Lukáš Jelínek: Maršál Radecký, historik Denis a my

Jedno sociologické šetření za druhým nám ukazuje, jak moc je česká společnost rozštěpená. A když už nepostačí „klasická“ kulturní, civilizační, identitární a hodnotová témata, stačí vytáhnout jména. Třeba Babiš a Pavel. Našel jsem ale nečekané jméno, které vytváří štěpnou linii v obou protilehlých táborech, u liberálů i tradicionalistů: Josef Václav Radecký z Radče.

Nechci zde v celé šíři přehrávat spor o to, má-li se jeho pomník vrátit na pražské Malostranské náměstí, kde byl poprvé odhalen v roce 1858. Pražské zastupitelstvo ostatně v červnu řeklo „ano“. A omlouvám se všem těm, kteří se soustředí jen na umělecké či estetické aspekty. Ostatně i mému laickému oku dílo, za nímž stojí Emanuel Max, Josef Max a Bernhard Grueber, lahodí.

Z řady vrstev, které se v polemikách vyskytují, zde chci upozornit na jedinou, zato mimořádně citlivou. Lapidárně (a s nadsázkou) shrnuto: Máme Radeckého vnímat coby symbol češství, nebo rakousko-uherského mocnářství?

Nejen monarchisté, ale i četní národovci na tohoto šlechtice, jenž se stal klíčovou figurou císařské armády, hledí jako na Čecha, který „to někam dotáhl“. Leč pozor, i u části mých liberálních přátel má zastání – ovšem jako světoobčan či přímo Evropan. Jak snadné (a zavádějící) je aplikovat současné přístupy na 19. století…