Národní zájem: Na co nestačí ani miliardář Babiš

Dát dohromady slova národní zájem a Andrej Babiš vyvolá u liberála nejprve zajímavou „povrchní reakci“ – to přece nejde dohromady. V českém národním zájmu je pravděpodobně stav, kdy je Andrej Babiš mimo politiku. Nicméně on sám začal nedávno slova národní zájem používat. Jako premiér jej bude prý hájit v Evropské unii, a to je to, co máme společné třeba se Slovenskem – tedy obhajoba našich zájmů v EU.

Autor těchto řádků napsal pro nejnovější číslo Respektu text, který se zabývá vývojem vnímání tohoto pojmu od pádu železné opony na území současné republiky. Když to velmi zjednodušíme a použijeme optiku německo-britského myslitele Ralpha Dahrendorfa, zjistíme – a text v Respektu o tom obsáhle píše – že národní zájem Česka se dostal od původního požadavku svobody a práva přes prosazování volného trhu, cesty do NATO a Evropské unie, otevření hranic až po boj o vymahatelnost práva. V nedávných letech pak procházíme poslední „dahrendorfovskou“ fází, která dělá ze země zemi demokratickou - tvorbou občanské společnosti. Dnes je to boj plný mýtů, ale to si může čtenář přečíst a nepůjdeme do detailů. Jak do toho patří Andrej Babiš?

Po asi hodinovém rozhovoru v průhonické Sokolovně, kdy se premiér pokoušel autorovi vysvětlit, jak vidí národní zájem, to dopadlo asi takhle. Česko má podle Andreje Babiše pořád vliv na Blízkém východě, v Sýrii máme stále rezidentní velvyslankyni, která tam pracuje pro svět, třeba pro Američany, Bašár Asad nás respektuje jako zemi, s níž se dá mluvit. Mohli bychom sehrát podstatně větší roli v mírové dohodě v Sýrii, Česko by se mohlo stát základnou této dohody. Říká Andrej Babiš. Problém je ale podle něj americký prezident Donald Trump i ruský Vladimir Putin. A taky Evropa. Proč?

Evropa se podle Andreje Babiše nechce s prezidentem Putinem dohodnout a s prezidentem Trumpem se nedá mluvit kvůli jeho nečitelnosti. „Jednou to řekne tak, podruh jinak,“ říká český premiér. Jinak si myslí, že by Česko mělo v hledání národního zájmu dát důraz na to, co umí. To je podle Babiše odkaz Václava Havla. Tedy lidská práva. „Taky to se Stropnickým chceme a rozjeli jsme aktivity, aby se Česko stalo členem komise OSN pro lidská práva,“ říká premiér. Je ale proti kvótám uprchlíků, nemyslí si, že by to byla dobrá cesta; ano uprchlíci potřebují pomoc, ale ne v Evropě. „Lidská práva? U nás, tady to přece je v pořádku, my je chceme hájit ve světě,“ říká Andrej Babiš.  A tak dále.

Je možné, že se Dahrendorf mýlil a s ním všichni liberálové. To, co se děje v Česku, nevypadá na budování občanské společnosti. Andrej Babiš mluví jako Mesiáš i autokrat. On vše vyřeší, on to vidí správně, něco zachrání a prosadí v Evropě a ve světě, jen ten Putin a Trump a Evropa si myslí něco jiného. Ale to je jejich chyba.

Je reprezentantem občanské společnosti miliardář, bývalý komunista a agent StB, který přišel k majetku velmi neprůhledně, je trestně stíhán a neumí debatovat? Je výrazem občanské společnosti řízek na Čapím hnízdě? Zřejmě ne, ale pokud budeme věřit liberálním myslitelům a svému úsudku, je Babiš jen reprezentantem odchylky vývoje.

Občané si teď představují národní zájem jako servis státu, který za ně vše zařídí, a nesáhne přitom na jejich komfort a blahobyt. Zdá se tedy, že národním zájmem se stalo udržení blahobytu, míru a klidu. Babiš to zařídí. Ale neposmívejme se. Tu údržbu stávajícího chtějí i liberálové a konzervativci. Musíme udržet Česko v EU a v NATO. Musíme udržet tradiční hodnoty i rodinu. Musíme udržet hranice. Musíme udržet otevřenost.

Zdá se, že vybudování občanské společnosti, tedy systému, v němž respektujeme zákonné aktivity občanů a debatu o hodnotách, je těžší, než se původně zdálo. Babiš je jakýsi mezistupeň. Brzy zjistíme, že to, co chceme, neumí ani miliardář - že to umíme jen my sami.