Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Respekt k právu

Studentská sebevražda a spravedlivý proces

Právnická fakulta
Právnická fakulta • Autor: HN / Václav Vašků

Zpráva o sebevraždě studenta posledního ročníku pražské právnické fakulty, kterou přinesl i týdeník Respekt, je tématem natolik emocionálně a mravně choulostivým, že mne vlastně nenapadá ani vhodný český výraz pro anglické „loaded“, jež by se sem zjevně hodilo lépe. Skutečnost, že jsem se nakonec rozhodl tuto tragickou událost komentovat, bohužel neznamená, že mohu pozůstalým přinést jakoukoli smysluplnou útěchu. Mlčet by mi nicméně přišlo ještě nemístnější.

Skutkové okolnosti

Reklama
Reklama

Zdá se, že zemřelý student spáchal sebevraždu poté, co na Právnické fakultě Univerzity Karlovy neuspěl u státní závěrečné zkoušky, a to z jednoho ze tří zkoušených předmětů. Státní zkouška probíhala před komisí složenou z více zkoušejících, ovšem ústně a bez záznamu o jejím průběhu, takže skutkový děj nelze přezkoumat jinak než na základě tvrzení jí přítomných osob (jiných, než dnes již zemřelého zkoušeného studenta).

To je ostatně naprosto typické pro celý způsob zkoušení na pražské právnické fakultě (a nejen na ní). Ve srovnání se zkouškou státní ovšem pro většinu jiných zkoušek nadto platí, že ústní zkouška není skládána před komisí, ale před jediným zkoušejícím.

Na obhajobu takového systému zkoušení je třeba uvést, že ani jeho protiklad není spolehlivou prevencí studentských sebevražd, jak vyplývá ze zpráv ohledně americkýchbritských univerzit. Je to však také to jediné, co lze na jeho obhajobu uvést.

Jedním z největších kulturních šoků pro každého, kdo absolvoval českou vysokou školu a poté – či v průběhu jejího studia – zavítal na vysokou školu americkou, je právě konfrontace obou systémů zkoušení. Na amerických univerzitách platí takřka bez výjimky, že zkoušky jsou písemné, anonymní (práce se označuje kódem, nikoli jménem studenta) a zadání je shodné pro celý kurs (zkoušku skládají všichni zapsaní studenti ve stejném termínu). Výsledky se studenti dozvědí z archu vyvěšeného na nástěnce příslušné katedry, na níž se s větším či menším odstupem objeví zkoušejícím vyhotovená tabulka s kódy a známkami. Opravné pokusy neexistují.

Když jsem to jako postgraduální student zažil poprvé, byl jsem ve skutečném šoku – ne z toho, jak zkoušejí Američané, ale z toho, co a proč nám to proboha doma dělají Češi. To se psal rok 1995. O téměř dvacet pět let později je z reakcí na zprávy o tragédii na pražských právech patrné, že „Češi Čechům“ dělají stále totéž – ti v pozicích vysokoškolského učitele zkoušejí ty v pozici vysokoškolského studenta ústně, aniž by byl průběh zkoušky jakkoli zaznamenán.

Rizika a nevýhody jsou zjevné

Není tedy vůbec patrné, jakou otázku (v konkrétních detailech) zkoušený skutečně dostal, jak ji skutečně zodpověděl a proč byl z daného předmětu ohodnocen právě takovou známkou, jakou mu zkoušející udělil. Výsledek tudíž není přezkoumatelný ani na individuální bázi, ani komparativně. Tzn. že nelze posoudit nejen to, zda daný student skutečně uměl látku ze zkoušeného předmětu na úrovni odpovídající udělené známce, ale ani to, zda různí studenti téhož předmětu byli zkoušeni ze srovnatelně těžké (či lehké) látky - a zda jejich výkony jsou tedy vůbec porovnatelné.

Rizika a nevýhody takového systému jsou zjevné. Výhody mne nenapadají žádné, pokud za „výhodu“ nebudeme považovat nekontrolovanou moc zkoušejících nad zkoušenými.

Když jsem v roce 2013 (neúspěšně) kandidoval na děkana pražské právnické fakulty, namítl v diskusi kandidátů jeden z profesorů na můj návrh zavést zásadně písemné, anonymní zkoušky se zadáním shodným pro všechny studenty příslušného kursu (srov. čl. 2.2.1© mého tehdejšího děkanského programu), že právník by měl umět především mluvit, a že systém písemných zkoušek takovou dovednost studentům nezajistí.

Odpověděl jsem tehdy onomu kolegovi poněkud sarkasticky, že pokud by tomu tak bylo, měli by absolventi Právnické fakulty Univerzity Karlovy na globálním pracovním trhu značnou výhodou před absolventy Harvardu, Oxfordu a mnoha dalších univerzit, jež zkoušejí zásadně písemně - a že pozorování z tržní praxe podle mého soudu takový závěr nepodporují.

Férový proces a jeho perverze

Ta odpověď byla sice kousavě vtipná, ale vlastně nebyla moudrá. Mnohem vhodnější by bývala odpověď, že především mluvit musejí umět rozhlasoví moderátoři. Právník má mít především neomylně vycvičený a automaticky zafixovaný smysl pro férový proces, lhostejno, v jakém konkrétním kontextu se dané rozhodování odehrává. Systém nepřezkoumatelného ústního zkoušení, jaký dodnes provozuje pražská právnická fakulta (a pokud vím, nejen ona), je pravou perverzí férového procesu.

Ačkoli pro to přirozeně nemám empirickou oporu, domnívám se, že řada zvráceností či absurdit, jež se příležitostně odehrávají v rozhodovacích procesech před tuzemskými justičními a správními orgány, vychází konec konců mj. právě z toho, že právníci, kteří tyto procesy vedou, jsou produkty systému ústního, nepřezkoumatelného zkoušení. Takového systému, jaký je jim pět let předváděn na vlastní kůži českými právnickými fakultami.

Nevíme přirozeně nic o tom, zda student, jehož sebevražda zavdala podnět k napsání tohoto textu, by stejným způsobem nereagoval i na neúspěch u písemné, anonymní, konsistentně aplikované a hodnocené zkoušky. Je dobře možné, že ano – podobně jako desítky jeho zoufalých kolegů na špičkových amerických a britských univerzitách. Jsme tím, co si myslíme, a různí lidé na stejnou vnější psychickou zátěž reagují vnitřně naprosto odlišně.

V tomto tragickém případě se to bohužel již nikdy nedozvíme. Stejně jako se již nikdy nedozvíme, jak by dnes česká právní krajina vypadala, kdyby tuzemské právnické fakulty při hodnocení výsledků studia samy postupovaly spíše způsobem konsistentním se základními intuicemi práva na spravedlivý proces, než aby tyto intuice destruovaly.

Než však začnou tuzemské právnické fakulty zavádět centra psychologické pomoci svým studentům, měly by své studenty přestat vystavovat oné perfidní zvrácenosti férového procesu, jakou jejich systém hodnocení studijních výsledků je.

Autor je docentem obchodního práva, v roce 2013 neúspěšně kandidoval na funkci děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte