Jiří Suk

Dokola posloucháme, že se nevyrovnáváme s komunistickou minulostí. Pravdě se víc podobá, že se snažíme, ale moc nám to nejde. Točíme se v kruhu morální frustrace: KSČ byla před 16 lety prohlášena za zločinnou a zavrženíhodnou, a ona tu nadále působí; a český byznys je prošpikován bývalými „kádry“.

Jsme chyceni v pasti lineárního vnímání času. Často podléháme logice, podle níž to, co se jednou stalo, nelze změnit.

Mediální doba a nadbytek informací výrazně změní historické pojetí skutečnosti, které bude konkrétnější, fragmentární a kaleidoskopické. Dějiny se rozejdou s abstraktním učeným jazykem a s vysvětlováním roztříštěných jevů pomocí hlubokých historických zákonitostí.

Není obzvlášť těžké mluvit o blízké budoucnosti jako o průhledné skutečnosti, tvrdit, že vím, jak se věci mají a mít budou. Dělají to všichni, od neznámé důchodkyně (bude hůř, ceny rostou, důchod ne) po premiérova poradce (zvýšíte-li důchody, budou vás volit senioři).

Nedávno jsem učinil malý badatelský objev. Studoval jsem dokumenty a záznamy politických debat z roku 1990. Zajímala mě geneze polistopadového antikomunismu, který propukl hned počátkem nového roku a nové éry a postupně nabýval na intenzitě a hlasitosti.

Historie je obecně srozumitelná skrze tradiční vyprávěcí struktury. Svazky dokumentů někdy nevypoví tolik co výstižná zkratka.

Tento týden uplynulo 60 let od chvíle, kdy skupina mladíků s bratry Mašíny v čele opustila Československo

Obklopují nás nejrozmanitější fikce a nedostává se nám pravdivých příběhů. Že by už měkké a poddajné fantazijní světy vytlačily tvrdou společenskou realitu?

Klíčové jevy první postkomunistické dekády jsou stále vykládány spíše ideologicky, přestože odstup a množství pramenů už umožňují poměrně hlubokou historickou analýzu.

Jak nejvýstižněji pojmenovat naši dobu? Že je to nadmíru složité, ukazuje kniha sociologa Miloslava Petruska Společnosti pozdní doby.

V šedesátých letech se komunistická autorita pomalu drolila. Režim se neprojevoval jen demonstrací síly, ale také oprýskaným státním a komunálním šlendriánem. Agresivní symboly a rituály moci nedokonale zakrývaly všeobecný nedostatek ctností i zboží.

Před 150 lety se narodil anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad. Jeho dílo by nám mělo být blízké, neboť odráží otřesnou zkušenost s východní despocií i západním kořistnictvím, které vyústily ve světovou válku a bolševickou revoluci.

Pojem historická památka vyvolává dojem něčeho zakonzervovaného a sterilního, umístěného do vitríny nebo obehnaného provazy.

V podnětné knize Paměť a dějiny (1986; česky 2007) naznačil francouzský historik Jacques Le Goff nepostradatelnost marxismu pro kladení zásadních historických otázek.

Zkraje roku 1980 se mluvčí Charty 77 zamýšleli nad smyslem své občanské iniciativy po třech letech její existence.

Okouzlení prostorem vystřídalo fascinaci časem.

Můžeme čas jen měřit, nebo jej lze také vnímat a poznávat v jeho kvalitě?

„Vyšetřující skupina přikročila k vypracování schémat konečných protokolů…“ – „Bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných…“ To jsou úryvky z úředních zápisů připravovaného a provedeného monstrprocesu s Miladou Horákovou.

Technické obrazy na televizních nebo počítačových obrazovkách se střídají ve svižném tempu a způsobují závrať z možností – „všechno“ je na dosah.