Teodor Marjanovič

Rámeček
Francouzský politik ROLAND DUMAS (1922) vstoupil do veřejného života v roce 1956, kdy se stal poslancem za socialisty. V letech 1988–93 řídil tento blízký přítel někdejšího prezidenta Françoise Mitterranda rezort zahraničních věcí, poté stál pět let v čele významné francouzské státní instituce Ústavní rady. Před několika lety byl odsouzen na šest měsíců odnětí svobody za přijímání úplatků, soud druhé instance jej však zprostil všech obvinění. Roland Dumas po mnoho let spoluvytvářel francouzskou zahraniční politiku a jeho hlas má i dnes značný význam.
Konec rámečku

Jste znám svou kritikou zahraniční politiky Spojených států. Co jí hlavně vyčítáte?
Spojené státy si v zásadě myslí, že dokážou řešit všechny světové problémy samy. Proto se už neohlížejí na OSN. Tak to nesmí dál pokračovat.
Co byste navrhoval?
Vazba mezi Evropou a Amerikou, která vznikla během studené války, je pryč. Svět se změnil, hrozba komunismu zmizela. Přitom na světě dnes není nikdo, kdo by vyrovnával současnou politickou a vojenskou sílu Spojených států. Právě tato rovnováha by ovšem zaručovala mír a stabilitu. Krátce řečeno, pro svět bude nejlepší, pokud Evropa získá na síle. To zpětně jen posílí transatlantickou vazbu a dobré vztahy. Říká se tomu koncept multipolarity.

Mýlí se ten, kdo si myslí, že genocida černošských kmenů v západosúdánské oblasti Dárfúr skončila, když se o ní už v novinách tolik nepíše. Dojmu, že se vše zklidňuje, mohla nahrát informace z předminulé neděle, že strůjce brutalit, súdánský prezident Omar Hasan Ahmed al-Bašír, oznámil „kompletní mobilizaci“ svojí armády s cílem odzbrojit milice džandžavídů, které masakry páchají.

Aniž kterýkoli z mocných států v Africe nebo vůbec ve světě nějak výrazně zvedl hlas, zuří v Súdánu etnická čistka, které padlo od února minulého roku za oběť přes deset tisíc lidí. Milion dalších uteklo z domovů, a kolik z nich si po zbytek života ponese trauma, protože byli mučeni, znásilněni nebo museli přihlížet týrání svých blízkých a pálení svých skrovných zásob potravin, nikdo zatím neodhadne. V západosúdánské provincii Dárfúr by podle humanitární organizace USAID mohlo letos hladem zemřít až 350 tisíc osob.

Listopadové americké prezidentské volby budou poprvé po více než třiceti letech opět válečné, to jest konané v době probíhající velké operace armády Spojených států. Při rozhodování, komu dát svůj hlas, sehrají u Američanů jistě podstatnou roli nezaměstnanost a prováděné reformy: daní, zdravotnictví nebo školství. Ale otázka, komu svěřit roli vrchního velitele v době války proti teroru a pacifikace Iráku, bude nakonec pro ně asi klíčová. Je to předpoklad, o němž se dá soudit, že vyhovuje demokratickému vyzývateli Johnu Kerrymu. Prezident George W. Bush se už měsíce utápí v aférách, které vytrvale snižují jeho velitelský kredit.

Usáma bin Ládin v jednom ze svých poselství vzkázal, že Amerika je slabá, a proto je možné ji porazit. Odhalení o týrání iráckých vězňů americkými vojáky jako by mu dávalo za pravdu. USA svůj vpád do Iráku vždy hájily ideály svobody a lidských práv. Americké velící struktury ale selhaly do té míry, že sadisti mohli dát průchod svým brutálním choutkám a tyto ideály ponížit.

Nataša Kandič (1946) stojí od roku 1992 v čele nadace, která mapuje násilnosti Srbů po rozpadu Jugoslávie. Srbští politici i média ji často hrubě a vulgárně napadají, v zahraničí se však těší velké vážnosti. Získala řadu mezinárodních vyznamenání – naposledy před několika dny v Praze, kdy obdržela cenu Homo homini, udělovanou Společností Člověk v tísni. Nataša Kandič žije v Bělehradě, má jednoho syna.

Jsou dva způsoby, jak čelit existenční hrozbě. Vzepřít se a bojovat. Nebo ustupovat a smlouvat v naději, že hrozba pomine. Dějiny učí, že druhá varianta, které se už takřka sedmdesát let po anglicku říká „appeasement“, je méně úspěšná, ne-li rovnou sebevražedná. Přesto se v Evropě těší oblibě. Ani obludný teroristický útok v Madridu na tom nic nezměnil. „Je zřejmé, že použití násilí není odpovědí na otázku, jak vyřešit konflikt s teroristy,“ prohlásil minulý týden šéf Evropské komise Romano Prodi.
Říkat, že to je omyl, už nestačí. Na diskuse o bláhovosti dialogu s teroristy – coby alternativě silového postupu – není čas. Evropa potřebuje Winstona Churchilla, který by námitky smetl ze stolu rázným: „Nikdy se nevzdáme.“ Ale běda, takový člověk tu není. Evropa svou odevzdaností připomíná starodávné sochy v afghánském Bamjánu, zničené před třemi lety tálibánskými radikály, protože prý nebyly v souladu s islámskou tradicí.