Marian Kotleba
Marian Kotleba • Autor: ČTK

Slovenští voliči Mariána Kotleby, který vyhrál druhé kolo regionálních voleb a stal se „županem“ banskobystrického kraje, dosáhli svého cíle: vyděsili celou zemi. Na tváři společnosti, jež se poměrně dlouho jevila jako mírný beránek, se objevil ďábelský škleb. A nikdo neví, zda je projevem oné niterné nenávisti, jež je podstatou fašismu a Slovensko už s ní má jednu tragickou zkušenost, nebo jen zoufalým voláním o pomoc. 

Myslím, že je to spíše ten druhý případ, ale to bohužel nevylučuje možnost, že se časem změní v ten první - zejména pokud politické a společenské elity opět selžou jako už tolikrát. Snad ještě není pozdě, byť jeden džin je už z láhve venku a další ucítí svoji šanci. 

Kotleba je výlupkem fašismu se všemi jeho znaky. Před několika lety byla jeho strana zakázána, protože jejím programem bylo nahrazení demokracie systémem „stavů“ - jinými slovy fašistickými svazy. Obdivuje válečný režim prezidenta Tisa, který je pro něj hrdina, a o vyvraždění Židů mluví jako o „takzvaném holocaustu“.


Jak mohlo 71 tisíc lidí dát hlasy takovému člověku (v prvním kole obsadil druhé místo „jen“ s 26 tisíci hlasy)? Myslím, že většinu těchto voličů Kotlebova fašistická ideologie nezajímá - a on je natolik chytrý, že o ní v poslední době tolik nemluvil. Založil novou stranu a soustředil se jen na Romy, kteří jsou pro něj „parazity“. Jeho cílem je dát jim „krompáče a lopaty“ a přinutit je pracovat. Z výsledků voleb plyne, že nejvíc hlasů dostal v obcích, které sousedí s romskými osadami.

Rozumím beznaději a naštvanosti lidí, kteří žijí v sousedství těchto osad. Jsou v podobné pasti jako sami Romové, žijí s nimi v jakémsi nenávistném objetí a mají pocit, že si svůj osud nezaslouží. Většinou jsou také dost chudí, a i kdyby se chtěli odstěhovat, nemají na to peníze a jejich domy ztratily hodnotu, protože jsou neprodejné. Hodili svůj hlas Kotlebovi, protože buď nevěří ostatním politikům, že jim pomůžou, nebo je chtěli svým hlasem přinutit k akci. 

Je tedy strašlivou ironií, že tuto akci už vládní politici rozjeli a v podstatě kopírují Kotlebovy cíle, jen je balí do neutrálního jazyka. Levicová (!) vláda Roberta Fica přijala na podzim zákon, který známe i z Česka, tady však byl Ústavním soudem zakázán - zákon o nucených pracích. Každý nezaměstnaný bude muset odpracovat jistý počet hodin, aby mohl dostat sociální dávky pro případ hmotné nouze, jinak mu budou odepřeny. Zákon ještě není platný, neboť jej nepodepsal prezident, a ještě je také naděje, že ho slovenský Ústavní soud zruší.

Stejnou ironií je, že zatímco po většinu dvacátého století se evropská levice vymezovala především vůči fašismu jako svému největšímu nepříteli, její slovenská verze (Fico se vytrvale hlásí k sociální demokracii) sice prohlašuje Kotlebu za pravicového extremistu, v praxi mu však nadbíhá.

Přiznávám, že i já jsem Kotlebovým vítězstvím vyděšen, ale ještě víc se obávám odpovědi „civilizovaných“ politiků, kteří teď prohlašují, že Kotleba je jejich společný nepřítel. Obávám se totiž, že mu budou chtít vzít vítr z plachet tím, že budou foukat stejným směrem. Nechci si hrát na toho, kdo ví, jak z této společenské pasti ven, ale vím, že nucené práce jsou cesta do pekel. Dělají totiž z obětí viníky, z nezaměstnaných společenské vyvrhele, což je první krok k tomu, aby přestali být považováni za lidi. 

Nucené práce v různých formách provázejí lidstvo odnepaměti. Historik a jeden z nejvýznamnějších levicových intelektuálů posledních dekád Tony Judt ve své poslední knize před smrtí nazvané Intelektuál ve dvacátém století, která vznikla díky rozhovorům s přítelem a historikem Tymothym Snyderem a nyní vyšla česky, píše:

„Zákon o chudině přijatý za Alžbětiny vlády a speenhamlandský systém z devadesátých let 16. století zajišťovaly teoreticky ničím neomezenou podporu chudým a bezmocným, vyplácela se z místních odvodů, dokud se příjemci nacházeli v okrsku, který byl povinen se o ně starat. Chudé tedy nebylo možné násilím umístit do chudobince nebo je nutit k práci, zákon přikazoval poskytnout jim prostředky, aby se uživili sami.

Oproti tomu chudinský zákon z roku 1834 vyžadoval práci: kdo chtěl obdržet podporu, musel nastoupit do místního chudobince a pracovat za nižší než obvyklou mzdu. Cílem zákona bylo zabránit lidem, aby podporu v chudobě zneužívali, a také dát jasně najevo, že spadnout na tuto úroveň není hodné člověka. Zákon o chudině tedy odlišoval chudé „hodné“ a „nehodné“ úcty a vytyčil morální kategorie, které neodpovídaly realitě.

Navíc lidi de facto uvrhával do chudoby, protože je nutil nejdříve vyčerpat všechny vlastní prostředky - až poté měli nárok na státní nebo místní podporu - , a vyhrotil tak problém, který chtěl navenek řešit. Zákon o chudině byl již záhy považován za skvrnu na tváři anglické společnosti. Stigmatizoval lidi, které kapitalismus bez jejich vlastní viny dočasně zbavil možnosti uplatnění.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte