O svobodě slova mluví i populisté, ale jako první krok chtějí zničit média

Radí s komunikací europoslancům i německému ministerstvu zahraničí. Zároveň zkoumá populismus, o kterém napsal knihu. „Populisté zneužívají strachu. Ale liberálové se ale emocím snaží vyhnout úplně - a to je chyba“, říká německý politický konzultant Johannes Hillje, který byl v Praze coby host festivalu Jeden svět.

Jste autorem knihy o pravicovém populismu, což je dnes velmi frekventovaný pojem, zároveň však není vždy zcela jasný jeho obsah. Kdo je pravicový populista?

Populismus je ideologie založená na představě existence „opravdových lidí“, kteří jsou něčím ohrožováni. Pokud mluvíme o pravicovém populismu, pak hrozbu pro tyto „opravdové lidi“ představují cizinci a migranti - a tato argumentace může sklouznout až k rasismu. Levicový populismus vidí hlavní ohrožení „opravdových lidí“ ze strany korporací či velkého byznysu. Co mají ale společného a co tvoří základ populismu, je představa, že existují právě ti „opravdoví lidé“, kteří mají všichni stejnou vůli. A tu reprezentují pouze populisté.

A to je jejich nejzásadnější rys…

Když řeknete, že jste jediní, kdo reprezentuje vůli lidu, pak automaticky vylučujete, že by to mohl dělat někdo jiný; delegitimizujete ostatní politiky. Demokracie je ale založena na pluralismu, což populismus popírá, proto je jako ideologie nedemokratický, antipluralistický.  Já populismus definuji jako ideologii, někteří akademici tvrdí, že je to spíš styl komunikace, kdy populisté zjednodušují realitu. Jenže to dělají do jisté míry všichni politici - proto si myslím, že není možné oddělovat populisty od nepopulistů podle způsobu komunikace.

Je populismus nevyhnutelně špatný? Nemůžeme ho chápat i pozitivně – resp. jako korekci demokracie, protože mluví o pocitech a obavách lidí, o kterých bychom možná jinak nevěděli?

Ideologie populismu je škodlivá jako taková, protože popírá ony základní principy demokracie. Sám fakt, že dáváte hlas občanům, je samozřejmě dobrý, o tom by demokracie měla být; ale je otázkou, zda to populisté skutečně dělají, nebo se tak pouze tváří. Ale jak už jsem řekl: důrazně bych od sebe odděloval ideologii populistů a jejich komunikační styl, kde si ostatní politici mohou v něčem brát příklad.

Co je typické pro komunikační styl populistů?

Spoléhají hodně na emoce, to by se do nich ostatní politici mohli učit, cílit na emoce není obecně nic špatného. Obzvláště liberální politici se tomu občas vyhýbají: chtějí být až příliš intelektuální a myslí si, že používání emoci znamená, že budou méně fakticky přesní. Poznatky z kognitivní vědy nicméně ukazují, že sama fakta mají pouze velmi malý dopad na mozek příjemce - když spojíte fakta s jistými emocemi nebo osobním zážitkem či zkušeností, stimulujete jiné části mozku a daný člověk si je pak mnohem snáz zapamatuje. Emoční komunikace tedy není špatná - jenže ta, kterou obzvláště pravicoví populisté využívají, je emoce strachu. A není dobré stavět politická rozhodnutí na strachu.

Vaše kniha o populismu se jmenuje Propaganda 4.0 - proč jste ji pojmenoval právě takto?

Propaganda je přesvědčovací strategie, která používá neetické způsoby. Neetické je založit komunikaci na lžích nebo vytvářet napětí mezi různými skupinami společnosti. To dělají velmi efektivně populisté. A knihu jsem nazval Propaganda 4.0, protože rozebírám čtyři elementy propagandy, jak ji pravicoví populisté ve 21. století dělají.

Jaké jsou ty čtyři elementy?

Prvním krokem je delegitimizace tradičních médií. U vás jste to právě viděli u prezidenta Zemana (rozhovor vznikl dva dny po jeho inauguračním projevu - pozn. aut.). Pak následuje vytvoření vlastních, alternativních médií. Třeba v Rakousku má pravicová FPÖ svůj velmi profesionální televizní kanál a noviny. Populisté potřebují média, která nejsou politicky neutrální, ale stranická - a sledují politickou agendu. Logicky to navazuje na první krok: když říkáte, že média lžou, automaticky vytváříte poptávku po pravdivých informacích. K tomu populisté potřebují vlastní média.

V němčině existuje speciální výraz označující lživý tisk - tzv. Lügenpresse. Americký prezident Trump označuje za „fake news“ takřka všechna média, která ho kritizují, a útoky na média vidíme i v Česku. Jak mají novináři v takovém prostředí pracovat?

Velmi důležitá je transparentnost. Žurnalisté by měli svým čtenářům vysvětlit, proč pracují s vybranými zdroji, odkud ty zdroje pocházejí, proč se rozhodli psát zrovna o tomto tématu, a ne o jiném. Populisté budou říkat, že média nepíší o citlivých tématech, která by mohla zpochybnit politický systém a elity, že jdou politikům na ruku. Skrze transparentnost mohou média tyto útoky odrazit: ukázat nezávislost a ujistit lidi, že tvrzení populistů jsou lživá.

Jak by média naopak neměla reagovat?

Když jsem pracoval na své knize, dělal jsem studii a zjistil jsem, že četnost použití termínu Lügenpresse v německých médiích mezi lety 2014 a 2017 konstantně narůstala. A kognitivní věda ukazuje, že čím častěji nějaký termín slyšíte, tím lépe si jej pak pamatuje a ten koncept se silněji usadí ve vašem mozku. A nezmění se to, pokud jej popíráte - a říkáte např. „lživý tisk neexistuje“.  Je třeba najít jiný termín, nazývat věci pravými jmény a mluvit o útocích na média nebo otloukání médií.

Co dalšího populistická propaganda využívá kromě vlastních alternativních médií?

Hodně alternativních médií populistů využívá samozřejmě platformy jako Facebook či Twitter, kde se vytvářejí propojené komunity tzv. „digitálních lidí“ -  jak jim říkám. V rámci těchto komunit jsou lidé konfrontování pouze s velmi jednostrannými názory a nadále se tak utvrzují ve stávajících pozicích. V tomto prostředí neexistuje názorový pluralismus. Dochází tam k formování kolektivní identity založené na odlišování se od mainstreamových médií, od politických elit, establishmentu, od cizinců…

Jak velkým jsou v tom tu problémem algoritmy sociálních sítí?

Např. právě popsaný jev nazývaný echo chamber (komnata ozvěn česky) vzniká jako důsledek algoritmů, které sociální sítě používají. Algoritmus vám ukazuje to, co chcete vidět, protože ví, co se vám líbí: pozoruje vás pokaždé, když danou síť používáte. Vzniká zde ona kolektivní identita, která je stejně silná jako např. členství v nějaké straně  - tím, že „digitální lidé“ šíří a sdílejí fotky a příspěvky nějaké strany, pomáhají jí rozšiřovat záběr. Německá AfD tak může na Facebooku oslovit stejné množství lidí, jaké sleduje v televizi hlavní večerní zprávy.

Měly by sociální sítě být zodpovědné za obsah, který se na nich objevuje, nebo je to zodpovědnost uživatelů?

Platit by mělo oboje, ale sociální sítě musí zajistit, že se z jejich platforem se nestává prostor, kde dochází k porušování zákonů. Pokud šíříte lži, nebo dokonce hate speech, nenávistné projevy, jde o porušení zákona, protože v našich společnostech existují limity svobody slova. Sociální sítě musí udělat vše proto, aby v prostoru, který poskytují, k porušování zákonů nedocházelo -  a v poslední době vidíme v mnoha zemích zákony, které se snaží právě tohle ošetřit.

Německo loni přijalo takový zákon nařizující sociálním sítím pod hrozbou velkých pokut odstranění příspěvků obsahujících hate speech. Kritici ale tvrdí, že se jedná o cenzuru omezující svobodu slova. Je tedy tento zákon krok správným směrem?

Myslím, že způsob, jakým je napsán, není dobrý. Myšlenka, že sociální sítě by měly být zodpovědné za to, co se na nich děje, je správná. Chybou toto zákona však je, že samy sociální sítě rozhodují o tom, zda nějaký příspěvek porušil zákon. To je přesouvání výkonu spravedlnosti - jsou to přece soudci a soudy, kteří mají rozhodovat, zda došlo k porušení práva. Neměly by to dělat soukromé společnosti. Tím dochází k tomu, že jednotlivé platformy mažou mnohem víc obsahu, než by měly, protože se bojí pokut.

Soukromé společnosti jsou tak těmi, kdo určují výklad práva?

Přesně tak. A přitom se samozřejmě snaží postupovat co nejekonomičtěji, což v tomto případě znamená prostě mazat velké množství příspěvků. Nevyplatí se jim tolik investovat do rozhodování a postupovat podle nějakých procedur, jednodušší je to prostě smazat. Museli by také zapojit velké množství lidských zdrojů – ani to se jim logicky nechce. Takže tato rozhodnutí nesledují demokratické principy nebo spravedlnost; a to je podle mě špatné.

Může takto postavený zákon vést i k tomu, že posílí populisty, kteří se mohou stavět do role obětí?

Možná ten zákon v něčem pomohl populistům, když jednotlivé společnosti odebraly příliš mnoho příspěvků. Nicméně jedná se o cenzuru daných platforem - ne o státní cenzuru, jak někteří populisté tvrdí.

Sociální sítě se staly mimo jiné bitevním polem pro diskuzi, co jsou evropské hodnoty. Potřebuje Evropa dnes znovu definovat své základní hodnoty?

Myslím, že je nutné znovu se nad nimi zamýšlet, protože vidíme, jak se na ně útočí. Děje se to v Polsku, kde se soudy dostávají pod kontrolu státu, děje se to v Maďarsku, kde jsou zavírána nezávislá média a práce žurnalistů je omezována. V situaci, kdy jsou základní principy demokracie ignorovány, se o nich musí diskutovat v rámci EU. A ještě důležitější než diskutovat je vysvětlovat, co jimi myslíme. Každý vám odsouhlasí, že svoboda tisku je důležitá, i AfD to potvrdí; ale co znamená svoboda tisku? Zaprvé, že politici nezasahují do práce žurnalistů. Ale právě AfD je známá tím, že některé žurnalisty nepouští na své události – přitom svoboda tisku může existovat pouze tehdy, mají-li novináři přístup tam, kde se děje něco důležitého. Nestačí o hodnotách mluvit, musíme znovu definovat, co se jimi myslí v reálném životě -  aby lidé mohli posoudit, zda se jimi skutečně řídí i populisté.

Je navzdory řadě negativních efektů možné sociální sítě používat tak, aby posilovaly demokracii?

Mluvili jsme o algoritmech sociálních sítí, které jsou velkým problémem - nejsou nastaveny tak, aby prospívaly demokracii. O tom by se mělo s jednotlivými sítěmi diskutovat a my jakožto jejich uživatelé bychom měli požadovat, aby se algoritmy řídily demokratickými principy.  Na druhé straně sociální sítě mohou sloužit dobrým, demokratickým účelům. Podívejme se na nedávné protesty v Polsku, i díky sociálním sítím byly nakonec tak silné. Sociální sítě jsou skvělý nástroj pro mobilizaci lidí, ale samozřejmě mobilizovat lze jak k dobrým, tak špatným věcem. Nakonec tak rozhoduje individuální zodpovědnost těch, kdo je používají.