Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Na řecký dluh se v podstatě zapomene

Se Zdeňkem Kudrnou o řecké krizi a reformě eurozóny

Zdeněk Kudrna
Zdeněk Kudrna • Autor: Matěj Stránský

S ekonomem Zdeňkem Kudrnou o vývoji v eurozóně a situaci v Řecku, které po osmi letech opouští záchranný program a pomalu se staví na vlastní nohy. „Jde hlavně o to koupit si čas na politiku a doufat, že se tohle téma nikdy nevrátí na přední stránky,“ říká profesor vyučující na Salcburské univerzitě.

Mnozí komentátoři mluví o „konci řecké dluhové krize“ a uzavřenou dohodu označují za historickou. Jsou takové přívlastky na místě?

Nejsou. Ale dávají smysl. Finanční krize je třetí nejhorší, co se může jakémukoliv státu stát. Nejhorší je válka, následují přírodní katastrofy, a pak už jsou finanční krize, protože jsou tak drahé. V historii jakéhokoliv státu je velká finanční krize průšvih a trvá desetiletí, než se z ní vzpamatuje. Například Německo definitivně splatilo dluhy vzniklé po první světové válce asi až před deseti lety. Řecko potkala masivní finanční krize, která přijde jednou za sto let, a bude mu trvat podobně dlouho, než se z ní dostane. To jsou časové horizonty, v nichž se pohybujeme, zároveň nemá smysl plánovat na století dopředu.

Což uzavřená dohoda nicméně částečně dělá, některé pasáže pracují s horizontem přesahujícím rok 2060.

Ano, dohoda zahrnuje nejdelší časové horizonty, které existují v jakémkoliv unijním dokumentu. Nicméně ve financích i politice platí, že nemá smysl plánovat za nějakou dobu - a třicet let je už čistě spekulativních. Nedávná dohoda naplánovala, co se bude dít příštích deset let, které Řekové dostali, aby prokázali, že jsou soběstační a nebudou potřebovat čtvrtý záchranný balík. Splátky se odložily až na rok 2033, což pomůže i proto, že v eurozóně konečně stoupla inflace. Dvouprocentní inflace dokáže reálnou hodnotu neúročených dluhů stlačit o čtvrtinu během 15 let a o polovinu za 35 let, takže problém se bude v čase zmenšovat.

Fakticky tedy dohoda část dluhů odepíše tím, že posouvá jejich splatnost, jakkoliv není politicky přijatelné to přiznat?

Ano, existuje rozdíl mezi intuitivním vnímáním dluhu a ekonomickým vnímáním. Odklad splátek na deset let má dost velkou hodnotu, takže v ekonomickém vidění světa byly Řecku dluhy odepsány v podstatné míře. V intuitivním vidění světa se odepsání dluhu mluví pouze tehdy, sníží-li se nominální částka. K tomu nedošlo a objem řeckého dluhu zůstává stejný. To umožňuje řeckým politikům tvrdit, že byly odepsány miliardy, a je to svým způsobem pravda, ale zároveň v Německu mohou politici říci, že Řekům neodpustili ani cent a pouze odložili splátky. Tato nejednoznačnost mezi ekonomickým a intuitivním vnímáním je politicky užitečná, protože obě tvrzení jsou vlastně pravdivá – nic nebylo odpuštěno a zároveň bylo relativně hodně odpuštěno.

Co se tedy s řeckým dluhem bude dít za 15 let?

Myslím, že se na to v podstatě zapomene, krize bude tou dobou už 25 let stará. Pokud tato ekonomická debata zmizí z předních stránek novin, tak se dá opět škrtat, posunout splatnost a hodnota dluhu se bude neustále snižovat. Jde hlavně o to koupit si čas na politiku a doufat, že se tohle téma nikdy nevrátí na přední stránky. Zároveň je 15 let dostatečně dlouhý horizont k tomu, aby se investoři přestali řeckého dluhu bát. V okamžiku, kdy finanční trhy vědí, že je zde sice problém, ale víceméně mrtvý, přestává to způsobovat nejistotu a ovlivňovat rozhodování investorů. Ovšem předpokládá to také, že Řekové budou z daní splácet podle současných dohod.

Šance, že se Řecko postupně zotaví, jsou dost velké.

Tweetni to

Součástí dohod je podmínka, že Řecko musí udržovat rozpočtové přebytky. Ale umožní taková podmínka Řecku vůbec nějak ekonomiku nastartovat?

Rozpočtové přebytky jsou samozřejmě dnes jev nevídaný. Nám se to povedlo jednou v devadesátých letech a pak loni, kdy dobíhaly ohromné platby z eurofondů. Z tohoto pohledu samozřejmě taková podmínka vypadá velmi náročně jako závazek pro vnuky vnuků. Je ale nutné si uvědomit, že státy jako Řecko běžně vydávají několik procent HDP na splácení existujících dluhů - i kdyby žádná krize nebyla, tak by spláceli dluhy, které vyrobili ještě před krizí. Rozdíl tedy není zas tak velký. Ekonomika by měla být schopná to zvládnout.  Pokud se nestane nějaký další průšvih toho typu, že by se zopakovala krize rozměru 2008 - což byla největší krize po 80 letech. Šance, že se Řecko postupně zotaví, jsou dost velké.

Jaká je za uzavřenou dohodou politická dynamika? Jedná se o vyvážený kompromis na všechny strany?

To je snaha všech aktérů. Vyjednávání v EU se snaží dobrat kompromisu, který dokážete obhájit na obou stranách, obzvlášť u dohod s takto dlouhým horizontem. Ona nejednoznačnost ve vnímání dluhu, o které jsme mluvili, se tu hodí. Nemůžete předvídat budoucnost a nevíte, zda to, co uzavíráte jako férový kompromis, tak nakonec skončí. Všechny strany proto budou vývoj a plnění dohody sledovat.

Německo se rozhodlo vrátit Řecku úroky, které vydělalo na tom, když během krize nakupovalo řecké dluhopisy. Jak se dá tento krok interpretovat – jako solidární gesto?

Úroky, na kterých Německo vydělalo, vznikly ze špatného pochopení krize na jejím začátku. Tehdy to vypadalo jako národní krize, kdy je běžný postup, že vláda požádá o stabilizační půjčky od Mezinárodního měnového fondu a bilaterální půjčky od spřátelených zemí. Logika je ovšem taková, že tyto půjčky musí být bolestivě drahé, aby toho země, kterým nestačí, co vyberou na daních a jimž už soukromí investoři nechtějí půjčovat, nezneužívaly. Ze začátku byla řecká krize vnímaná jako jedna z desítek menších finančních krizí a vysoké úroky tomu odpovídaly. Jenže když se z toho vyklubala euro krize, kdy na splácení řeckých dluhů byly závislé francouzské, německé či britské banky, tak tradiční logika přestala dávat smysl. Vysoké úroky byly stejně spláceny jen z následných půjček, takže rozhodnutí Německa vrátit tyto úroky bych nenálepkoval jako solidaritu, ale spíš nápravu situace, která ekonomicky i politicky připomínala lichvu.

V jaké situaci se nacházejí plány na reformu eurozóny?

Z pohledu reforem eurozóny krize vygradovala v létě 2012, kdy se staly dvě zásadní věci. Rozhodnutí o tom, že se vytvoří bankovní unie, a pak projev Maria Dragiho, prezidenta Evropské centrální banky, že udělá vše, co bude třeba, aby euro přežilo. Byl to vrchol krize, kde byl rozpad eurozóny nejvíc na hraně. Zároveň to byl okamžik, v němž byly členské státy nejvíc ochotné reformovat. Je to vidět i z toho, že po dlouhých čtyřiceti letech debat o formách bankovní unie s tímto plánem konečně souhlasily, byť po dalších třech letech vyjednávání se shodly jen na nejminimálnější podobě.

Přinesl zásadnější změnu nedávný summit, kterému nakonec dominovalo téma migrace, ale původně měl být právě o reformách eurozóny?

Očekávání od summitu byla dvě: první, že se postaví konečně třetí pilíř bankovní unie, kterým má být jednotné pojištění vkladů, druhým zásadním očekáváním bylo dotažení bankovní unie, kdy by vznikla garance, že v případě krize budou dostupné další finance. Instituce, která má pomáhat bankám v problémech, je Jednotný rezoluční fond, ale ten bude mít k dispozici pouze 55 miliard eur, což stačí na jednu větší evropskou banku. Pokud by přišla systémová krize, v níž krachuje mnoho bank zároveň, tak by nestačil. Proto debata o dalších financích. Na summitu nebyl ani jeden bod definitivně vyřešen. Podíváme-li se zároveň, jak se mění návrhy těchto mechanismů za posledních několik let, je jasně vidět, že ještě v letech 2013 2014 měla Komise velké oči a doufala, že podaří získat nové garance. Od té doby návrhy pořád ořezávají a po mnoha posunech už ani neexistuje stanovené datum pro dohodu. Po těch dvou klíčových rozhodnutích z roku 2012 se všichni přestali bát a reformy odkládají.

Jak v tomto kontextu vnímáte snažení francouzského prezidenta Macrona? Neminul se trochu dobu se svojí reformní iniciativou? Měly by v onom kritickém roce 2012 jeho návrhy větší šanci?

I tehdy byla bankovní unie velké sousto a buďme rádi alespoň za to. Ale historie rozhodování v EU ukazuje, že o skutečně zásadních a rozporuplných věcech se často nerozhoduje jinak než pod tlakem krize. Strategie prezidenta Macrona respektive Komise dává smysl v tom, že nyní se nedá čekat, že by vlády byly ochotné do záchranných mechanismů poslat čerstvé finance. Takže to, co se teď navrhují, jsou takové institucionální skořápky jako Evropský měnový fond, které žádné nové sdílení rizik nepřinášejí. Ovšem v okamžiku příští krize bude snazší do těchto skořápek nalít dodatečné finance, aby předešly eskalaci krize. Vypadá to, že se nic neděje, ale institucionální struktury jsou důležité a posouvají eurozónu do lepší pozice než v roce 2010, kdy se stabilizační mechanismy vytvářely za pochodu a na koleně.

Angela Merkel před summitem opatrně podpořila některé Macronovy plány, jako např. společný rozpočet eurozóny, nicméně během summitu narazili na odpor aliance severských států, Beneluxu či Rakouska. Vzniká v rámci eurozóny nové rozvržení sil omezující francouzsko-německou dominanci?

Je velké zjednodušení vnímat fungování eurozóny optikou francouzsko-německého motoru, který rozhoduje sám. Ono to tak občas vypadá, ale je to kvůli tomu, že Francie a Německo se zpravidla nacházejí na opačných pólech rozhodování a ostatní státy se srovnají mezi nebo vedle nich. Když se tyto dva státy dohodnou, pak je většinou pro ostatní jednoduché na ten kompromis přistoupit. Mluvíme ale o otázkách reforem eurozóny, ne o všech politických tématech.

Přesto, mění se nějak dynamika rozhodování v eurozóně?

Naděje, které se k tomuto summitu upíraly, jsou asi 5 let staré. Lidé si spočítali, kdy jsou v klíčových zemích volby, a právě teď po volbách v Německu, Francii či Itálii mělo vzniknout období zhruba 18–20 měsíců bez volební kampaně. Očekávalo se, že by se státy mohly dohodnout, protože politici budou mít čas se soustředit na eurozónu. To padlo tím, že Angela Merkel sice vyhrála, ale několik měsíců nemohla sestavit vládu, a když už ji poskládala, tak se jí bouří Bavorsko. Je čím dál tím těžší vnímat státy jako jednotné hráče, protože vnitřní opozice k evropským návrhům je daleko větší. Už nemáte garanci, že když Merkel něco podpoří, tak to také doma obhájí. V tom skutečně lze vidět novou dynamiku – v razantním návratu domácí politiky do evropského rozhodování. Domácí koalice již nejsou jednoznačně proevropské ani stabilní. Nikdo neví, co lze dnes čekat od Itálie, a je možné, že Francie a Německo již nebudou oněmi dvěma póly. A to mluvíme pouze o eurozóně, Brexit situací také zamíchá.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte