Soužití vrahů a obětí ve Rwandě

Tentokrát rozhovor s režisérkou Ann Aghion, autorkou filmové trilogie o lidových soudech s vrahy ve rwandské genocidě. Ann Aghion byla hostem letošního festivalu Jeden svět.

Genocida je tématem snad všech filmů a dokumentů o Rwandě, které se v Evropě promítají. Jenže je už šestnáct let poté, třeba o takovém Německu roku 1961 se točilo a psalo spousta příběhů, které se světové války a holocaustu už vůbec netýkaly. Když tedy chcete dělat film o dnešní Rwandě, musí se nutně týkat genocidy? Není Rwanda už trochu někde jinde?

Je jeden klíčový rozdíl mezi Německem a Rwandou. V Německu lidé nemuseli po válce žít společně se svými oběťmi, Židy vyhladili, z okupovaných států byly německé jednotky vytlačeny. Ve Rwandě je to jiné. Tutsiové a Hutuové musí žít v jedné zemi, uvnitř společných hranic, a to je proti poválečnému Německu obrovský rozdíl.

Rwandští politici se snaží sdělit světu, že genocida proběhla před dlouhou dobou, že se země od té doby změnila, že se všude staví, že je Rwanda vlastně velmi úspěšným státem, který už nechal genocidu za sebou. To, že se Rwanda rozvíjí, je možná pravda, ale genocida je pořád všudypřítomná, ještě více než válka a holocaust v Německu. Jak jsem řekla, je to tím, že oběti a vrazi musí žít stále spolu.

Jak konkrétně je genocida přítomná v každodenním životě?

Je přítomná kvůli lidovým soudům Gacaca, které probíhají každý týden ve vesnicích po celé zemi a kde viníci a oběti nahlas vzpomínají na to, co se v roce 1994 přesně stalo. Díky těm vesnických tribunálům se o minulých krutostech znovu a znovu mluví. Současně je genocida přítomná i v mlčení, v tichu, v té spoustě nevyřčených věcí z minulosti. Lidé, kteří se vraždili, se znali od mala, vyrůstali spolu, často se před genocidou vídali a teď, po ní, se pořád potkávají, vidí a žijí pospolu. V takové situaci je těžké mluvit o zločinech, které se staly.

Říkáte, že bývalí vrazi a potomci jejich obětí jsou dnes sousedé. Jak běžné to je? Je to jen někde v zemi nebo skoro všude?

Skoro všude. Jsou místa, kde vraždili hlavně lidé, kteří tam přišli z jiného regionu a podobně, ve městech často zabíjeli milice z jiných sousedství, které své oběti neznaly. Na venkově je ale soužití vrahů a obětí skoro pravidlem, navíc na tom hustě osídleném venkově na sobě někdejší nepřátelé závisí, jejich životy jsou spjaté.

Jak se běžně třeba žena chová k sousedovi, který zabil jeho dítě nebo muže kvůli tomu, že pocházel z jiného etnika? Mluví spolu, nebo se ignorují, nebo se jen pozdraví nebo si i pomáhají? Jak takové soužití vypadá?

Je to mysteriózní, že? Potkávají se, neustále se vídají, běžně se pozdraví, jejich vesnice a chýše jsou položené ve strašné blízkosti, Rwanda je nejhustěji zalidněnou zemí Afriky. Ale lidé prostě nemají na výběr, jedině pomstu a k té většinou nedochází.

Své tři filmy jste natáčela v rozmezí deseti let. Jak jste během této doby vnímala proměnu komunit. Měnila se nějak schopnost lidí žít zas pospolu?

Tu schopnost soužití ovlivňuje strašně mnoho faktorů. Třeba když máte dobrou sklizeň, jste zdraví, vaše dítě přináší dobré známky ze školy, tak jste smířlivější. Naopak když jste nemocní nebo hladoví, tak jste také naštvanější a vystrašenější. Spousta věcí posiluje nebo oslabuje traumata z genocidy. Ale celkově lidé zvláště v těch malých komunitách žijí více v míru, jsou smířlivější, než když jsem začala natáčet. Nevím, jestli je to soudy Gacaca nebo jednoduše plynutím času.

Nevedly lidové soudy, během nichž vesničané před celou komunitou nahlas vzpomínají na krutosti genocidy, k novým konfliktům?

Obnovily staré jizvy, přinutily lidi se o tom zas bavit. Je moc brzy na to říct, jestli přispěly spíše k usmíření nebo ke konfliktům. Krátkodobě se mezilidské vztahy v některých komunitách mohou přiostřit, ale dlouhodobě to může být ozdravný proces.

Prezident Kagame chce rozdělení Rwandy na Tutsie a Hutu ukončit, chce tu etnicitu vymazat z občanek, sčítání lidu, veřejných debat i z paměti lidí. Je to podle vás dobrý nápad? A může se to podařit?

Jsem Židovka a narodila jsem se v roce 1960 ve Francii. Můj táta mi jednou řekl, že si své židovství uvědomil až díky Hitlerovi. Jako kluk prý vůbec netušil, co to znamená být Židem, až Hitler ho z něj udělal. Ve Rwandě teď vláda razí kampaň, že všichni „jsou Rwanďané, jeden lid…“ Ale každý se při setkání s někým neznámým snaží v první řadě zjistit, jestli má tu čest s Tutsiem nebo s Hutuem. Jak jinak by to mohlo být? Genocida je přece pro Rwandu naprosto určujícím momentem. Před ní tam žily děti, které možná neznaly svou etnickou příslušnost, ale teď nikdo takový už není. Rozumím prezidentově motivaci, ale nemyslím, že takové zapomenutí teď může fungovat, a pokud ano, tak to potrvá hodně dlouho.

Jak se k sobě třeba chovají děti na základce nebo na střední škole?

Při natáčení druhého filmu jsem trávila delší čas ve škole a mluvila se studenty. Jeden kluk mi vyprávěl, že když ho spolužák z druhého etnika pozve po vyučování k sobě domů, tak se u něj nikdy nenají ani nenapije, protože se bojí otrávení. Když mu rodiče spolužáka jídlo nabídnou, tak rychle odejde k sobě domů.

Ještě upozorňuji na fotky, které na fotografickém blogu tento týden zveřejnil Matěj Stránský. Najdete je zde.

Výběr ze zahraničního tisku:

Slavný historik Tony Judt napsal manifest za novou politiku:

Jak Čína mění svět, ve kterém žijeme? 

Jak vypadá život příbuzných a potomků nejkrutějších diktátorů? Zde najdete reportáž z pátrání po rodině císaře Bokassy, bývalého vládce Středoafrické republiky a jednoho z nejhamižnějších politiků v afrických dějinách.