Noc doktora Horowitze

Co je nového? Ve čtvrtek Amerika oslavila Den díkuvzdání a za rohem přešlapují Vánoce. Na York Avenue už prodávají stromečky.

(Nejenom Voltairův Candide a Sametová revoluce, i americký svátek díkuvzdání má letos kulaté výročí. Legendární počátky sice sahají do 17. století, ale teprve v roce 1789 prezident George Washington na žádost kongresu doporučil celému národu Spojených států amerických vyhradit si vždy čtvrtý čtvrtek v měsíci listopadu k vyjádření vděčnosti za všechno, čeho se jim od Pána Boha dostalo.)

Chystala jsem se na různá pozorování v terénu (oslavy díkuvzdání jsou dnes zasvěceny hlavně dobrému jídlu), bohužel z toho nebylo nic. Nemohu se podělit ani o dojmy z dnešního (pátečního) obřího výprodeje, kdy je všechno k dostání za polovinu ceny a ulicemi se valí vzdutá vlna nákupních tašek, krabic a balíků. (Pátek po Dni díkuvzdání zahajuje předvánoční nákupní sezonu a říká se mu nelichotivě „Černý.“ S tím označením prý začali v 70. letech minulého století policisté ve Filadelfii kvůli tamním dopravním zácpám.)

Ze svátků totiž nebylo nic. Na naši newyorskou domácnost vtrhla chřipka.

TA chřipka
Nedávno jsem přemýšlela o rozdílu mezi New Yorkerem a Respektem. Přemýšlela jsem o tom, proč v takovém New Yorkeru je většina článků psána v první osobě a velmi osobním tónem, zatímco v Respektu je autor z článků vždy jako by vymazán.

Ten osobní tón – přehlídka rozumujících, pozorujících, vtipkujících a rozčilujících se já - nedělá snad časopis lepším, ale jistě pikantnějším a nějak více vzrušujícím. Čtenář má stále pocit, že je „při tom“, nakukuje někam, kam by neměl, hledí autorovi přes rameno. Česky se tomu snad říká „nádech osobitosti,“ anglicky „personal touch“. V místních médiích se tím každopádně nešetří. A když se dnes ráno hlasatelka na veřejné rozhlasové stanici svěřila mezi zprávami s tím, s kým trávila včerejší večer, co jedla a kdo přinesl víno k večeři (Mike), říkala jsem si, že přece jen… kde bere jistotu, že nás to zajímá?

Jenže po týdnu chřipky prostě nezbývá, než psát v první osobě. Jiný materiál není.

První onemocněl pětiletý syn. Po dvou dnech kašlání (domnívám se, že se nakazil během sobotních oslav 20. výročí Sametové revoluce v restauraci Bohemian Hall and Beer Garden ve čtvrti Astoria) mu začala šplhat teplota. Též kašel se zhoršoval. V pondělí v noci jsem v panice zatelefonovala na pediatrickou pohotovost. Službu měl doktor Horowitz.

„Doktore,“ vymáčkla jsem ze sebe, když jsem popsala příznaky. „Mám strach…“ bála jsem se to vůbec vyslovit, „že je to TA chřipka.“

Na to, kolik hysterických matek už doktora Horowitze muselo vyrušit ze spánku, byl dosud klidný a trpělivý. Ale v tu chvíli přece jen zvýšil hlas.

„Samozřejmě, že je to TA chřipka,“ řekl. „Vždyť ji má úplně každý!“

Pokračoval: „Může dítě dýchat ?“

Pokud může, je prý vše v pořádku. K dalším příznakům vážného stavu (které jsem si druhý den vyhledala na stránkách newyorské hygienické stanice) patří namodralá barva a naprostá letargie.

Slavný Den díkuvzdání jsme tedy strávili v izolaci. Krocana jsme neměli, ale zato dýňový koláč ze samoobsluhy za rohem. A pak jsme se dívali na černobílý film Heidi, děvčátko z hor, kde hraje malá Shirley Templová. Která byla přesně před dvaceti lety americkou velvyslankyní v Praze.
Byla naprosto skvělá a když se přes mnohé útrapy stále nemohla sejít se svým dědečkem, plakali jsme všichni tři.