„V něžném věku sedmi let byl Joshua donucen opustit základní školu v Monrovii a naplnit osud, který mu podle tradice příslušel. Ve věku jedenácti let převzal úlohu duchovního vůdce svého velkého kmene Krahnů. Coby nejvyšší kazatel svého kmene se stal také spirituálním rádcem liberijského prezidenta, seržanta Samuela K. Doe,“ popisuje osobní web Joshua Blahyiho naprosto chladným jazykem jeho dětství v Libérii osmdesátých let. Hned v další větě podobně bez emocí shrnuje jeho další životní cestu po vypuknutí občanské války v roce 1989: „Díky značným okultním silám získal hodnost generála batalionu Nahých zadků (naprosto nahých bojovníků), a stal se tak jedním z nejbrutálnějších, nejneohroženějších a nejznámějších hráčů v Libérii.“
Generál svým bojovníkům – klukům v pubertálním věku – ukazoval hollywoodské krváky. Přesvědčoval je, že válka je vlastně jenom hrou. Něčím podobným jako filmové střílečky, kde mrtví herci v dalším filmu zase ožívají a střílejí dál. Dětští vojáci při boji nejméně přemýšleli a posilněni marihuanou, alkoholem a magickými rituály se stali nejúčinnějšími bojovníky občanské války, která v Libérii trvala až do roku 2003 a zemřela během ní skoro desetina obyvatel západoafrické země. Sám generál před třemi lety při slyšení u Komise pravdy a usmíření přiznal zodpovědnost za smrt dvaceti tisíc lidí.
Dokument Vykoupení nahého generála však není zprávou o válečníkovi, jeho černé magii a zločinech. Filmaři po dobu pěti let zaznamenávali příběh, který je pro evropského diváka možná ještě méně pochopitelný než brutální válčení. Příběh, který začíná ve chvíli, kdy tehdy pětadvacetiletého generála v roce 1996 navštívil duch Ježíše Krista. Ten generála prakticky zajal na bitevní frontě.
Farář mu tlumočí nabídku Ježíše Krista, který je přípraven mu pomoci se všemi problémy. Joshua Blahyi pak skládá zbraně, opouští své vojáky a vydává se na cestu hledání odpuštění a spásy. Zakládá vlastní evangelikánskou církev a s příběhem své proměny z krutého zloducha ve slušného člověka do ní při charismatických kázáních láká nové věřící. Před pokračováním liberijské války a před pomstou utíká do Ghany, odkud vyjíždí na misionářské výpravy do dalších afrických států.
Až po deseti letech, v roce 2008, se vrací do poválečné Monrovie. Chodí do ghett, do příbytků zločinců, navštěvuje ztroskotalé bývalé dětské vojáky, které chce opět vytrhnout z rukou ďáblových a vrátit je do života. V troskách domů v Monrovii pátrá po svých bývalých dětských vojácích, buduje pro ně příbytek, dává jim víru a povzbuzuje je k návratu do normální společnosti.
Péče o bývalé dětské vojáky je ostatně pořád klíčový úkol pro udržení křehkého míru v Libérii. Ve městech žijí desítky tisíc bývalých bojovníků, často hladoví, jsou bez zaměstnání, na okraji společnosti. A ochotní jít opět bojovat, pokud by jim za to někdo byl ochotný zaplatit. V zemi přitom není mnoho neziskových organizací, které by jim pomáhaly, a ani politici se podle slov samotných bývalých vojáků o jejich osud nezajímají.
Proměna generála v kazatele přitom není úplně výjimečná. V Libérii několik bývalých krutých vojevůdců zasedá v parlamentu, další pracují v armádě a tajných službách, další úspěšně podnikají, řada z nich se prezentuje coby znovuzrození křesťané. „Je to ale tak odlišné od situace třeba v Německu po druhé světové válce?“ zmírňuje údiv nad touto skutečností liberijský filmový producent Zubin Cooper a dodává: „Tehdy v Německu i u nás v Libérii byl skoro každý politik určitého věku za tu válku nějak spoluodpovědný.“
A nahý generál svou odpovědnost nepopírá. Rozhodl se k trnitému návratu do Libérie a upřímně vypovídal u komise, která mu nakonec udělila amnestii. Hledá své bývalé oběti, omlouvá se jim za své zločiny. A na svém facebookovém profilu píše: „Stále jsem dlužníkem Boha, který mě osvobodil a Liberijců, kteří mi odpustili. Má milá facebooková rodino, potřebuji vaše modlitby, rady a podporu – v jakékoli podobě. Protože tuto amnestii vnímám jako výzvu, nikoli jako svobodu.“
Nikdo nezjistí, nakolik jsou tyto omluvy upřímné. Hodnotit jeho cestu je nad síly sekulárního Evropana, který si při zhlédnutí tohoto dokumentu jen uvědomí, jak omezené je naše poznání lidské povahy a jejích možností. Řada Liberijců každopádně jeho cestě věří – v duchu jednoho komentáře pod zpovědí Joshuy Blahyi na YouTube: „Bůh je bůh odpuštění. A Bůh je také jediný, kdo mě může soudit.“
Psáno pro festivalové noviny Jednoho světa
08.03. / 19:30 / Evald + Debata: Kateřina Werkman, moderuje Vilém Řehák/Kateřina Werkman, moderator Vilém Řehák
11.03. / 15:30 / Francouzský institut
14.03. / 21:45 / Světozor velký sál + Debata: Kateřina Werkman, moderuje Vilém Řehák/Kateřina Werkman, moderator Vilém Řehák
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
