0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Politika17. 6. 201716 minut

Česko po 25 letech: Často žijeme v pelíšcích minulosti

Vyšel Průvodce nejistým světem: 120 stran nových textů o životě v přelomové době

Autor: Milan Jaroš

Svět se mění rychleji, než si kdo kdy uměl představit - a v mnoha lidech to vyvolává obavy.  Proto jsme se rozhodli vydat speciál s názvem Průvodce nejistým světem, ve kterém popisujeme různé fenomény proměňující se doby. Nejde jen o politiku, ale také o trh práce, módu, hudební průmysl či fotbal. Naší ambicí nebylo, a ani nemohlo být, představit všechny aspekty moderní společnosti, ale spíše naznačit, kolik věcí je v pohybu. Následující anketa o tom, jak se proměnilo Česko, a kam by mělo dál směřovat, je doplněním speciálu a pozvánkou k jeho koupi.  Respondentům jsme položili tři otázky. 1. Co Vás nejvíce překvapilo na změnách, které se odehrávají v Česku v posledních pětadvaceti letech? 2. Jak byste si přál, aby Česko vypadalo za dalšího čtvrt století? 3. Jak si myslíte, že skutečně vypadat bude?

Eliška Wagnerová, senátorka a bývalá soudkyně Ústavního soudu

↓ INZERCE

  1. Nepoměr mezi ekonomickými změnami, relativně rychle vytvořenými základními institucemi a poměrně dobrou, byť narychlo přijatou ústavou z jedné strany – a ze strany druhé mentálním ulpíváním dosti velké části společnosti na vzorcích minulých. Prostě čekala jsem rychlejší adaptaci obyvatelstva na nové poměry. Z druhé strany však uznávám, že zejména pro starší generaci to nebylo a není lehké, neboť jejich vstupní kapitál, míněno doslovně i přeneseně, nebyl mnohdy příliš vysoký a politici jim to ne vždy ulehčovali.
  2. Jako bezpečná prosperující demokratická země, v níž se uplatňuje vysoký standard sociální právní státnosti, jakož i respekt a ochrana základních práv. Většina občanů je spokojených, neboť veřejná moc respektuje jejich lidskou důstojnost – a tam, kde sami nestačí, je ochotná pomoci. Vládní výměny probíhají klidně, neboť všichni politici si uvědomují, že jejich funkce jsou jen funkcemi načas. A jsme součástí bezpečné, prosperující a již federalizované Evropské unie.
  3. O poznání hůř, než jak jsem vykreslila v předchozí odpovědi. Podrobnější nebudu, neboť nejsem prognostik a nechci vyřčeným slovem cokoli přivolávat. Proto jen doufám a mladé generaci přeji, aby se v Česku cítila bezpečně a spokojeně; prostě jako doma.

Tomáš Pojar, diplomat, bezpečnostní analytik, prorektor CEVRO

  1. Že byla první dálnice do Německa (přes Rozvadov) dostavěna teprve před deseti lety a ta do Drážďan není hotová dodnes.
  2. Jako svobodná, prosperující a bezpečná země, za kterou se nebudu muset stydět.
  3. Nevím. Doufám však, že si svoji svobodu uhájíme.

Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu

  1. Nevěřila bych, jak velkou proměnu společnosti přinese používání internetu, mobilních telefonů a sociálních sítí. Mládeži se to vlastně nedá vysvětlit, protože neví, jaký byl život předtím. Překvapují mě taky změny rodinného života – s radostí pozoruji aktivnější roli otců i větší respekt k jinakosti, kriticky se stavím k tomu, jak společnost zanedbává péči o staré lidi a rodiny, které se o ně starají. Navzdory tomu, že oproti mému dětství žijeme ve svobodnějším světě, tak si děti té svobody vlastně moc neužijí – my jsme zažívali dobrodružství pěší cestou do školy či pobíháním po venku, oni jedou s rodiči autem a mají rozplánováno celé odpoledne. Očekávám, co se z této protektivní péče o děti „vyklube“. Nejvíc mě mrzí, že z pravdy a lásky se stala nadávka.
  2. Jaká mám přání do budoucnosti? Myslím si, že nejlepší je žít aktivně tady a teď; nemít očekávání a dávat vše do co nejlepšího plnění své role v přítomném okamžiku. Přeji si, abychom všichni v každé přítomné chvíli dělali, co můžeme – pro sebe, ostatní, naši zemi i svět. A určitě to pak dobře dopadne.
  3. Česko, Morava, Evropa i svět budou v budoucnosti vypadat přesně tak, jak si to zasloužíme…

Jana Hamanová, socioložka v SC&C

  1. Těžko se říká, co mě nejvíce překvapilo, když tady těch 25 let žiji – v každodennosti změny úplně viditelné nejsou. Povedla se spousta dobrých věcí, ale my se překvapivě ujišťujeme v tom, že se máme špatně. Překvapivě se také vytrácí tolerance, respekt a vědomí, že každé právo s sebou nese také určitou povinnost. A překvapivě dáváme pořád přednost hmotnému před nehmotným.
  2. Za dalších 25 let bude rok 2042 a my budeme jezdit z Prahy do Brna za hodinu, všude bude spousta malých dětí, protože všichni pochopíme, že jenom v nich je skrytá šťastná budoucnost, a nejúspěšnějším youtuberům bude v průměru sedmdesát, protože publikum bude oceňovat jejich zkušenost a životní moudrost.  Česko bude rozvinutá sebevědomá země, na kterou je nejen spolehnutí, ale která také přináší ostatním státům spoustu inspirace, protože ráda vymýšlí netradiční cesty a řešení.
  3. Chci věřit tomu, že to bude tak, jak píšu v bodu 2, a navíc – budu babičkou několika vnoučat.

Tomáš Habart, Člověk v tísni

  1. Překvapuje mě nespokojenost a nízká sebedůvěra společnosti, přestože jsme urazili ohromný kus cesty západním směrem, jak jsme to před čtvrtstoletím chtěli. S tím souvisí překvapující malá podpora demokracie a zakotvení v euroamerických vazbách, ačkoli právě to přineslo naprosté většině společnosti výrazné zvýšení kvality života. Specificky mě pak překvapuje trvající snaha vymezovat se nepřátelsky vůči „těm jiným“ – tedy dlouhodobě Romům a sociálně vyloučeným, v poslední době migrantům a muslimům.
  2. Česko sebevědomé, s pozitivní vizí, na níž je společenská shoda. Česko s kriticky myslícími občany, kteří se nebojí budoucnosti, přijímají spoluzodpovědnost za svět, aktivně se angažují ve svém okolí. Česko, jehož prioritou je vzdělávání rozvíjející potenciál každého dítěte. Česko, které neodsouvá neúspěšné na okraj a nabízí důstojnou pomoc lidem v krizi, nemocným a umírajícím. Česko s moudrými politiky, kteří řeší podstatné věci, stmelují společnost a dobře reprezentují zemi v zahraničí.
  3. Dobrá zpráva je, že nemalá část jmenovaného se již děje, i když v omezeném rozsahu. Potenciál máme, jde spíše o trvalou konstruktivní podporu dobrým nápadům a procesům, v čemž má klíčovou roli vzdělávání a celoživotní rozvoj lidí. Na nás všech záleží, do jaké míry se přiblížíme ideálu.

Libor Grubhoffer, bývalý rektor Jihočeské univerzity

  1. Listopad 1989 a s ním znovu nabytou svobodu vnímám jako něco, co nám poslalo samo nebe. V samé radosti jsem nevnímal slova Václava Havla o zranitelnosti demokracie a naivně se domníval, že teď už budeme všichni jenom šťastní, protože máme konečně onu kýženou svobodu. Chyba lávky, partikulární zájmy, touha po rychlém zbohatnutí, neodolatelnost politické moci, adrenalin z pohybu na hraně či za hranou zákona a další projevy lidské slabosti jsou v samé podstatě naší stále chabé schopnosti žít šťastně ve svobodě. Ale my přece žijeme šťastně ve svobodě, leč musíme mít na paměti neutuchající potřebu po jejím hýčkání a obraně. Ostatně stačí tak málo: nebát se a nekrást…
  2. Přeji si, aby naše země byla respektovaným členem prosperujícího společenství zemí Evropské unie, ve které bude štěstí se narodit a radostí v ní žít. Žít v míru, ve svobodě s přirozenou odpovědností každého z nás. Žít v porozumění, toleranci a patřičném blahobytu duchovním i materiálním. Žít ve víře v člověka a lidskou společnost!
  3. Velmi bude záviset na dění ve světe, v kritických oblastech dlouhotrvajících válečných konfliktů náboženského, etnického či ideologického původu. Buďme dobré mysli a věřme, že v dohledné době rozum zvítězí nad nenávistí, zklidní se pohyb lidstva a nastane kýžená fáze relativně stabilního míru na celé planetě. Chci být optimistou a vidět naši zemi v kontextu evropského a světového společenství demokratických zemí pozitivně. Chci věřit, že během příštího čtvrtstoletí vyroste generace empatických politiků a političek s bytostnou potřebou starat se profesionálně a čestně o věci veřejné. A korupce už bude slovo neznámé… Samozřejmě, že tomu tak nebude, ale musíme vědět, že se k takovému ideálu chceme blížit. Ostatně odstrašujících až tragických příkladů na naší politické scéně máme nemálo.

Tereza Skládanková, spoluzakladatelka Demagog.cz

  1. Přímá volba prezidenta. Tomio Okamura brojící v kroji proti přistěhovalcům. Klausova amnestie. Počet lidí, kteří se nedali otrávit. Množství úspěšných vědců, sportovců a podnikatelů s celosvětovým dopadem.
  2. Přála bych si, aby bylo Česko plné lidí, kterým není lhostejné jejich okolí. Abychom jako společnost měli dostatek morálních lídrů, kteří budou svým příkladem inspirovat ostatní. Aby přestalo „být trapné“ dodržovat pravidla. Abychom se nebáli odlišností a uměli k nim přistoupit bez předsudků. Abychom se lépe naučili žít v demokratické společnosti, se vší individuální odpovědností, která k tomu patří. Abychom poslouchali příběhy našich babiček a dědečků a nezapomněli, že svoboda není samozřejmost.
  3. Věřím, že aspoň část mých přání se splní. Ještě nám to chvilku potrvá, ale za další čtvrtstoletí se snad najde více lidí, kteří se do veřejného života budou zapojovat s cílem zlepšit svět pro všechny, nejen pro sebe. Musíme si zřejmě ještě trošku ověřit, co všechno jsme jako společnost ochotní snést, ale snad už na to za dalších 25 let přijdeme.

Nejde o to, jestli mám pravdu.
(Trump)
Autor: REUTERS
Nejde o to, jestli mám pravdu.
(Trump)
Nejde o to, jestli mám pravdu. (Trump) Autor: REUTERS

Marek Orko Vácha, kněz, teolog, pedagog

  1. V roce 1989 jsem byl v posledním ročníku vysoké školy a v roce 1990 jsme měli pocit, že jsme vyhráli, že svoboda je vybojována jednou provždy. V následujících letech jsme pochopili, že ne; že svoboda je spíše druhem umění, že podobně jako malířství potřebuje stálou pozornost, citlivost k detailu a cvik. Nedávno na Václavském náměstí a o den později na Hradčanském náměstí jsme si to připomenuli. Svoboda není stav, který je dán jednou provždy. Není to nula nebo jednička. Je to proces.
  2. Aby se současní středoškoláci a vysokoškoláci prolomili do veřejného života mnohem víc než teď a vytvořili silnou občanskou společnost. Aby se nestyděli – teď už mluvím jako učitel –, že umí řeči, že je baví studovat, a zvedli odpovědnost za stav země, i s onou určitou naivitou a patosem, která v tom je. Šárka Fialová, která svolala dvě zmíněné demonstrace, je připomínkou, že dějiny píší jednotlivci. Dobré projekty, které neuděláš ty, nebudou. Tak je udělej.
  3. Věřím, že dějiny nejsou cyklické, ale lineární. Nelíbí se mi srovnávání naší civilizace s egyptskou nebo římskou: vznik, rozkvět, kulminační bod, dekadence a neodvratný zánik. Budoucnost není ani ve hvězdách, ani v civilizacích křivkách, ani v našich genech. Je to na nás. Nejde o naše představy, jak to bude vypadat, ale o to, co uděláte vy nebo já, aby to dopadlo dobře.

Štěpán Kment, předseda České středoškolské unie

  1. Domnívám se, že řada příčin, kvůli nimž se spouštěly polistopadové reformy, stále nezmizela – což je ve srovnání s modernizacemi jiných státem poskytovaných služeb překvapující. Jde například o encyklopedický charakter vzdělávání. I dnes se nezřídka setkáme s tendencí škol požadovat po žácích, aby se učili kvanta nesouvisející látky, často z historické setrvačnosti a bez propojení s jinými předměty. Týká se to však i role učitele – dnešní příprava na pedagogických fakultách se stále soustředí více na oborové znalosti než způsoby, jakými učit a pracovat se studenty. Rovněž normativní charakter školy nám zůstal. Individualizace do škol prakticky nepronikla, a tak žádáme po dětech plošně stejné znalosti napříč ročníky, aniž bychom jim umožnili, aby si dráhu víc volily samy.
  2. Myslím si, že společnost je do velké míry definována vzděláním, jakým prošla. Za 25 let tedy budou do aktivního života vstupovat ti, kteří dnes přicházejí na svět, a budou procházet českou vzdělávací soustavou. Přál bych si, aby jim školy, které budou navštěvovat, daly nejen dobré znalosti, ale hlavně kompetence občanské, komunikativní a ty k podnikavosti. Přestože se Česko snaží vyhnout globalizačním tendencím, lze i s ohledem na pokles porodnosti očekávat, že se musíme naučit pohybovat v multikulturním světě. Přál bych si proto, aby Češi nebyli tolik zapouzdření a nepodporovali předsudky; aby chápali důležitost liberální demokracie a jejích principů, aby byli podnikaví a přetvářeli Česko průmyslové na inovativní. A aby chápali naši národnost nikoli jako negaci národností či etnik jiných, ale jako vlastní kulturní obohacení vycházející ze společných dějin, jazyka, ale třeba i filmové a knižní tvorby.
  3. Při pohledu na českou povahu mám tendenci souhlasit se spisovatelem Josefem Jedličkou, který uvádí Švejka jako prototyp českosti. Jeho uvažování pak popisuje jako: „Hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za ‚nadstavbu‘ nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe.“ Pro nás Čechy je pak s tímto hartusivým přístupem obzvláště těžké mezi sebou generovat osobnosti, které by nás k „lepšímu Česku“ dovedly. Nakolik tedy ke skutečné proměně společnosti dojde, bude záviset hlavně na jedincích, kteří českou povahu přijmou, a přitom svedou boj za povznesení země.

K ochraně Země a jejích obyvatel nepotřebujeme ani tak lepší technologie, jako spíš lepší globální instituce. (Papuchalk severní, Island)
Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock
K ochraně Země a jejích obyvatel nepotřebujeme ani tak lepší technologie, jako spíš lepší globální instituce. (Papuchalk severní, Island)
K ochraně Země a jejích obyvatel nepotřebujeme ani tak lepší technologie, jako spíš lepší globální instituce. (Papuchalk severní, Island) Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock

Josef Baxa, soudce Nejvyššího správního soudu

  1. Jak rychle vyšuměl étos svobody, po níž mnoho lidí volalo, jak jsou lidé lhostejní ve chvíli, kdy svobody znovu začíná ubývat,  jak si nevážíme toho, v čem žijeme, jsme nespokojení, ale opět hledáme příčiny mimo sebe, jak dokážeme být sobečtí a neochotní pomáhat těm, kteří jsou v nouzi. Jak nasloucháme těm, kteří slibují jednoduchá řešení složitých problémů. Jak promarňujeme jednu šanci za druhou na zlepšení zejména morálního stavu společnosti.
  2. Aby bylo zemí, kde chce každý žít nebo ji alespoň pro inspiraci často navštěvovat. Aby na nás bylo ve světě konečně spolehnutí.
  3. Když nebudeme přemýšlet jen odkud brát, ale komu a kam dávat, když si uvědomíme, že za osud země, kterou jsme převzali od svých předků a kterou jednou předáme našim potomkům, můžeme především sami, a konečně se podle toho budeme také všichni chovat, tak vyhlídky nemusí být vůbec špatné.

Jiří Přibáň, právník a sociolog

  1. Síla spodních proudů kulturních tradic, které v dobrém i špatném slova smyslu ovlivňují dnešní českou společnost. Na počátku devadesátých let jsme žili v iluzi, že stačí provést ekonomickou a politickou reformu podle jednoduchých vzorců tehdejších inženýrů ekonomie, abychom naplnili revoluční přání „návratu do Evropy“. Dnes mnozí žijí naopak v deziluzi, že jsme do této Evropy nikdy nepatřili a sami se z ní kulturně i politicky vylučujeme. Oba názory jsou přitom extrémní a zaslepené, protože nejsme do kulturních tradic ani zakletí, ale zrovna tak se jich nemůžeme jen tak lehce zbavit. Kromě úžasné vynalézavosti a tvořivosti, jež charakterizuje především mladší generace dnešní české společnosti, jsme tak svědky provinčního čecháčkovství a zálibné zahleděnosti do sebe samých, která nás sráží zpět do průměrnosti. Při pohledu na moderní české dějiny ovšem zjistíte, že to nikdy nebylo jiné – a ve všech dobách, svobodných i nesvobodných, jsme si ze všeho nejraději budovali zrádně útulné a poklidné „pelíšky“.
  2. Přál bych si, aby konečně došlo k transformaci srdcí a myslí tak, že si Češi konečně přestanou myslet, že jsou buď tím nejskvělejším, nebo naopak nejhorším evropským národem, protože ani jeden z těchto předsudků nemá reálné opodstatnění. Chtěl bych vidět kulturně otevřenou, politicky liberální a ekonomicky spravedlivou společnost, která vytváří co možná nejrovnější životní příležitosti pro všechny občany. A také bych chtěl vidět společnost, která není elitářská, ale přitom si váží svých elit.
  3. Určitě bude jiná, než je dnes a jaká jsou naše dnešní přání.

Autor: Profimedia, Solent News
Autor: Profimedia, Solent News

 Alena Orten, socioložka, odbornice na gender a vědu

  1. Asi mě stále překvapuje, kolik lidí z populace volilo a volí KSČM. Stále mě udivuje jednoduchost, s níž většina lidí vidí otázku imigrace stejně negativně a zle, jako vidí „nařízení“ z EU, ačkoli jde často jen doporučení – a nesnaží se o nich něco dozvědět z důvěryhodných zdrojů. Také mě stále (eufemisticky řečeno) udivuje, jak málo žen je v rozhodovacích pozicích, ve vládě i ve vědeckých komisích, které rozdělují velké finance na vědu a výzkum, a tedy i rozhodují „co je třeba zkoumat“. Skvěle to říká asi takto moje kolegyně Marcela Linková:  „Změna institucí a kultury společnosti – tak aby bylo učiněno zadost nárokům na genderovou rovnost – by vyžadovala změnu našeho uvažování o hodnotách, na kterých dnes věda (i společnost) stojí. Ty hodnoty prostě utvářeli muži a nejsou zdaleka neutrální, mají poměrně silné maskulinní konotace.“ Ale snad se i to pomalu mění. A proč věda? Věda a vědění mají ve společnosti velkou moc, a kdo je kontroluje, disponuje nejen symbolickou, ale ve vzrůstající míře i ekonomickou mocí.
  2. Přála bych si, aby Česká republika měla skvělou prezidentku, třeba někoho jako Madeleine Albright nebo Eliška Wagnerová, a coby předsedu vlády někoho, jako je kanadský premiér Justin Trudeau. Přála bych si polovinu žen ve vládě a v parlamentu. Ne proto, že by vnesly nějaké „emocionální“ uvažování či slušnost do politiky, ale proto, že mohou mít jednak jinou sociální zkušenost a že jich je prostě polovina – a je spravedlivé, aby se podílely na výkonné moci, tedy rozhodování o zemi, kde žijí.
  3. Pokud jde o rovné zastoupení mužů a žen a půjde-li to „přirozeně“ jako za posledních asi 12 let, tak dosáhneme možná vyrovnaného zastoupení u profesorek a docentek někdy kolem roku 2065–2069. Jinak si to neumím moc představit, hlavně v technologiích bude jistě zase velký skok. Ale jsem spíše optimistka a věřím v novou mladou generaci.

Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL

    Speciál je dostupný k zakoupení také na novinových stáncích, na webu i v aplikacích pro Android a iPad/iPhone

    Pro objednání speciálu SVET přes SMS pošlete zprávu ve tvaru:
    SVET JMENO PRIJMENI ULICE C.P. OBEC PSC (vzor: SVET JAN NOVAK SOKOLOVSKA 22 PRAHA 8 18000) na číslo 90211.

    Magazín vám doručíme až do schránky.

    Objednací SMS jsou zpoplatněny podle běžného tarifu vašeho mobilního operátora. Cena SMS služby včetně doručení výtisku je 89 Kč vč. DPH, tedy shodná s cenou výtisku na stánku. Službu technicky zajišťuje ATS Praha. Infolinka 296 363 199 v pracovní dny 8:00 – 17:00, www.platmobilem.cz.


    Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].