Na dvoře zambijského krále, díl II.

Loziové za svou chudobu částečně vděčí konzervativní mentalitě, která pramení z jejich hrdosti na privilegované postavení během britského kolonialismu, kdy Barotseland býval královským protektorátem s mnohem větší autonomií než zbytek Zambie.

Loziové dokonce původně doufali ve svůj vlastní, nezávislý stát, podobně jak si ho získali ostatní tři britské protektoráty - Botswana, Lesotho a Svazijsko. Nepodařilo se jim to, ale zůstala jim pýcha na svou minulost, které ostatní Zambijci dávají částečně za vinu zdejší chudobu a „zaostalost". Zároveň ji za tento podle mnoha Zambijců přehnaný „regionální patriotismus“ trestali politici nezávislé Zambie – báli se separatismu a neloajality Loziů a proto sem investovali mnohem méně než do jiných zambijských regionů.

Kvůli zmíněným modernizacím tradicionalisté jako Francis nemají litungu rádi. Myslí si, že rigidní dodržování starých tradic, kdy nikdo mimo ministry a královskou rodinu nesměl litungovi ani pohlédnout do tváře, by vyřešilo hlavní problémy vesnice. „Litunga by také měl dodržovat termíny, kdy musí být zde v letním paláci a kdy musí být ve svém zimním paláci. Neměl by jen tak jezdit zemí," říká Francis sebejistě a přesvědčivě a říká, že na dodržování téhle tradice zdejším lidem zvlášť záleží.

Už zmiňovaný opilec se nám vrací, dál žebrá a pak mi podává ruku. Francis ho najednou okřikne a vyžene. Pak vypráví, jak tenhle kdysi chytrý student propadl chlastu a vesničané mu teď za drobné práce dávají peníze na další alkohol. Nikdo ho ale neodsuzuje ani nevyhání, hladem a osamocen v Lealui nikdo nezemře.

Kromě rozkladu autority, kterou způsobuje současný litunga, podle vřelého hostitele Francise ve vesnici nejsou žádné problémy. Chudoba je zde přitom na první pohled sžíravější než jinde v Zambii. V doprovodu mírně tělesně postiženého Douglase nás pak Francis posílá pro povolení procházky po vesnici, které musí vydat místní induna - náčelník.

Mandela a Miloševič
Douglasova bráchu ve vesnici od dětství všichni znají jen jako Mandelu. Prý se jako kluk nikdy nepral, a proto mu začali říkat podle jihoafrického bojovníka za svobodu. Mladší bratránek se naopak hodně pral, zlobil a vztekal, a tak mu lidé v Lealui začali říkat Miloševič a i jemu přezdívka zůstala. Mandela a Miloševič se ale dnes kamarádí.

Přátelský, trochu opilý Douglas nás dovádí k náčelníkovi. Jeho žena smetákem z větví čistí písek z kamenného schodu před jejich betonovým domem. Vstupujeme dovnitř, kde je chladno a hlavně temno. Budova plná tmavých, starých věcí nemá žádné okno.

Sedíme na rozviklaných stoličkách. Musíme se představit, říci proč přicházíme a prokázat, že už jsme navštívili druhý královský palác, kde v těchto měsících úřadují ministři litungovy vlády. Jejich povolení jsme po třídenním čekání získali a proto je induna vstřícný. Nemůže však rozhodnout sám, a tak svolává sněm místní kuty, jakéhosi zastupitelstva. Účastní se ho náčelník, člen královské policie a ministr pro královský palác.

Sedíme na vyřazených úřednických židlích, vedle je popraskané kožené křeslo, ze kterého trčí molitan. Sedí tu náčelníci v plastových čínských pantoflích, mezi nimi stojí člen královské policie, kulhající muž v příliš velkém tričku Levi´s a s bičem z hrošího ocasu v ruce. Jsou příjemní, povolení prý dají za drobný dar, třeba finanční. Nechají prý na mně, kolik zaplatíme.
Procházíme kolem tří obrovských baobabů a kolem chýší s pečlivě vymeteným a upraveným pozemkem. Někteří lidé se před nás strojeně staví a chtějí vyfotit. Potkáváme nejstarší ženu v Lealui, která mává, vstává, začíná tančit a chce být focena. Tančí i její kamarádka, která má na hlavě kulicha s nápisem Nike a obě se usmívají, mladší ženy se jen smějí a jejich psi dál pospávají na vyprahlé a rozpálené půdě. Jinak je ale vesnice prázdná. Všichni jsou prý na svých malých polích, které leží i desítky kilometrů daleko v úrodné, záplavové oblasti Zambezi, kde stojí provizorní chýše, ve kterých mohou po práci přespat.

Průvodci povzbuzují k focení, jen královský palác prý snímat nesmíme, to by prý musel schválit vyšší ministr, který teď ve vsi není. Jdeme spolu na Fantu, zajistí nám svoz zpět do Mongu a po dlouhém hovoru se loučíme. Za oranžového svitu zapadajícího slunce se přes písečné duny řítíme z Lealui na malé motorce, na které jsou ze stran přivázané trsy sušených ryb.

První díl reportáže ze Zambie si můžete přečíst zde.

Cesta byla podpořena Expedičním fondem cestovatelského portálu Hedvábná stezka, první verze článku vyšla na serveru www.hedvabnastezka.cz