Nevnímáme oběti holocaustu jako lidi, ale jako šedivou masu. To jsem chtěla změnit
 
13-15 tema.qxd
Židé na cestě do Terezína • Autor: Archiv židovského muzea v Praze

Prestižní nakladatelství Oxford University Press vydalo knihu Anny Hájkové o fungování vězeňské společnosti v terezínském ghettu v době druhé světové války. Publikaci The Last Ghetto s podtitulem Každodenní historie Terezína napsala česká historička působící na britské University of Warwick s využitím dokumentů z 99 archivů na třech kontinentech. „Většina pohledů na holocaust je hodně sentimentalizujících. Nebo ukazuje všechny oběti jako šedivou masu. Nevnímáme je jako lidi, kteří se každodenně rozhodovali, nacházeli nové přátele, chodili na Františka Langera anebo na Schillera a měli strach před transportem. A to, že o nich moc nevíme, pak zneužívají extrémisté. Ráda bych svým přístupem vzbudila ve čtenářích zájem o tohle téma,“ říká o knize, jejíž český překlad vydá nakladatelství Kalich.

Co kniha přináší nového?

Náš obraz o Terezíně je vytvořen publikacemi od přeživších, jako Město za mřížemi od Karla Láguse a Josefa Poláka nebo studiemi H. G. Adlera. Chtěla jsem ale napsat moderní, analytické dějiny ghetta Terezín, které v žádném jazyce nikdy nevyšly. Ve své knize studuji, jak vypadal život v Terezíně ve všech jeho možných rovinách.

A co nového jste objevila?

Že lidská společnost je schopná v jisté míře normality pokračovat a fungovat až do posledního svého člena. Když k lidem v Terezíně začaly pronikat zprávy o děsech na východě, kam začaly odjíždět transporty do vyhlazovacích táborů, často našli způsob, jak si to vysvětlit. Říkali si, že jim osobně se to nestane a jejich blízkým také ne - což se samozřejmě ukázalo jako mýlka. Hodně jsem se také zabývala rozhodováním vězňů v ghettu, protože právě to mělo vliv na jejich další život. Jestli bydleli s rodiči, nebo s někým, s kým se v Terezíně seznámili, a stal se jejich nejlepším kamarádem, nebo si našli partnerku a zařídili si nějaký kumbálek na půdě. A zajímalo mě také, co začnou lidé dělat právě v okamžiku, když se dozví, že jejich rodiče byli zařazeni do transportu; jestli se s nimi přihlásí nebo zůstanou s (novým) partnerem. Nešlo mi o to lidi soudit: mým cílem bylo udělat případovou studii, jak funguje společenství lidí v extrémní situaci.

Anna Hájková
Anna Hájková • Autor: seed9

Co tedy rozhodovalo o tom, jak vypadal život vězně v Terezíně?

Zjistila jsem, že pro tamní společnost bylo hodně důležitých několik kategorií. Jen málokdy byla přitom důležitá stará třídní příslušnost - to, jestli byl dotyčný před příchodem do ghetta civilním povoláním řezník nebo bankéř. Klíčové bylo, jak ti lidé byli staří, kdy do Terezína přijeli, jestli tam měli něco, čemu sociologové říkají sociální kapitál. To znamená, do jaké míry dokázali být diplomatičtí, jak je ostatní měli rádi, jak byli šarmantní nebo atraktivní. Takoví lidé mohli v ghettu spíše udělat „kariéru“, což také znamenalo vyhnout se transportům. Takže pokud někdo chtěl dostat dobrou práci, například jako pekař nebo kuchař, bylo důležité, aby přišel do Terezína brzy, aby byl mladý český Žid, aby tam měl konexe.

Proč to bylo důležité?

Když jste pracoval v pekárně, měl jste lepší přístup k jídlu, byl jste pravděpodobně více uchráněn před transporty, protože jste měl na to, abyste někoho uplatil, nebo jste znal další lidi, kteří váš osud mohli ovlivnit. Ale také jste si mohl obstarat lepší ubytování a spíše jste se dostal na prestižní kulturní akce, které se v Terezíně pořádaly, třeba na Verdiho Requiem.

Kulturní akce byly i šidítkem nacistů vůči mezinárodním kontrolním návštěvám. Němci jimi dokazovali, že Terezín je v podstatě úplně normální tábor, kde se nic špatného neděje. Jak o kulturních akcích smýšleli sami obyvatelé Terezína?

Myslím si, že by bylo mylné redukovat terezínský kulturní život na nacistickou produkci; je kontraproduktivní interpretovat ghetto a jeho kulturní život prismatem nacistické propagandy, jak se to někdy děje. A k životu v Terezíně: různí lidé se dívali na různé kulturní, hudební a divadelní akce jinak. Třeba to, na co se dívali mladí čeští Židé, na Prodanou nevěstu nebo na Velblouda uchem jehly, nebylo nic pro německé Židy, i když občas představení byla v němčině. Pro ně tohle nebyla vážná kultura. Když zase starší příchozí z Německa nebo Rakouska chodili na Goetha nebo na Schillera, pro mladé české Židy to nebylo relevantní. Je důležité rozeznávat, že obyvatelé ghetta měli různý vkus daný tím, v jaké kultuře vyrostli: což umožňuje lépe pochopit, že terezínští vězni nebyli homogenní. O kulturní akce byl každopádně velký zájem - i když lístky byly nominálně zadarmo, ty „prestižnější“ se prodávaly pod rukou a byly poměrně drahé. Nemohl si je dovolit každý, kdo je chtěl.

Reklama
Reklama

13-15 tema.qxd
V Terezíně zemřelo více než 34 tisíc vězňů. Unikátní snímek tajně pořízený četníkem A. Vašíčkem v roce 1942 • Autor: Archiv židovského muzea v Praze

Čím se za lístky platilo?

Jedna vězenkyně si poznamenala, že si koupila dva lístky na Kouzelnou flétnu za okurky. Dnes koupíme kilo okurek za pakatel, v Terezíně, kde nikdo neměl přístup k ovoci a zelenině, to bylo ohromně cenné. Další vězenkyně Eva Roubíčková, která pracovala jako pasačka venku mimo ghetto a občas byla přidělena na sklizeň ovoce a zeleniny, je někdy do tábora propašovala, byť to bylo nebezpečné. Měla tak něco cenného, byla navíc mladá a oblíbená - to jí umožnilo dostat se na kulturní představení, které chtěla vidět. Ale ani Eva Roubíčková se nedostala na druhou premiéru Requiem v lednu 1944, protože lístky byly nedostupné, prostě úzkoprofilové zboží.

Co přesně to ukazuje?

Jsou různé básně z Terezína, třeba od Hanse Hofera, jak se jeden pán snaží dostat lístky do divadla a je posílán od čerta k ďáblu - a po mnoha měsících čekání nedostane lístky na představení, které chtěl vidět, ale na Hubičku, jejíž češtině ovšem nerozumí. Ukazuje to, jak byla kultura pro lidi v ghettu důležitá, ale také to, že o přístupu k ní rozhodovalo hlavně sociální postavení vězňů.

Proč jste své knize dala název Poslední ghetto?

Přemýšlela jsme nad vším možným včetně titulu Laboratoř střední třídy, ale nakonec mi to přišlo frivolní. A Terezín byl skutečně poslední ghetto v Evropě, protože byl osvobozen Rudou armádou až den po kapitulaci Německa. Obvykle se jako poslední ghetto označuje Lodž, ale ta byla osvobozena v zimě 1944–45.

Snímek obrazovky 2021-03-05 v 19.36.31

Kdy vás napadlo pátrat, jak vypadal každodenní život v Terezíně?

Jako studentka jsem jela v roce 1999 na pár týdnů do Izraele, moji prarodiče Miloš Hájek a Alena Hájková tam měli spoustu kamarádů z dob války. Byli komunističtí odbojáři, někteří z jejich přátel přežili Terezín a pak odešli do Izraele. V Izraeli jsem je kontaktovala, povídali jsme si, byli ohromně energičtí. Měli spoustu živých historek, jak chodili na fotbal, kdo se s kým kamarádil, jak fungovalo sionistické hnutí, anebo o detailech v hygieně. Pochopila jsem, že to je vzácně zajímavá dynamika jejich tehdejší společnosti - a z těch vyprávění pak vzešel nápad na knihu. Bylo napínavé tu každodennost rekonstruovat.

Proč je potřeba o tom mít povědomí dnes, po tolika letech od války?

Abych byla úplně upřímná, tak proto, že většina pohledů na holocaust - nejen laických, ale i vědeckých - je hodně sentimentalizujících. Nebo ukazuje všechny oběti jako šedivou masu, v níž všichni určitě umřou a všichni jsou určitým způsobem stejní. Nevnímáme je jako lidi, kteří se každodenně rozhodovali, nacházeli nové přátele, chodili na Františka Langera anebo na Schillera a měli strach před transportem. A to, že o nich moc nevíme, pak zneužívají extrémisté – podívejte se, jak vzrůstá antisemitismus. Ráda bych svým přístupem vzbudila ve čtenářích zájem o tohle téma.

Jak to myslíte?

Že spousta lidí je unavená monotónními narativy o holocaustu, které se opakují. A snad je to bude zajímat víc, když budou konfrontováni s jinými, zajímavými historkami, které mluví o skutečných lidech - nejde jen o opisování, ale taky o určitou analýzu.

Který příběh z těch, jež jste objevila, na vás zapůsobil nejvíc?

Je jich řada, ale chtěla bych jmenovat pražského řezníka a uzenáře Bohumila Bendu. Byl z Pařížské ulice, jeho otec byl také řezník, a když ho deportovali do Terezína, jeho dvě sestry zůstaly v Praze ve smíšeném manželství. Pracoval jako řezník i v Terezíně, kde prodával maso pod rukou - mimo ghetto. Očividně to dělal proto, aby posílal ztržené peníze své nežidovské snoubence do Prahy. Když to prasklo, poslali Bohumila Bendu do pracovního komanda Wulkow. Později byl deportován do Osvětimi a odsud do Dachau, kde zahynul. Staří lidé v Terezíně přitom dostávali z rozhodnutí židovské samosprávy menší příděly jídla, a když se pak někteří chovali jako Benda, jídla bylo ještě méně a zvyšovalo to jejich úmrtnost. Neříkám, že lidé jako Bohumil Benda byli zlí a zasloužili si umřít - jen to ukazuje, že někteří o jídle smýšleli ne tak, aby větší distribucí pomohli postiženým, ale aby se sami obohatili. Je to tragické, ale také lidské.

Nebojíte se, že když půjdete do takového detailu, kritici vám to budou vyčítat?

Příběh Bohumila Bendy neuvádím, abych ho očernila jako konkrétní osobu, ale abych popsala, jak v Terezíně docházelo ke korupci. Ve spoustě společností dochází ke korupci a ušetřeno jí nebylo ani ghetto.

Jak těžké vůbec bylo získávat informace? Řada pamětníků už samozřejmě nežije.

Bylo to hrozně moc práce, neexistuje centrální úložna dokumentů, písemností a pramenů o pevnosti Terezín. Na začátku jsem si udělala seznam všech větších nebo důležitějších archivů, ve kterých jsou terezínské materiály, bylo jich devětadevadesát v různých zemích. Snažila jsem se je pečlivě projít, objížděla jsem je dva roky.

Měla jste nějaký grant?

Ano, měla jsme jich víc - to mi práci samozřejmě zjednodušilo, jinak by to bylo finančně velmi náročné.

Řešila jste dilema, jestli se do té práce vůbec pustit? Knih o holocaustu už byla napsána řada.

Věděla jsem, že to, co dělám, tady ještě nebylo.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundrao
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1890

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte