Marek Fak

Americký politolog a publicista Fareed Zakaria jednou poznamenal, že Ameriku dělí od zbytku vyspělého demokratického světa „3G“ – guns, gays and God (zbraně, homosexuálové a Bůh).

Kdy už konečně dostane Amerika rozum, pošle arogantní konzervativce do háje a zvolí si někoho normálního? Podobnou otázku si klade nejeden Evropan, ale naivně. Z pohledu z Ameriky jsou normální ti, kteří dnes ve Washingtonu vládnou. S tím je nutné se smířit. Podle řady prognóz žádné „lepší“ v příštích letech nebude. Úspěch konzervativní Ameriky má totiž pevný základ, který by mohl zajímat i obyvatele starého kontinentu.

Týden před americkými prezidentskými a kongresovými volbami 2. listopadu jsou Spojené státy rozdělenou zemí. Současný prezident George W. Bush před čtyřmi roky sliboval, že bude „prezidentem sjednotitelem“, který urovná spory mezi tábory konzervativců a liberálů, rozvášněných skandály předchozího šéfa Bílého domu Billa Clintona. O 4 roky později je patrné, že se oba póly americké politické scény od sebe jen víc vzdálily a vztahy mezi nimi lze stěží pojmenovat jinak než slovy hluboká nevraživost. Rozkol však není způsoben pouze pokračováním války o Clintonovo dědictví, rozdílnými názory na válku v Iráku nebo činností politizovaných médií na obou stranách politického spektra. Podrobnější pohled na Spojené státy naznačuje, že rozkol pramení z ekonomických, etnických, náboženských a kulturních rozdílů mezi jednotlivými oblastmi USA, které jsou konzervovány a prohlubovány politickým systémem, jejž dali Americe do vínku už její otcové zakladatelé.

„Obchodní jednání o liberalizaci mezinárodního obchodu se posunula o pár centimetrů kupředu. Před námi však zůstávají dlouhé míle,“ komentovala výsledky zasedání Světové obchodní organizace (WTO) britská nevládní organizace Oxfam. Do Ženevy se vprostřed léta sjeli zástupci bohatého Severu i chudého Jihu, aby rozlouskli zapeklitý problém: kdy vyspělé země přestanou pumpovat peníze do svého zemědělství a otevřou své trhy dovozům z třetího světa?

Jsou mladí, vzdělaní, mluví skvěle anglicky a pracují pro přední firmy euroamerického Západu. Přitom jsme na špinavé periferii indické metropole Dillí. Právě tady se lze poučit o tom, jak vypadá nejnovější trend světové ekonomiky: outsourcing.
V průmyslovém parku Okhla na kraji Nového Dillí se krátce po šesté hodině večer spolu s komáry objevují i desítky navlas stejných džípů. Za soumraku se sem sjíždějí z přeplněné magistrály a po úzké silničce míří k bohatě osvětlené budově s nápisem Wipro Spectramind. U vchodu z nich vystupují mladí muži a ženy hodně odlišní od těch, které člověk potkává všude ve městě. Místo tradičního sárí a dlouhého copu jsou tu najednou dívky v džínách a s krátkými vlasy. I jejich mužští kolegové vypadají spíš jako protějšky z Evropy – v mikinách, džínách a s teniskami na nohou kráčejí do práce v tzv. zákaznickém kontaktním centru. Příštích osm hodin budou sedět před obrazovkou počítače se sluchátky na uších a odpovídat na otázky zákazníků zdravotních pojišťoven, bank či počítačových firem z druhého konce planety. Právě tito mladí lidé, většinou pár let po vysoké škole, jsou symbolem trendu, který prudce mění pracovní prostředí nejen v Indii, ale ve stále větší míře i ve vyspělém světě.

Na autobusovém nádraží metropole Ernákulam-Kočin, hlavním městě jihoindického státu Kérala, se ve větru třepotají seprané rudé vlajky s bílým srpem a kladivem. „Československo? To je dobrá země, komunistická,“ usmívá se rikša po odpovědi na obligátní dotaz na zemi původu. Stručné vysvětlení, že komunisté ztratili moc před více než 14 lety a Československo bylo rozděleno na dva státy o 3 roky později, ho nevyvádí z míry: „Mně komunisté pomáhají, volím je a jsem ve straně.“ O podobné názory není v Kérale nouze.

„Stačí jeden den, a všechno může být jinak,“ říká známá indická spisovatelka Arundhatí Royová ve svém bestselleru Bůh malých věcí, kde krátká romance středostavovské Indky s členem kasty nedotknutelných náhle rozvrátí život její rozvětvené rodiny. Podobně si mohl 13. května povzdychnout po sečtení hlasů v indických volbách i premiér a lídr dosud vládnoucí Národní demokratické aliance (NDA) Atál Bihárí Vádžpejí. Navzdory všem předpovědím jeho Indická lidová strana (BJP), která je hlavní silou a tmelem vládnoucí koalice NDA, ztratila několik desítek křesel v dolní komoře parlamentu Lok Sabha a vládu utvoří dosud opoziční levicová koalice vedená Indickým národním kongresem (INC).

Když nedávno londýnští demonstranti svrhli v parodii na osvobození Bagdádu sochu George W. Bushe, byla symbolika vzkazu za oceán více než jasná. Současný americký prezident je za hranicemi své země osobou opovrhovanější než vládci těch nejtemnějších diktatur. Odpor proti němu nabírá emocionální intenzity ne nepodobné vztahu liberálně laděných kruhů 80. let k Ronaldu Reaganovi. Paralela není vůbec náhodná. „Jednoduchý kovboj“ Reagan chtěl americkou vojenskou silou měnit svět k lepšímu – a ozbrojené sesazení Saddáma Husajna nese stejný ideologický rukopis. I v Iráku bylo jedním z oficiálních důvodů války rozšíření svobody a demokracie na Střední východ. Je ale možné něčeho podobného v těch končinách vůbec dosáhnout?

Fotbalista David Beckham na podzim oznámil zdánlivě banální věc: dočasně nepřijímá nové reklamní zakázky a omezuje spolupráci s firmou SFX, která řídí jeho obchody. Hodlá se prý plně věnovat Realu Madrid, přípravě na mistrovství Evropy a již probíhajícím obchodním kontraktům, které z něj udělaly fenomén daleko přesahující hranice sportu.