Paradox tuniské svobody

Hledat v dnešních muslimských zemích inspirativní úspěch je těžké. Pás zemí od severní Afriky až po západní hranice Indie sestává takřka jen z tuhých diktatur a států v rozkladu. Výjimek je málo, ale patří k nim Tunisko, kde před necelými čtyřmi lety začalo arabské jaro, série revolucí slibujících odpovědnější vládce a větší svobodu.

Dnes je Tunisko jediným místem, kde tyto naděje nebyly úplně zklamány: kompromisem mezi islamisty a sekulárními stranami vznikla nová ústava schválená referendem a tuto neděli se podle jejích pravidel budou konat parlamentní volby.

Bohužel ani tento příběh není jednoznačným a především dokončeným úspěchem, který bychom mohli oslavit dobrým halal obědem. Z Tuniska totiž zároveň pochází nejvíce zahraničních bojovníků extremistické organizace ISIS. Z jedenáctimilionové populace, všeobecně považované za nejvzdělanější v arabském světě, jich do Sýrie a Iráku odjelo bojovat už 2500 až 3000 - tedy tolik jako z celé Evropy dohromady. Začínající a velmi křehkou tuniskou demokracii jednoho dne čeká návrat těchto bojovníků, vycvičených v džihádistických táborech i na bojišti a naočkovaných extremistickým výkladem islámu.

V listu The New York Times k tomuto tématu vyšla důležitá reportáž z kaváren na předměstí hlavního města Tunisu. „Zdá se, že každý mladší třiceti let zná někoho, kdo odešel bojovat do Sýrie nebo Iráku,“ píše reportér David Kirkpatrick, který pokrýval i průběh arabského jara.

Jedním z důsledků nové svobody v Tunisku je fakt, že extremisté mohou kázat a rekrutovat členy svobodněji než kdykoli dříve. Úspěšní jsou přitom ve svém „lovu duší“ zvláště mezi nezaměstnanými absolventy středních škol.

Kirkpatrick popisuje porozumění, o které se náboženští extremisté mohou opřít. „Je to důvod k hrdosti, nemyslíte?“ říká k vysokému počtu tuniských džihádistů mladý muž obklopený souhlasícími kamarády. Také další rozhovory ukazují k extremismu vstřícné společenské podhoubí. „Islámský stát je skutečným kalifátem, spravedlivým systémem, ve kterém nemusíte někoho poslouchat jen kvůli tomu, že má moc a peníze,“ padá v jednom interview.

"IS je jedinou šancí, jak dosáhnout sociální spravedlnosti – protože dokáže obsáhnout i bohaté ropné monarchie,“ vzhlíží k budoucímu přerozdělení příjmů z ropy další mladý Tunisan. V prostředí, které je mimořádně náchylné věřit konspirativním teoriím, přitom nikdo z desítek Kirkpatrickových respondentů nevěří tomu, že Islámský stát páchá brutální masakry a řeže hlavy zajatcům. „Je to vymyšlené, vyrobené Západem,“ zní například.

Na předměstí Tunisu je rozšířená skepse ke kompromisům, které s sebou nová demokracie nevyhnutelně přináší. Mladé netrpělivé muže přitahuje radikální alternativa nabízená Islámským státem – a tento trend se asi jen tak nezastaví, protože ekonomický vzestup Tuniska po desítkách let zkorumpované vlády nepřijde přes noc.

Bez hospodářských úspěchů přitom tuniská demokracie sotva přežije. Plyne z toho vlastně i jedna z mála možností, kterou Česko a Evropa mají při ovlivňování dramatického dění na Blízkém východě: zacílit pomoc na těch málo aspoň trochu úspěšných států, které mohou sloužit ostatním jako dobrý příklad (kromě Tuniska na Jordánsko, Maroko, syrské a irácké Kurdy).

Cíleně by v těchto zemích měly podpořit svobodomyslné síly v občanské společnosti, v politice, na školách i v byznysu a zabránit touto cestou dalšímu šíření extremistických sympatií společností, jakkoli úspěch není zaručený. Z dlouhodobého pohledu je to však stejně podstatné jako nynější poslání zbraní a munice Kurdům v boji s Islámským státem.