Politický fotbal

Fotbal může být revoluční. To věděl i mladý Nelson Mandela, když v prvních letech ve vězení na ostrově Robben Island s kolegy tři roky bojoval za právo politických vězňů hrát fotbal. Strážci nakonec ustoupili, povolili zatčeným půlhodinové nedělní zápasy a ti zorganizovali turnaj s více než dvaceti vězeňskými týmy.

Alex Perry tuto historku v týdeníku Time uvádí jako ilustraci toho, jak je fotbal v moderních afrických dějinách svázaný s politikou. Ve stejné době, kdy se vězni bouřili za své právo kopat do míče totiž rasistický režim zakázal jinou soutěž, která měla své centrum v johannesburské čtvrti Sowetu, tedy v místě, kde se za necelé dva týdny odehraje finále letošního mistrovství světa. Ze Soweta pocházely nejlepší týmy Jihoafrické fotbalové federace, kterou společně organizovali černoši, Asiaté i míšenci. V zemi posedlé barvou pleti na zápasy této ligy chodili fanoušci všech ras, jeden šikovný bělošský záložník si dokonce vysloužil přezdívku „Mandela“.

Zápasy, v nichž mohli černoši nasazovat jesličky bělochům a kde tedy teorie o rasové nadřazenosti přestávaly platit, byly pochopitelně pro režim nebezpečné. Ten tedy ligu rozprášil a vytvořil oddělené soutěže jen pro bělochy a jen pro černochy.

Fotbal byl v 50. a v 60. letech, v letech africké nezávislosti, politickým nástrojem i v ostatních zemích, jejichž reprezentace se letos představily na světovém šampionátu. Hru přitom do Afriky původně importovali kolonizátoři, měla „civilizovat barbarské Afričany“, naučit je smyslu pro disciplinu a autoritu. Fotbal se však brzy vymkl kontrole evropských úředníků a stal se politickým nástrojem odpůrců kolonialismu. Fotbalové týmy v nesvobodných zemích představovaly jednu z mála možností organizovaného setkávání politických disidentů. Forma „kulturního imperialismu“ se proměnila v arénu protestu, v posledních desetiletích kolonialismu se stala podhoubím politické opozice. Například v Alžírsku nebo v Ghaně.

„Jednoho pondělního rána, v dubnu 1958 zmizelo deset z nejlepších francouzských fotbalistů té doby, všichni to byli rodilí Alžířané,“ píše historik Steve Bloomfield v časopise BBC Focus on Africa, „o několik dní později se objevili v Tunisku a vyhlásili vznik alžírské fotbalové reprezentace“. Do dne, kdy Alžírsko po brutální občanské válce s Francií získá nezávislost, uplynou ještě čtyři roky, ale fotbaloví vzbouřenci od té chvíle jezdili hrát a propagovat alžírskou nezávislost do celého světa. Dostali za to přezdívku „vyslanci revoluce“.

Sílu afrického fotbalu pochopil i Kwame Nkrumah, intelektuálně založený vůdce Ghany, prvního státu, jenž si vymohl nezávislost na Velké Británii. Reprezentaci začal říkat „Black stars“, „černé hvězdy“ a narážel tím na název lodi, kterou chtěl černošský nacionalista Marcus Garvey převážet potomky otroků z Ameriky zpátky do vlasti jejich předků.

Nkrumah na přelomu 50. a 60. let fotbalovou reprezentaci štědře podporoval. Plakát prezidenta po boku fotbalových reprezentantů prý tehdy zdobil zdi velké části ghanských domácností. Rozpoznal totiž moc fotbalu při utváření nového, ghanského národa. Reprezentace dokázala stmelovat fanoušky z různých etnik a náboženství, která se náhle ocitla v hranicích umělého, kolonialisty vytvořeného státního celku.

A tento princip funguje dodnes i v jiných státech. Že v Pobřeží slonoviny bude skutečně trvalejší mír uvěřili Ivořané až poté, co hvězdný útočník Didier Drogba přesvědčil prezidenta, aby se reprezentační zápasy hrály i na odbojném severu etnicky a nábožensky rozdělené země (během zápasů „Slonů“, jak se reprezentaci přezdívá, se přestávalo válčit a Drogba už po postupu na MS 2006 v přímém přenosu prosil televizní diváky o složení zbraní).

Panafrikanista Nkrumah sice později skončil jako poměrně neúspěšný a neoblíbený diktátor, ale jeho Ghana bude mít v pátek opět šanci stát se premiantem Afriky a jako první africký tým v historii postoupit mezi čtyři nejlepší mužstva světa. Na turnaji, který je také navýsost politický, který má pomoci změnit naše vnímání Afriky - dokázat Afriku není možné redukovat na chudobu a násilí, že je to region, který se také dokáže v globalizovaném světě prosadit.