Bojovat proti korupci je téměř nemožné, řekla minulý týden slovenská premiérka Iveta Radičová. Korupce narostla do takových rozměrů, že se už „téměř nemůžeme ani nadechnout“. Politické strany nejsou schopny tento problém zvládnout, musí to udělat občanská společnost, dodala.

To jsou silná slova od ženy s největšími pravomocemi v zemi, která přitom prosadila několik důležitých antikorupčních zákonů. Sociolog Pavol Frič má možná pravdu, když říká, že korupční systém (v Česku i na Slovensku) je už tak silný, že ho nové zákony namířené proti němu neohrožují, naopak posilují jeho imunitu. Je to jako se stále novými a dokonalejšími antibiotiky proti nemoci, jimž se však bakterie přizpůsobují, jsou stále lstivější a možná už zanedlouho přijde čas, že budou vůči těm nejrafinovanějším antibiotikům dokonale imunní a my zůstaneme úplně bezbranní.

Lidé, kteří se postaví proti tomuto systému, dopadnou často velmi špatně a příklad Libora Michálka je ještě z těch lepších. Právě proto má smysl o těchto lidech mluvit, udělovat jim ceny a jejich příběhy zveřejňovat.

Toto pochopily na Slovensku už před čtyřmi lety dvě mimovládní organizace (Aliance fair playVia iuris), které udělují každoročně cenu s hezkým názvem Bílá vrána. Je udělována lidem, kteří v sobě najdou odvahu bojovat s korupčním systémem často i za cenu obětí.

Jejich příběhy jsou drásavé. Bílou vránou se letos stala například soudkyně Marta Lauková – in memoriam. Před dvěma lety se jako okresní soudkyně v Bratislavě vzepřela odkazu nadřízených, aby propustila na svobodu jednoho mafiána, člena převaděčského gangu. Zachovala se tak, jak by se soudce měl zachovat – dala ho do vazby. Vzápětí však následovaly šikany ze strany nadřízených, přeřadili ji z trestněprávních věcí na občanskoprávní a každou chvíli měla nejrůznější kontroly. Když to psychicky nevydržela a onemocněla, nadřízení ji zastavili nemocenské dávky, protože prý bylo její onemocnění „účelové“. Za rok od celé kauzy paní Lauková zemřela na zástavu srdce.

Když ocenění Bílá vrána přebírala její dcera, slzy jí tekly proudem, lidé v nabitém divadle povstali a sálem se pět minut rozléhal potlesk v jakémsi zoufalém pokusu aspoň na chvíli projevit kolektivní rozhořčení a také úctu k těm lepším z nás.

Některé příběhy nejsou tak tragické, ale stejně z nich jde hrůza. Paní Erika Lakatošová žije ve vesnici se sotva 600 obyvateli na východě Slovenska, až na samé hranici s Ukrajinou. Na první pohled úplně obyčejná paní, jakých najdete na slovenských i českých vesnicích statisíce, pracovala jako administrativní síla u starosty. Když jednoho dne viděla, že starosta vybírá peníze z obecního trezoru (zkrachovala mu firma a byl v dluzích), upozornila ho, že to nesmí.

Když to dělal dál, oznámila to zastupitelům, ti starostu vyslýchali a on slíbil, že všechny peníze vrátí. Když to neudělal, podala na něj paní Lakatošová trestní oznámení. Důsledkem bylo, že ji starosta okamžitě vyhodil a od té doby je nezaměstnaná.

Příběh je to dlouhý a Kafka by se jen tiše usmíval. Policie zamítla dohromady čtyři trestní oznámení, přestože důkazy o starostově zlodějině jsou nezvratné, prokuratura jen nečinně přihlíží. Systém je neprodyšně uzavřen a nepomohla ani poslední demokratická instance – starosta i s touto pověstí opět vyhrál místní volby.

Nicméně paní Lakatošová bojuje dál a když jsem jí uděloval cenu Bílá vrána (jsem členem poroty) a ptal se jí, zda by do toho šla znovu, kdyby tušila, co všechno ji čeká, řekla, že ano. Stála na pódiu v černém kostýmku, čerstvě od kadeřníka a pronesla děkovnou řeč jako na Oscarovi.

Ceremoniál udělování cen se odehrával 17. listopadu, což samozřejmě není náhoda. Tito lidé jsou naši novodobí disidenti.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte