Peking, ne Washington

Amerika a Evropa by se neměly bát čínské armády, její rozpočet je ve srovnání se západními vojsky stále zanedbatelný. A na pořadu dne není ani obchodní válka mezi bohatnoucí Čínou a krizí postiženým Západem. Ani to, že by tržní komunisté z Pekingu zneužili skutečnosti, že jsou dnes hlavním americkým věřitelem. Největší výzvě z „říše středu“ čelí Spojené státy a Evropa na poli idejí – čínský model státu a ekonomiky se po celém světě stává stále atraktivnějším. Tak se dá shrnout v anglosaských médiích momentálně často citovaná kniha Stefena Halpera, cambridgeského profesora politologie a mezinárodních vztahů a bývalého poradce Ronalda Reagana a George Bushe staršího „Pekingský konsensus. Jak bude čínský autoritářský model určovat 21. století“ (Beijing Consensus. How China´s Authoritarian Model Will Dominate the 21st Century).

Devadesátá léta určoval „washingtonský konsensus“ nazvaný podle politické shody tří mocných institucí se sídlem ve vládní čtvrti ve Washingtonu D.C. - amerického ministerstva financí, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Byl založený na víře v blahodárnost volného trhu, deregulace, privatizace a tedy omezení státní moci. Světová banka a MMF se ho snažily přenést prakticky do všech rozvojových zemí - přijetím příslušných reforem podmiňovaly poskytnutí nových půjček, na nichž byly zadlužené chudší státy závislé. Prosazované reformy však byly často necitlivé, byly vytvářené ve washingtonských kancelářích jako přes kopírák a nevnímaly proto rozdíly mezi jednotlivými regiony. Často vedly k výraznému zvýšení chudoby, snížení školní docházky nebo zhoršení zdravotní péče - v tom měli pravdu demonstranti proti pražskému summitu finančních institucí v roce 2000.

V letech převahy „washingtonského konsensu“ ale akceleroval zřejmě největší ekonomický úspěch 20. století – rychlé bohatnutí Číny. Během třiceti let, které uplynuly od počátku liberálních reforem komunistické strany, se z chudoby vymanily stovky milionů Číňanů, v lidských dějinách neexistuje příklad tak masivního a úspěšného boje s chudobou. Byl založený na vládě jedné strany, trhu, omezení osobních svobod, mocných státních firmách a celkové státní kontrole rozvoje. Podle Halpera z těchto příměsí sestává „pekingský konsensus“, který se po celém světě stává stále oblíbenějším. A to i kvůli současné ekonomické krizi, která zasáhla především Ameriku a Evropu.

Ve 21. století Halper očekává boj mezi pekingským a washingtonským modelem o „srdce lidí“ v tzv. rozvojových státech. Dobrou výchozí pozici Číny přitom člověk může dobře pozorovat v Africe, která donedávna bývala jakýmsi zadním dvorkem Evropy. „Číňané lépe rozumí situaci chudých států“, „evropské recepty jsou nepoužitelné, protože už žijete v blahobytu tak dlouho, že nemůžete chudým rozumět“. Na takové věty člověk během rozhovorů v různých regionech Afriky naráží často a to samé si myslí i mnohé hlavy států.

Netýká se to přitom zdaleka jen zlých hochů, chronicky zkorumpovaných diktátorů, kterým se řeči o „čínském modelu“ hodí k propagandistickém účelům. Čínou se v Africe inspirují i dlouholetí spojenci Západu, politici, kteří bývají udáváni za vzor boje s korupcí a dobré správy země – například rwandský prezident Kagame, senegalský prezident Wade anebo etiopský prezident Zenawi. „Čínský přístup lépe odpovídá našim potřebám než pomalý, často patronský postkoloniální přístup evropských investorů,“ říká například senegalský Abdoulaye Wade.

Ze střední Evropy, s naší zkušeností komunismu, se tomu těžko věří, ale vliv Číny dnes ve světě roste nikoli kvůli zbraním, ale – vedle peněz – i mocí dobrého příkladu, tím, co politolog Joseph Nye nazýval „soft power“, „jemnou mocí“. Tento trend se může snadno zvrátit, je proto asi příliš brzy mluvit o tom, že „autoritářský kapitalismus“ bude určovat 21. století. Ale přesto by se neměl podceňovat - už jen proto, že tři z největších čtyř bank planety jsou momentálně ve státním vlastnictví a státní firmy kontrolují tři čtvrtiny světové ropné produkce.