4,6 milionů Irů dluží sto tisíc milionů eur (100 miliard). „Nyní víme, že to budou naše děti a jejich děti a děti těchto dětí až po entou generaci, kdo bude snášet dnešní dluhy,“ napsal smutně irský spisovatel John Banville. „V tom ponížení se možná přece jen naučíme společenské odpovědnosti,“ dodal.
Irové to jistě přehnali, když slepě uvěřili utopii o zářných zítřcích deregulovaného finančnictví, ale nefalšovali statistiky (je to právě naopak: jejich poctivé přiznání obrovských dluhů bank je na finančních trzích stahuje ke dnu), ani se nevyhýbali daním a nebyli „líní jako Řeci“. Neměl by tedy existovat mravní důvod pro odmítnutí pomoci. Jenže slovenská vláda, která jako jediná z vlád eurozóny odmítla půjčit Řecku, si opět hledá důvody jak se finanční pomoci Irům v rámci tzv. eurovalu vyhnout.
Premiérka Iveta Radičová řekla pro české HN, že bez splnění dvou podmínek – tedy zabránění morálnímu hazardu a podílu bankovního sektoru na řešení situace – „nebudeme spolupracovat“. Předseda parlamentu a koaliční SaS Richard Sulík se pohoršoval, že za sumu, kterou by Slováci měli půjčit Irům, by mohl být „desetkrát zrekonstruovaný bratislavský hrad“ a ještě by Slováci mohli mít nižší daně.
Kde se bere tato podivná slovenská rétorika, tento trapný populismus? Myslím, že vzniká jakýmsi samopohybem, v němž jeden krok (odmítnutí půjčky Řecku) logicky vede k potřebě sebepotvrzování dalšími a dalšími kroky, až jednoho dne s údivem zjistíme, že Radičové vláda je vlastně antievropská a národně populistická.
Bohužel vše nasvědčuje tomu, že má k takové proměně opravdu pořádně našlápnuto. Politiky totiž zrazuje jejich jazyk, který vypovídá o jejich skutečném přesvědčení víc než zdánlivě třeba i racionální argumentace.
Před dvěma týdny měla hlavní vládní strana SDKÚ kongres, na kterém přijala „generální linii“ do roku 2014 (Mikuláš Dzurinda zůstal předsedou a Radičová je místopředsedkyní). A cože se píše v tomto dokumentu? Na mnoha místech se plamenně vzývá „vlastenectví“ okořeněno jakýmsi zvláštním neurotickým postojem k EU, to vše na pozadí nesmiřitelného odporu vůči předcházející vládě Roberta Fica. Posuďte sami (a kdo chce, může si dokument přečíst celý tady):
„V evropské zahraniční politice se vláda Roberta Fica stala poslušným lokajem a vykonavatelem vůle bruselských orgánů bez ohledu na skutečné zájmy Slovenska.“
Ficova vláda „oslabovala suverenitu Slovenské republiky ve vztahu k zahraničí a Evropské unii“.
„Budeme odmítat nejen populismus, ale i falešnou solidaritu, tak jak ji někdy prezentuje například i Evropská unie.“
„Slovensko musí hrdě a suverénně chránit své zájmy na zahraničně-politické scéně, nesmí být poslušným přitakavačem velmocí, jako to bylo za vlády Roberta Fica, když jsme bezhlavě ve všem následovali Brusel nebo Moskvu.“
„Projevem vlastenectví je i to, že jednoznačně odmítneme projekty nevýhodně pro Slovenskou republiku a její občany, jako je například půjčka Řecku…“
Je zvláštní, že negativních vymezení vůči EU je v dokumentu celá řada, ale neutrální (pozitivní jsem nenašel) zmínka o EU je akorát v jediném odstavci o potřebě jejího rozšíření o země Balkánu (ovšem s poznámkou, že bude potřeba definitivně určit, které státy do EU „patří a které už ne“).
Nehledě na to, že pojmy jako „poslušný lokaj Bruselu“ a „poslušný přitakavač velmocí“ mají odér odporného jazyka komunistické propagandy a primitivního nacionalismu, rodí se nám před očima národní populismus slovenské pravice, o jakém by se mi ještě před pár lety ani nesnilo. A obávám se, že to je jen začátek. Jazyk je totiž neomylný a často prozradí víc, než bychom si přáli.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
