Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kulturní servis

Sakamoto pochopil, že budoucností hudby může být konverzace mezi styly  

Ve věku 71 let zemřel slavný japonský hudebník a skladatel filmové hudby

Sakamoto na Berlinale v roce 2018 • Autor: REUTERS
Sakamoto na Berlinale v roce 2018 • Autor: REUTERS

Nekrolog

„Chci cestovat za noci, přes stepi a do zámoří. Chci poznat cenu všech věcí, co byly ztraceny. Chci vyslovit jejich jména správně. Světoobčan.“ Tak zní slova v mnohém autobiografické písně World Citizen, kterou sice nazpíval David Sylvian, ale napsal Rjúiči Sakamoto, který 28. března zemřel na rakovinu ve věku 71 let.

Pocit člověka bez domova a hlubokých kořenů, člověka, který nesnáší i odmítá hranice, provázel Sakamota celý život. A byl i důvodem toho, s jakou lehkostí cestoval z žánru do žánru napříč hudebními světy mezi vysokým a nízkým bez ohledu na to, co se sluší. Sakamoto narozený v Japonsku a od devadesátých let žijící v New Yorku, se cítil pohodlně v každém stylu. Do každého dokázal vtisknout emoce - a nezáleželo na tom, zda se jedná o filmovou hudbu, za niž získal Oscara, popové písně, melodie citující videohry či telefonní vyzvánění.

Prosadil se na sklonku sedmdesátých let v triu Yellow Magic Orchestra, což byla v mnohém japonská odpověď na Kraftwerk a taktéž kapela pracující s výraznými národními stereotypy a klišé o Japonsku poháněná futuristickým zvukem nových nástrojů, jež chrlili výrobci jako Yamaha, Korg, Technics nebo Roland.

Počínaje rokem 1983 vstoupil do světa filmu, kdy si zahrál po boku Davida Bowieho ve snímku Veselé Vánoce, pane Lawrenci. Roli přijal pouze pod podmínkou, že k snímku bude moci složit hudbu - a to ho okamžitě vyslalo na dráhu vyhledávaného filmového skladatele. Stal se pravidelným spolupracovníkem režiséra Bernarda Bertolucciho a právě za hudbu k Poslednímu císaři získal v roce 1987 Oscara. Devadesátá léta zastihla Sakamota v eklektických spolupracích s popovými hvězdami: složil hudbu pro olympiádu v Barceloně, a dokonce se mihl v klipu Madonny a reklamě na oděvní řetězec Gap.

Poslední dvě Sakamotova alba async z roku 2017 a letošní 12 se již nesou ve znamení boje s nemocí a vnímání stínu smrti. Charakterizuje je minimalistický klavír i elektronika a vytvářejí vědomý melancholický a soustředěný epilog za kariérou rozbíhající se do mnoha stylových paprsků.

Jedno z nejlepších shrnutí Sakamotova přístupu k hudbě nabídl listu The New York Times v roce 2021 jeho častý spolupracovník posledních letech, německý skladatel, Carsten Nicolai alias Alva Noto: „Jeho velké téma byla zvědavost. Velmi záhy pochopil, že ne nutně jeden žánr bude znamenat budoucnost hudby – ale že konverzace mezi různými styly, a neobvyklými styly, by tou budoucností být mohla.“ tur

Film týdne

Psí spřežení táhne zšeřelou ulicí velké osobní auto. Na horizontu nad ním se tyčí majestátní hory norského souostroví Špicberky. Výjev z dokumentu Návštěvníci režisérky Veroniky Liškové, který právě zvítězil na festivalu Jeden svět a hrají jej tuzemská kina, se objeví ve chvíli, kdy sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková za oknem pracovny vysvětluje, proč do nejseverněji položeného města na světě Longyearbyen se svým manželem a malými dětmi přijela.

Chtěla totiž zkoumat, jak jeho obyvatelé vnímají změny, jimiž město ledu, medvědů a těžařské historie pod vlivem globalizace a geopolitiky prochází. Na Špicberky může bez víza přijet kdokoliv a usadit se za předpokladu, že tu má práci. Aktuálně tu žije dva tisíce čtyři sta lidí z 52 zemí světa. Novinářka, umělec, horník, kazatelka, od Nizozemska po Afriku. Sokolíčková se sejde se stovkami z nich a bude poslouchat jejich příběhy, které se promění do grafů a odborných textů. Alespoň takový je výzkumný plán. Původní zkoumání životů jiných se ovšem nenápadně promění v nejisté hledání vlastního místa ve světě.

Příjezd působí jako splněný sen. Skvělý projekt, rodina spolu uprostřed krásy ledových plání. Vše tísnivé je kdesi daleko. Sokolíčková zkraje vidí místo jako zasněženou oázu, kde jde na rozdíl od znečištěných měst dýchat. A kam často lidé odcházejí, protože si s sebou něco nesou. Jak se později ukáže, je to i její případ. Zároveň reflektuje, jak její přítomnost idylu nevyhnutelně ovlivňuje. Kontrast přírody a člověka se promítá do obrazové kompozice a rytmu. Záběry krajiny, tajícího jezera, polární záře se střídají s rozhovory a pohledy do rodinného života.

S pozvolným pronikáním do komunity se neutrální výzkumnice stává její součástí. Angažuje se, vnímá problémy nastavené politikou, jež dělá z ne-Norů tak trochu občany druhé kategorie. Výzkumné otázky se začínají intenzivněji slévat s existenciálními i existenčními - a dokument plně vyjevuje svou dvojlomnou povahu. Ten, kdo se „objektivně“ dívá, je sám předmětem stejného „dívání se“. Veronice Liškové se podařil natočit silný dvojportrét: jednoho osudu i nezadržitelně se měnícího místa, kde se často bolestivě střetávají geopolitické zájmy a individuální příběhy. Jindřiška Bláhová

Album týdne

Julien Baker, Phoebe Bridgers, Lucy Dacus. Tři z nejvýraznějších amerických písničkářek posledních let, všechny s velmi oddaným publikem, se v roce 2018 pustily do společného projektu. Supertrio boygenius tehdy debutovalo šestipísňovým EP - a přestože nebylo jasné, zda k tomu doopravdy dojde, nyní vydávají tyto autorky plnohodnotné album nazvané prostě The Record, na němž opět spojily své síly.

Každá z nich na sólové dráze přistupuje ke zpívání o křehkosti vztahů, introspekci a identitě queer ženy po svém – s různou mírou intenzity, exprese či humoru. A na společné nahrávce to víceméně zůstává zachováno. Individuální hlasy výrazných osobností se tu neztrácejí a album tak ze všeho nejvíce připomíná trialog; konverzaci, do níž se každá zapojuje spontánně a podle toho, čím může zrovna přispět. Jako v singlu $20, který napsala Julien Baker a jímž chtěla kapelu po letech svolat dohromady. Když jej nabídla spoluhráčkám, Phoebe Bridgers prý řekla, že jediné verše, s nimiž se identifikuje, jsou „Můžeš mi dát dvacet dolarů?“. Ty jediné bude zpívat - a tak to taky dopadlo.

Ačkoli jsou zvyklé mít při sólových projektech vše pod kontrolou, The Record přitom nepůsobí ani jako přetahovaná. Deska – stejně jako ty nejlepší přátelské rozhovory - střídá okamžiky naprostého společného souznění, jímž může být třeba úvodní sborová a cappella Without You Without Them, s chvílemi, kdy se projevuje jen jedna ze zpěvaček a ostatní jí podpůrně naslouchají. To třeba když Dacus ve vtipné a maličko jízlivé skladbě Leonard Cohen cituje verš slavného písničkáře, s nímž se ona sama zcela identifikuje, přestože není „starý muž, co má existenciální krizi, žije v buddhistickém klášteře a píše nadrženou poezii“.

The Record se vůbec hemží odkazy na písničkářský kánon, nejen pokud jde o Cohena, ale jsou ty i hudební a textové ohlasy Sheryl Crow, Taylor Swift, The Beatles či přiznaně citovaný motiv z hitu The Boxer od Simona & Garfunkela. Všechno tu ale slouží vzájemnému porozumění a připomínání si věci a vzorů, které trojice autorek vnímá jako společné. Na The Record totiž není ani tak fascinující výsledná souhra tří individualit, jako proces a způsob, jímž si Baker, Bridgers a Dacus společně povídají, vnímají se a dopřávají slovo jedna druhé.  Pavel Turek


Newslettery a nový informační servis si můžete objednat k odběru na adrese https://www.respekt.cz/newslettery

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].