Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota, Silvie Lauder a Andrea Procházková.
Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu
Jaké obrazy z Ukrajiny chcete vidět? Jak vojáci tvrdě bojují v zákopech? Nebo si číst příběhy lidí, kteří přišli o vše? Případně si prohlížet fotky zničených domů, silnic, krajiny? To vše novináři pravidelně přinášejí a je to důležité, protože to umožňuje plastičtěji pochopit, jak agresivně se Rusko na Ukrajině chová. S každou další cestou na východ (před pár dny jsem se vrátil z osmé) mě kromě výše popsaného vždy zaujme ještě jedna věc: jak dobře válkou zmítaná země funguje.
Tak například: letos v dubnu jsem se přesouval nočním vlakem z Kyjeva do Dnirpa. Spoj měl odjezd v půl desáté večer z kyjevského hlavního nádraží, příjezd do 400 kilometrů vzdáleného velkoměsta na veletoku Dněpr byl v 5:13 ráno. Vlak tam byl na minutu přesně. Nejde o výjimku, vedení ukrajinských železnic pracuje na tom, aby vlaky neměly zpoždění: kromě civilistů vozí i vojáky na frontu. Když ukrajinská armáda dobude nějaké město, železničáři se tam obratem pokoušejí zprovoznit trať.
Takhle to bylo loni na podzim i v jihoukrajinském Chersonu, který Kyjev znovu získal. Část tratě byla těžce poničená z bojů a k tomu zaminovaná, ale do deseti dní už tudy projížděl vlak z hlavního města. Podobné je to se silnicemi. Pět dní po osvobození severoukrajinského Černihivu (ukrajinská armáda od města vytlačila Rusy před čtrnácti měsíci) to do něj z Kyjeva autem trvalo pět hodin. Jeli jsme po provizorních cestách přes pontonový most, stáli jsme v dlouhých šňůrách.
Po rozstřílené dálnici s velkými krátery a zničenými mosty to nešlo. O dva měsíce později už cesta trvala tři hodiny, Ukrajinci na provizorní cestu položili nový asfalt a vyspravili ji. Nyní to zabere do Černihivu dvě hodiny stejně jako před válkou, dálnice opět funguje. Opravené a funkční jsou i téměř všechny pumpy mezi Žitomyrem a Kyjevcem. Rusové tamní dálnici ostřelovali, chtěli ji obsadit, ale nepodařilo se jim to. Tak alespoň zničili, co se dalo. Ne že by po tom nezbyly žádné stopy, ale je potřeba se docela soustředit, abyste je spatřili.
Dobrovolníci také jezdí po celé Ukrajině rozebírat zničené domy, pomáhají hlavně starším lidem. Někde staví nové, jinde s tím brzy začnou. Školy – mimo Donbas – fungují, služby a obchody také. Na každé druhé benzínce si lze dát řecký salát chutí srovnatelný s dobrou řeckou restaurací v Praze, na pláže v Oděse se vrátili lidé. Pobřežní stráž sítěmi zahradila cestu ruským minám, a kdyby Rusové nezničili Kachovskou přehradu a neznečistili vodu v moři, dalo by se tu hezky a bezpečně koupat. V Oděse už také nějakou dobu funguje místní slavná opera, během války uvedla několik premiér. Samoobsluha nedaleko ní je zaplněná dobrým jídlem, z výběru sypaných čajů přecházejí oči. A tak by šlo pokračovat dlouho.
Válka je samozřejmě všudypřítomná. Třem čtvrtinám obyvatelům 43milionové země v ní někdo zahynul, nebo byl zraněn. A ani nikdo z těch, kteří nebojují na východě – a střety jsou tam skutečně tvrdé – není v bezpečí. Rusové pravidelně posílají na ukrajinská města rakety a drony. Leckde je Ukrajinci úspěšně sestřelují, ale blíže k frontě není čas se schovat - v Charkově u ruských hranic to střele trvá do města kolem minuty.
Přesto či navzdory tomu je jasné, že schopnost Ukrajinců organizovat život v takto těžce zkoušené zemi je velká - a s každou další návštěvou o tom dostávám víc důkazů. Jen to zatím z médií není tolik vidět.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
