0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Ost-blog16. 1. 20113 minuty

O zvláštním chvění v Budapešti

Už jsme si odvykli demonstrovat za svobodu, protože ji – přinejmenším z právního hlediska – máme. Když jsem v pátek večer v Budapešti přicházel na náměstí před historickou budovu parlamentu, z metra se valily zástupy lidí a já splynul s davem, který se rozlil po celé ploše, takže policie musela zastavit auta i tramvaje.

Tito lidé přišli protestovat proti mediálnímu zákonu, jehož 200 (!) stran je snůškou gumových paragrafů, jejichž výklad si nárokuje Mediální rada složená z pěti lidí. Ty nominovala a v parlamentě odhlasovala vládní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána. Zákon je zjevně napsán tak, aby Mediální rada mohla kontrolovat a (sankcemi do výše až 20 milionů korun), případně zničit nepohodlná média, včetně webových stránek a blogerů.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Demonstraci svolali mladí lidé přes Facebook, kteří vyzvali opoziční politiky, ať raději zůstanou doma, protože toto je akce nepolitických občanů, kteří brání svou svobodu. Proto také na pódiu vystoupila známá herečka (žijící v Německu), jeden rapper a pak legendární písničkář János Bródy, jehož písničky zlidověly. V jedné, staré 40 let, zpíval „Nevěř nikomu, kdo ti říká, že vše je ok“, druhá byla o lásce, protože, jak řekl v úvodu: „Mnozí si pletou moc lásky s láskou k moci“.

Celé to trvalo sotva půl hodiny, ale místy jsem cítil to elektrizující vzrušení davu, jaké si pamatuji z listopadu 1989. Nebylo tak silné, protože všem bylo jasné, že Viktor Orbán si nic nedělá z nějakých 10 tisíc lidí (toto číslo uvádí policie, ale já bych to odhadl spíše na 15 tisíc), ale samotná jejich přítomnost a zejména její důvod – touha po svobodě – vyvolávala ono zvláštní chvění, jaké se v demonstracích proti zvyšování cen nebo třeba penzijní reformě asi nevyskytuje. Ostatně možná také proto ještě dlouho po skončení protestu zůstávali lidé na náměstí a debatovali, aby ještě chvíli mohli zůstat spolu a užít si pocitu, že nejsou se svou obavou ze ztráty svobody osamoceni.

Byl to příjemný zážitek, ačkoli byl důvod, proč tam všichni byli, smutný. Když jsem se pokoušel představit si, co by se v podobné situaci dělo v Česku (nebo i na Slovensku), vyšly mi dvě odpovědi. Za prvé: podobný zákon je v obou zemích bývalého Československa (alespoň dnes) nemyslitelný, a za druhé: kdyby se toto nemyslitelné přece jen stalo, protestovat by přišlo lidí asi víc. Nicméně doufám, že si pravdivost svých odpovědí nikdy nebudu muset ověřit v praxi.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].