zábavné pořád lézt jen za humny. Ale určitě to není tak hrozné jako Everest.

Když jsme u Himálaje – letos jste dostal potřetí za sebou cenu Horolezec roku a s vámi byl oceněn i bývalý primátor Pavel Bém za svůj výstup na K2. Jakou má vlastně Bém pověst mezi horolezci?

No nevím, jestli se mi o tom chce mluvit na mikrofon. Určitě horolezci spojují jeho politickou minulost s tím, jak potom hodnotí jeho sportovní výkony. Ale mně se k tomu těžko vyjadřuje, Pavel Bém se věnuje úplně odlišnému stylu lezení než já. V podstatě se věnuje vysokohorské turistice. Vyjít na Everest, na to nepotřebujete žádné lezecké schopnosti. K tomu potřebujete fyzičku; umění jít do kopce a dlouho.

A na K2?

To je stejné. Když jdete normálkou, tedy obvyklou cestou, jsou dnešní výstupy na osmitisícovky relativně bezpečné. Když jsou cesty vybavené fixními lany, je to něco úplně jiného než před padesáti lety. Musíte mít „jen“ super fyzičku, skvělé moderní vybavení a hlavně spoustu peněz, protože expedice jsou strašně drahé. Samozřejmě je to zážitek, ale ze sportovního hlediska nemá moc velkou hodnotu. Náročné výstupy se dnes dělají na nových trasách spíš v nějakých šesti tisících metrech, ale to není mediálně tak zajímavé.

Máte ještě půl roku, než se vrátíte do školy. Co ještě plánujete stihnout?

Pro tenhle rok jsem se rozhodl vůbec nezávodit, ale věnovat se cestování a vytváření nových cest. Teď vyrážím do Španělska, kde strávím zbytek zimy, abych mohl dokončit svůj roční projekt. S americkým lezcem Chrisem Sharmou, který žije v Katalánsku a o kterém jsem už mluvil, zkoušíme prvovýstup na jednu stěnu. Chris ji navrtal a oba se ji pokoušíme vylézt. Oba jsme blízko, ale ani po šesti týdnech loňského roku se nám to nepodařilo. V létě bych pak chtěl odjet zase do Norska a zkusit zase vytvořit novou cestu. Uvidíme, jak to dopadne.

Rozhovor vyšel v měsíčníku Bel Mondo 3/2013.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].